Naruby
Joris Karl Huysmans
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/472134/bmid_naruby-laX-472134.jpg
4
70
70
Román Naruby, považovaný za „bibli dekadence“, odráží atmosféru francouzského fin de siècle. Jeho hlavním hrdinou je poslední potomek starobylého rodu des Esseintes, který – znuděn zhýralým a rozkošnickým životem a zhnusen celou společností – opouští Paříž a uchyluje se do samoty. Líčení jeho životního stylu, který dovádí až do absurdních důsledků, představuje jakýsi katalog dekadentního estétství: des Esseintes se věnuje četbě vzácných knih, degustaci vybraných jídel, výrobě parfémů či pěstování bizarních květin. Neustálé umělé jitření smyslů však zhoršuje jeho nervovou chorobu a zvyšuje pocit přesycenosti. Huysmansovo dílo zásadně ovlivnilo tvorbu autorů konce 19. a 20. století a svým analytickým zaujetím pro nitro hrdiny i omezením děje na nejzazší míru předjímá vývoj techniky moderní literatury. Text románu nově doplňujeme autorovou předmluvou, již napsal po dvaceti letech od prvního vydání a v níž zasazuje Naruby do kontextu svého dalšího díla a vysvětluje okolnosti, které vedly k jeho vzniku.... celý text
Přidat komentář
Je to výčet dekadentních postojů a názorů, na svou dobu jistě obdivuhodný. Žádný děj nečekejte, dostanete jen návod na to, jaké barvy, květiny, knihy, hudba, obrazy a podobně jsou vhodné pro člověka, který ztratil jakýkoli zájem o svět a je jím i lidmi unaven a všichni a téměř všechno se mu jeví odporní. Nejvíce se mi líbily rozmary ze začátku knihy - pozlacená želva, dekadentní sídlo na samotě, vztah ke slu] ebnictvu. Musím ale pochválit vydání z roku 2022 od Dokořán, je opravdu nádherné!
Proč jsou všichni z této knihy tak vyjevení? Na svou dobu dozajista experiment, ale z dnešního hlediska to má docela hlavu a patu, srovnáme-li to s jinými avantgardami. Většinou mi to přišlo jako "literatura pro literaturu", ale z čase na čas to okořenila nějaká zajímavá a úderná epizoda.
Musím si nalít čistého vína literární rodino. Zjistil jsem, že jsem hloupej člověk.
Neříkám, že jsem si předtím myslel, že jsem hodně chytrej člověk, ale třeba v AZ kvízu vím každý vysílání aspoň pět otázek, v Milionářovi bych došel klidně na 320 000 a dokonce už vím i nějaké věci z oblasti co ženy chtějí (ponožky na zemi ve třech různých místnostech to nejsou). Neumím opravit žárovku v lampě nebo vyžehlit nějaký oděv tou věcí, ale na druhou stranu, vím kde je třeba Tádžikistán a když se mě zeptáte kdo je Schopenhauer, tak vám klidně vyjmenuju všechny jeho sonáty.
I přesto byl můj mozek na Naruby krátkej. Ve své experimentální četbě všech těch patafyziků a surrealistů jsem si již začal libovat, když kniha nemá děj a nic se v ní neděje, a nebo děje, ale nevím co, hrome, dyť já přežil i Temnýho Tomáše od Blanchota, ale zde jsem narazil na dílo, kde se nejenom že nic nedělo, ale o těch věcech, o kterých přemýšlel hlavní hrdina, jsem netušil vůbec nic. Bylo to, jako by na mě celej večer mluvila moje stará a říkala mi něco o lacích na nehty. Trochu jsem se zaradoval, když jednu kapitolu hlavní hrdina věnoval myšlenkám na barvy, takže když napsal třeba slova oranžová nebo červená, tak jsem zaplesal, že vím o co jde, ale pak se zase vrátil ke katolismu, latině, a já myslel, že zemřu. Zcela věřím tomu, že pokud by někdo tuto knihu byť jen otevřel před prodavačkou květin nebo zedníkem, tak by jim vybuchla hlava a vnitřnosti. Je zde i kapitola o literatuře, ale jelikož nemám tolik načteny literáty 5. století našeho letopočtu, tak jsem se moc nechytal, ale aspoň jsem se na pouhých deseti stránkách naučil tyto nová slova:
hexametr, prozodie, cézura, spondej, epitet, výmět, digrese, adverbie, timbra, lunapar, apologet, gnose, koncízní, emfáze, hiát, epistolograf, epiteton,ekloga, homélie, jeremiáda, panegyrika, antifonář, hagiograf.
