Naše hra

22.08.2023

Po půl roce od první knihy autora, jsem řekla, že mu dám druhou šanci.
Ani tato kniha mi však nesedla. Hrdina mi nebyl sympatický, stále se vrací k minulosti. Pak začne hra a bojuje. Tak mě to chvilku bavilo, ale ten konec?
Co to je?

29.04.2023

Kdybych si knihu přečetl třeba v mnohem pozdějším věku, tak asi ano.

12.01.2022

Román Naše hra nepatří k nejznámějším, ani nejlépe hodnoceným dílům slavného britského spisovatele převážně špionážních románů Johna Le Carré (1931-2020). Pokud ale mohu soudit, nepatří sice k nejlepším, ale určitě k jeho nadprůměrným. Nejeví známky uspěchanosti ani nadprodukce, natož podbízivosti. Jednou z často používaných figur Le Carrého příběhů je vývoj postojů zúčastněných postav, do jejichž psychiky a motivů je čtenář postupně uváděn, maten a znovu zaváděn jinam, jak je u autora obvyklé, ale zde ta proměna postoje byla dohnán v případě hlavního hrdiny veterána tajné služby Tina Cranmera až do krajnosti; to právě je možná slabina knihy, ale slabina jediná. Cranmerův přítel a dvojitý agent Larry Petifer svede Cranmerovu mladou milenku Emmu a jednoho dne zmizí. Ztratí se také Emma; Cranmera navštěvují vyšetřovatelé v civilu a chtějí vědět všechny okolnosti Larryho zmizení. Cranmer tuší, že Larryho zmizení má háček a protože chce chránit Emmu, aniž ví před čím, začne po milencích pátrat na vlastní pěst. Zjišťuje, že Larry je podezřelý ze zpronevěry stamilionové částky a zdá se, že britská tajná služba mu posloužila jako pračka peněz. Cranmer brzy seznává, že on sám je takřka nepřetržitě sledován, při svém pátrání po Petiferovi nachází stopy brutálního vraždění a nakonec jej stopy Larryho zavedou až na severní Kavkaz. Jenže tam dochází k překvapivému obratu a Cranmer ví, že ze své cesty už se nevrátí. :: Aniž bych prozrazoval závěr napínavého a přitom nikoli samoúčelně povrchního příběhu, tak jenom napíšu, že tam na konci mě tentokrát Le Carré zklamal, až na samém závěru - pointou. Nechal jakoby svého hrdinu utéci z obrazu, proměnil jej v ideál - jenže v jiných Le Carrého románech naplněné ideály ani ideální lidé neexistují. Což je to, co mám na jeho psnaí velmi rád. Jakoby byl autor natolik okouzlen svým vlastním hrdinou, až mu sám podlehl a udělil mu milost. Le Carré zde vytvořil jaksi happy end, vyústění v podobě alchymické proměny pronásledovaného v následovaného; samo o sobě by to bylo možným motivem pro celý román, ale tím že Le Carré takto učiní tečku za knihou, mi to přišlo přece jenom málo. :: Ke čtení však mohu román Naše hra jednoznančně doporučit, čtenáři se dostane napětí ze hry (tajných) inteligencí i typické tísnivé atmosféry z prostředí zpravodajců, z dkzvuků staré studené války a rodící se studené války nového střihu; perspektivy pohledu toho, kde se kdysi rozhodl z této "naší hry" vystoupit, ale zjišťuje, že to nejen není možné, ale že ve skutečnosti i nevědomky na divadle špionů dál hrál roli - prospěšného idiota. :: Obálka tohoto českého vydání v Knižním klubu z roku 1997 je klasicky devadesátkově odpudivá a v duchu svého grafického stylu je v naprosto nulovém vztahu k charakteru románu. :: Pro první seznámení s Le Carrém sice Naše hra není zcela ideální román, ale jinak bez obav čtěte. Takřka velmi dobré.

06.05.2021

(SPOILER) Špionážní Naše hra, Our Game, je příběh penzionovaného britského špiona o desítkách milionů, které Rusku ukradli jeho britský kolega a žák a ruský špion, na kterého byl jeho žák jako dvojitý agent nasazený. Přestože by britské tajné službě mohly být ukradené ruské miliony ukradené, pátrá po nich trochu a podezírá nejen svého dvojitého agenta, ale i jeho penzionovaného učitele. Který proto začne pátrat na vlastní pěst. Útěk, falešné dokumenty, skrytá auta, cesta do Paříže, Moskvy, tajné schůzky s ruskými nepřátely, napětí. Jak to dopadne? P.S. Tolik v kostce o příběhu, ne o knize Johna le Carré z něj.

01.11.2018

Ať se propadnu, jestli tohle nebyl ten nejnudnější třísetstránkový špionážní román, jaký jsem kdy četl. John Le Carré je bezesporu stylistický mistr, ale tentokrát využil své literární nadání pouze k tomu, aby vytříbeným jazykem psal o niterném ničem. Úspěšně mě tak prokolébal celým úvodem, statí i závěrem, aniž by byť jen jedinkrát zostřil tempo nebo nasadil nějaký významnější zvrat. A přitom vyprávění začne pěkně atraktivně. Jenže záhy se začne přešlapovat na místě, hluboce hloubat a zádumčivě dumat, aby se konečně přešlo k nějaké akci. Ta má však podobu pomalé cesty na konec světa, kterážto je ovšem pouze záminkou pro další melancholické úvahy o smyslu revolty etnických menšin vůči uzurpujícímu masokombinátu jménem Sovětský svaz. Ne že bych autorovi nedával za pravdu, ale oproti jiným jeho románům tohle byla až příliš velká vata, což ještě podtrhlo závěrečné odhalení. Ale kdybych byl tajný vládní agent v důchodovém věku, možná bych dokázal celý příběh vnímat úplně jinýma očima.

14.05.2014

Právě jsem dočetl další knihu mého oblíbeného autora. Je to vynikající román, zabývající se špionáží a vůbec autor osvětluje blíže i současnou situaci v této oblasti. Timothy Crammer je důchodce, který pracoval v tajných službách. Žije s krásnou hudebnicí Emmou. Dozvídá se, že jeho přítel Larry Pettifer neočekávané zmizel. Byl to také jeho pomocník, kterého v minulosti získal pro špionáž. Nedá mu a pustí se do jeho nalezení. Popisuje různé oblasti, kde by se mohl nacházet. Protože je původně Inguš, směřuje nakonec jeho pátrání do oblasti Kavkazu. Autor dokáže popsat i situaci kavkazkých národností i jak ji třeba dosud neznáme. Sovětský svaz v době válečné prováděl deportaci Ingušů do sibiřských oblastí. Po rozdělení Sovětského svazu se Ingušové vracejí a chtějí utvořit vlastní republiku. Ale to je jiná kapitola. V knize se dovídám zajímvou informaci, že Stalin není Gruzínec, ale Osetinec.
Román končí tím, že hlavní hrdinové boje za nezávislost zahynou a nadále ti zbývající bojují o svojí samostatnost na Kavkaze. Je to zajímavý propletenec příběhů. Pokud se týče psaní děje tohoto autora, musím si na ní zvyknout. Události se proplétají, takže musím dávat pozor, abych všemu porozuměl.