Naši hoši na Kypru

25.07.2015

Ze všech zemí, které jsem kdy navštívila, byl Kypr mým nejčastějším cílem a pokaždé jsem byla nějak konfrontována s místními názory na kypersko-turecký konflikt a důsledky násilného rozdělení ostrova. Odhodlala jsem se zajet i do severní, Turky okupované části, a byl to otřesný zážitek, na jaké se nezapomíná. Od té chvíle jsem se pídila po nějakém beletristicky zpracovaném příběhu zobrazujícím kyperskou realitu, která už mnohá desetiletí pálí místní obyvatele víc, než to žhavé slunce. Až teď jsem narazila na tuto knihu a nevěřícně u ní žasnu - literárně to má snad nulovou hodnotu a jako pokus o satiru á la Hlava 22 to taktéž neobstojí. Co je na knize ale nesmírně cenného, je skutečnost, že byla napsána záhy po nasazení vojsk OSN na demarkační čáru, tzv. Zelenou linii, a že je psána poměrně otevřeným publicistickým stylem, vysmívajícím vlastnosti typické pro Finy a zejména pro profesionální vojáky. Vůbec jsem netušila, že „modré barety“ tam měly (nebo ještě pořád mají?) i finský prapor, který je mentalitou, zájmy, přehledem o místní situaci na Kypru asi tak „doma“, jako lední medvědi na Sahaře (budování finské sauny na demarkační čáře v Nikósii je jedna z nezapomenutelných epizod této knihy). Rovněž jsem neměla tušení, že finská armáda ještě v 70. letech měla ve svém důstojnickém sboru bývalé příslušníky finských složek SS, kteří své nacistické smýšlení dovedli zdařile vnést i do „mírových sborů“ OSN. Autorovy pokusy o vtipné podání vyznívají hluše, jisté pousmání mohou vyvolat jenom frekventované zmínky o zálibě v alkoholu celého finského důstojnického sboru ve službách OSN, ústící do poznání, že „po kořalce ztrácejí glanc jak lidi, tak nábytek“. O Finech jsem se tedy dozvěděla více, než o Kypru, což vlastně odpovídá názvu knihy.