Myslím, že v tomto bodě se už můj mozek dostal do stavu autopilota, tedy Sagvan Tofife, a nechal se unášet až na konec, přičemž jsem ožil vždy jen na moment, kdy ten aristokrat pronesl nějakou větu. Třeba "Zavolejte drožku," a nebo "připravte mé kufry," tyto věty jsem si opravdu užíval.
Nakonec jsem to přežil, ale vůbec netuším jak hodnotit. Asi 6/10, přičemž se snažím pochopit z různých esejů a článků o co tom šlo a chápu to, ale stejně nemůžu hodit za hlavu fakt, že jsem při tom málem umřel.
Podobnou knihu jsem nikdy nečetl. Děj ani zápletku vlastně nemá. Nějaké hluboké myšlenky, úvahy, postřehy jsem v nich také nenalezl, (ve srovnání se současnou literaturou to spíš neobstojí) ale přesto jsem tu knihu musel přečíst. Je psaná opravdu prastarobylým jazykem. Tak se nemohlo mluvit ani v 19. století. V každém souvětí několik přechodníků, slovesné vazby snad ze středověku. V knize jsou stovky slov, která jsem četl poprvé a u mnohých jsem se musel domýšlet, co vlastně znamenají. A nejsem si jistý, jestli se mi to podařilo. Myslím, že překladatel si mnoha slova vymyslel, nebo převzal z jiných jazyků a počeštil je. Znějí ovšem krásně a vynikne to asi o to víc, že kniha jsou vlastně jen úvahy o literatuře, obrazech, náboboženství, přírodě. A samozřejmě i popisy. Zajímalo by mě, jestli i originál působí na francouzské čtenáře obdobně. Překladatel Arnošt Procházka mě nadchnul a budu si muset od něj něco přečíst. Jinak jsem četl denně tak maximálně 7-8 stránek. Víc to nešlo, vnímám tu knihu jako poezii.
Tahle kniha je opravdu naprosto výjimečná - a docela by bylo zajímavé zjistit, kolik čtenářů si toho všimne. Jedná se totiž jen a výhradně o popis, případně o experiment, zda by popis mohl zabrat celý román a jaké všechny polohy může nabírat. Čtete-li totiž pozorně, zjistíte, že v tomto románu-nerománu není ani náznak nějakého děje, jakéhokoliv vývoje. Vážně to vypadá, jako by se autor vsadil, či chtěl alespoň vyzkoušet, jestli může být kniha, postavená jen na popisu a s téměř chirurgicky dokonale odstraněným dějem, poutavá a zajímavá. Nutno dodat, že se mu to podařilo. Další možnou interpretací by mohlo být, že je to nejdelší dosud vytvořená lyrická (tedy bezdějová) báseň v próze. Jak je ctěná libost....
Velmi zvláštní kniha - místy až pobaví, místy je to k uzoufání nudné (Esseintovy názory na literaturu...), ale umím si představit, že svého času to mohl být zjev. Zajímavě ji reflektuje Umberto Eco ve svých Dějinách ošklivosti, kde z ní cituje celé pasáže.
Po mrazivém nadšení, které jsem cítil po přečtení jiné Huysmansovi slavné knihy Tam dole, jsem se na Naruby dost těšil. Ale musím přiznat, že kniha úplně nesplnila má očekávání, jak to tak občas bývá. Krom několika scén, jako návštěva zubaře, marná cesta do Londýna, nákup prapodivných květin a úžasně děsivé vize démona příjice, by se prakticky celá kniha dala brát jako soubor esejí o estetice a umění a úvah o probíhajícím "úpadku" lidstva a v neposlední řadě duševním stavu des Esseintese, zřejmého syfilitika. Občas problesklo pár "kacířských" myšlenek na svět, církev a lidskou společnost vůbec.
