Naše Tonička
Willa Cather
Její příběh je vřele procítěný, hluboce a lidsky podaný obraz ze života českých kolonistů.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1922 , Šolc a ŠimáčekOriginální název:
My Antonia, 1918
více info...
Přidat komentář
Opäť jeden knižný poklad z knihoboxu. Táto kniha je autentickým svedectvom o životoch a problémoch prisťahovalcov v Nebraske. Aj keď väčšia časť knihy sleduje osudy českého dievčaťa Antónie, dozvieme sa mnoho aj o jej škandinávskych rovesníčkach, či o Rusoch i Američanoch, ktorí sa sem prisťahovali z iných končín. Autorka v tomto prostredí sama vyrastala a dokázala životy postáv dôveryhodne vykresliť - sú medzi nimi podnikavci, pracanti, dobrodruhovia i skrachovanci. Kniha je napísaná veľmi pútavo a dej príjemne plynie. Len je škoda, že autorka knihe nevymyslela lepší názov, "My Antonia" znie strašne banálne, a pritom je to taká skvelá kniha.
Kniha mě upoutala dvěma motivy: pohledem Američanky (která si - dost překvapivě - zvolila vypravěčem kluka /mladého muže) na české přistěhovalce, kteří koncem 19. století přijížděli na americký Středozápad - jazykově a profesně naprosto nepřipravení, málo kurážní, málo adaptabilní, neschopní odstřihnout se od starých zvyků a hodnot, zato vždy připraveni píli a pracovitost nahrazovat "vyčůraností" a kulišáctvím. Dost málo lichotivý pohled.
Druhým - sice velice kratičkým, ale jak z jiné, šťastné planety převzatým - je motiv obdivu a lásky k divadlu a opeře - k uměleckým produkcím uváděným v prérijních městečkách jenom občas, výjimečně a pouze na ubohé, špatné úrovni, ale přesto zaníceně, oduševněle.
Když vypravěč příběhu popisuje svou fascinaci divadlem při návštěvě představení Dámy s kaméliemi se stárnoucí, opotřebovanou, kulhající herečkou v titulní roli divadelní inscenace prokládané úryvky opery Traviata, běžel mi mráz po zádech. Úplně živě jsem si dovedla představit, jak ohromujícím způsobem mohlo takové představení zapůsobit na diváka, který poprvé v životě - v té pustině, obklíčené jen vlnící se trávou prérie a kousky již obdělávané, osázené půdy - na vlastní (uplakané) oči zažil ten citový uragán dojemného příběhu.
Působivá, zajímavá kniha. Doporučuji.
Kniha o časech a místech, o kterých toho moc nevím. Krásné popisy krajiny, přírody a lidí. Zajímavé postřehy ze života rodin na farmách i v městečku. Hezké, klidné čtení.
Některé pasáže - a celkem dlouhé pasáže - vůbec nejsou o Antonii, což je podle mě škoda. Její příběh by mě zajímal víc než nějaký Jimmy. Možná proto, že byla Češka? Vlastně bych asi víc ocenila, kdyby to stejné bylo vyprávěno z pohledu Antonie, protože pocity přistěhovalců, kteří jsou nuceni vyrovnat se s úplně jinými podmínkami, začínat od píky a to vše bez znalosti jazyka, tyto pocity nejdou převyprávět někým dalším.
Každopádně je tam krásně popsáno prostředí i rodina Šimerdova. Jen v jednom okamžiku to vypadá, jako kdyby autorka označovala šmahem všechny Čechy za zloděje. Naštěstí jen v té jedné chvíli.
My Antonia je takova americka obdoba nasi Babicky. Je to nostalgicke vzpominani na chude, avsak stastne detstvi uprostred prerie v Nebrasce. Hlavni hrdinky romanu jsou vsechno silne zeny, nektere se stanou schopnejsimi a bohatsimi podnikatelkami a obchodnicemi nez muzi, jine, jako treba Antonia, najdou sve stesti a smysl zivota v rodine. Pro me bylo obzvlast zajimave cist, jak Americani odlisne chapou nasi ceskou kulturu (to je obsazeno predevsim v prvni casti knihy) a i po nekolika stoletich mi pripada, ze the family of Shimerda byli typicti Cesi. Je zajimave, jak se nektere prvky kultury skutecne nemeni a take, ze tzv. asimilace, tedy prizpusobeni se, rozhodne neni samozrejmost. Antonia se po celou dobu knihy nestala Americankou, i kdyz v Americe vyrostla a zila. Muze se to porovnat s pristehovaleckymi rodinami dnes. Nostalgicke cteni na pohodlne vecery, velmi prijemne to plyne.
Autorovy další knížky
1975 | Moje Antonie |
1972 | Smrt si jde pro arcibiskupa |
1985 | Lucy Gayheartová |
1933 | Farmář Rosický |
1972 | Profesorov dom |
Hezká, poutavá kniha.