Naše postmoderní moderna

07.05.2012

Autor zde velmi jasně udává své stanovisko, které je vůči jiným filozofům poměrně konfrontační. Postmoderní pluralitu vidí velmi optimisticky, je zastáncem skutečného postmodernismu, ovšem vymezuje se proti "bezbřehému postmodernismu", který vnímá jako negativní fenomén, jako "cynický pluralismus" a libovůli. Kritiky postmodernismu obviňuje z neznalosti věci, tvrdí, že se ve své samolibosti stávají nástroji této libovůle, tohoto "špatného" postmodernismu, který skutečně není ničím jiným než módní vlnou, která se uplatňuje převážně "fejetonistickou" formou. Dále argumentuje tím, že pluralita je nutným důsledkem skutečné demokracie, novověká moderní touha po jednotě a celistvosti se nutně musela rozpadnout, aby se v postmodernismu naplnily ideály avantgardní moderny. Postmoderna tedy není anti-moderní, jak se mnoho jiných autorů domnívá, nýbrž její požadavek plurality lze vysledovat právě do modernismu počátku 20. století, tedy ho naplňuje. Jak uvádí sám autor: "Tímto způsobem je postmoderna onou modernou, která se tak zbavila svých novověkých příměsí." Významným přínosem je též koncepce transverzálního rozumu, který zde důkladně rozpracovává. Problematiku plurality forem racionality nelze prý řešit heterogenitou racionalit, nýbrž "je třeba rozvinout zcela novou koncepci rozumu, která ani neignoruje míru skutečné diference, ani se zbytečně nevzdává nároků na komunikaci, nýbrž ukazuje i zachovává hranice rozdílných forem racionality a umožňuje přechody a střetávání mezi nimi..."

Bez debat se jedná o stěžejní dílo filozofického postmodernismu, které není jen dalším bědováním nad současnou lidskou zkažeností a nad ztrátou všech hodnot ve prospěch laciného eklektismu. Naopak se snaží vyzdvihnout pozitivní aspekty plurality, díky níž máme možnost volby, svobodu a demokracii. Složité myšlenky a koncepty zde autor podává překvapivě čtivou a lehkou formou, která není vyumělkovaným verbálním průjmem jako jiné filozofické publikace, i proto dávám nejvyšší hodnocení.