A pak ještě jedna věc, a to je vydání této knihy z roku 1993, které je vlastně reedicí z roku 1913. Je v překladu Arnošta Procházky a tento překlad, ač mu člověk nemůže upřít určitý půvab a velikou jazykovou hloubku, je poněkud svérázný. Zde plně platí rčení, že překladatel vlastně píše knihu znova. Procházka si, tak jako jeho přítel Karásek, liboval v hutném, složitém jazyce, budícím zdání starobylosti, ačkoliv tento sloh byl stejně jako u Arbese, hlavně jejich vlastním výtvorem. Ne nadarmo ho F. X. Šalda (což se vydavatelé knihy -považte- nebáli v doslovu uvést) označoval za živoucí mumii.
Čte se to hrozně těžce a pomalu, což sice nemusí být na škodu - i věty složené z deseti jiných mají své kouzlo :-) - jen kdyby člověk neměl občas pocit, že si Procházka některá slova prostě vymýšlel. Ale i tak to byl svým způsobem zážitek.
Musím se přiznat, že já jsem z této knihy nebyl tak nadšen, jako ostatní mí kolegové zde na databázi. Neobjevuje se zde téměř žádná přímá řeč, mluva, ale jen zdlouhavé popisy des Esseintových oblíbených kratochvílí, jeho oblíbených malířských děl či literatury. Navíc jsem sáhl po vydání, kde byl použit starý překlad od Arnošta Procházky i když v moderní gramatické úpravě. Celé čtení na mě působilo dosti zdlouhavě, o ničem a velmi depresivně, až na velmi dobré rozuzlení a konec. Dekadentní literatura asi nebude to pravé ořechové pro mou mysl.
Autorovy další knížky
| 1993 |  Naruby |
| 1997 | Tam dole |
| 1974 | Francouzský symbolismus |
| 1948 | Katedrála |
| 1919 |  Marta, příběh nevěstky |
Francouzský spisovatel a literární a výtvarný kritik vlámského původu Joris Karl Huysmans (1848 - 1907) prošel zajímavým vývojem od naturalisty goncourtovské a zolovské školy (např. román Sestry Vatardovy) přes "bibli dekadence" Naruby a obdiv k černé magii (Tam dole) po pozdní romány s příklonem k esteticky zabarvenému katolictví (Tam nahoře či Katedrála). Psychologickým ponorem do nitra románových hrdinů a omezením děje měl značný vliv na vývoj moderního románu. Svými kritickými soudy o Baudelairovi, Corbiérovi, Mallarméovi, Rimbaudovi či Verlainovi razil cestu k ocenění a uznání těchto básníků.
Huysmansův nejslavnější a vrcholný román Naruby (À rebours, 1884) je jakýmsi ironicky koncipovaným katalogem dekadentského estétství a zároveň i jeho kritikou. Hrdina románu Jean des Esseintes, "hubený třicetiletý mladík, chudokrevný a nervózní, s vpadlými tvářemi, s očima chladně modrýma jako ocel", dovedl až do nejabsurdnějších důsledků revoltu proti soudobé měšťácké civilizaci a odhalil vratkost základů, na kterých tato společnost stojí; zároveň ale parodicky zdůraznil i bezvýchodnost estétských postojů, v nichž tato revolta zůstává uvězněna.
Román nemá žádný děj ani příběh, pouze podrobně popisuje, jak des Esseintes, přecitlivělý a churavý poslední potomek starého šlechtického rodu, po smrti rodičů žije z dědictví a z prodeje venkovského zámku a pozemků v domě ve Fontenay na předměstí Paříže, kde se izoluje od vnějšího světa i od dvojice svých starých sluhů žijících v patře nad ním a někdy vzpomíná na ženy a milenky či přátele a výjimečně podnikne cesty do Holandska a Londýna. A přesto to není nuda. Popis zařízení domu či hrdinovy knihovny je prokládán úvahami o umění, literatuře, spisovatelích, obrazech, hudbě, rostlinách či parfémech. Nebo o tom, jak marné a bezvýchodné je, když chceme "snem o realitě nahradit realitu samu". Útočiště s knihami, obrazy či želvou s pozlaceným krunýřem se mění ve vězení a pokus o únik přerůstá v symbol úpadku hlavního hrdiny, zoufalého z toho, když musí na příkaz lékařů svou klauzuru opustit...