Následník trůnu
Ludwig Winder
Román o Františku Ferdinandovi d' Este, rakouském následníku trůnu, jenž skončil se svou manželkou, hraběnkou Chotkovou, za sarajevského atentátu v červnu 1914, podává vzrušující a dramatickou historii toho, jak došlo ke krachu habsburské monarchie. Opírá se o přesné historické materiály, ukazuje degeneraci rakouského státního a společenského útvaru, zaostalost za ostatní Evropou, bigoterii, šlendrián, utlačování národů, nedbání sociální otázky a podává dokonalé odbourání habsburského mýtu (morganatický sňatek arcivévody Františka Ferdinanda s českou šlechtičnou, sebevraždu korunního prince Rudolfa, život císařovny Alžběty a její zavraždění v Zenevě, skandální historky „krásného arcivévody Otty", atd. atd.). Román se čte jedním dechem jako napínavá, vzrušující, dramatická četba. Jeho vyjití krátce před přepadením Československa hitlerovským Německem (1938) působilo jako memento: pronikavým pozorovatelským talentem, realistickou kresbou charakterů a zpracováním bohatého historického materiálu přispěl Winder touto rodinnou kronikou habsburského domu k bezohlednému odhalení vzniku imperialistických válek a utlačovatelské role rakouské dynastie.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1979 , SvobodaOriginální název:
Der Thronfolger, 1938
více info...
Přidat komentář
Naprosto nenáročnou formou si čtenář udělá krásný obrázek o době i životě Franze Ferdinanda. Skvělá kniha, a navíc napsáná rodakem z Moravy.
Je to opravdu velmi obratně a čtivě napsáno a navzdory tomu, že víme, jak "příběh" dopadne, má kniha díky působivě líčené přípravě a provedení atentátu i dramatické vyvrcholení. Doporučuji.
Výborná knížka, mohu jedině doporučit!! Rozhodně na mě nepůsobil autor zaujatě proti Habsburkům, jak je zmíněno níže.
Čtivá, poutavě napsaná. Autor vykreslil Františka Ferdinanda jako popudlivého podivína, snad až příliš špatných vlastností, z textu je cítit, že nemá Habsburky rád.
Předchozí komentáře říkají vše. Moc dobře napsaná kniha, poučné a poutavé čtení, které detailně a realisticky vykresluje dějinnou epochu, která předcházela a končí těsně před I. světovou válkou.
Následník trónu je určite jeden z najlepších historických románov aké som čítala. Na román je kniha veľmi realistická a pridŕža sa faktov. Oceňujem hlavne autorovu snahu o psychologické vykreslenie postavy Františka Ferdinanda a tiež ostatných postáv v jeho okolí. Páči sa mi, že nikomu vyslovene nefandí, nedrží stranu, ale sa snaží byť ku každému spravodlivý, objasňuje motívy konania postáv. František Ferdinand mal neobyčajne komplikovanú povahu, chýbala mu srdečnosť, pravdepodobne to nebol dobrý človek. Mohlo za to azda ťažké detstvo.
Ako sa v knihe výstižne píše sám sebe si bol najväčším nepriateľom. Niektoré jeho nápady a reformy, ktoré chcel uskutočniť, mali niečo do seba a možno by sa boli aspoň niektoré dali realizovať ešte za cisárovho života, keby si František Ferdinand na všetkých stranách nerobil nepriateľov, keby vedel jednať s ľudmi a mal diplomatické nadanie.
Ako vieme, jeho osud a osud jeho ženy a detí bol tragický. Naplnenia svojich veľkých panovníckych ambícii sa nikdy nedočkal.
Příběh Františka Ferdinanda d´Este a jeho smutný konec v Sarajevu. Psáno neobyčejně čtivým způsobem. Snad díky této knize mě historické dění okolo sarajevského atentátu tak chytlo, místo atentátu v Sarajevu jsem navštívila, a kdo se nechystáte do Sarajeva, doporučuji návštěvu Konopiště - třeba okruh prohlídky zaměřený na rodinu Františka Ferdinanda.
Z formálního hlediska není tomuto životopisnému románu absolutně co vytknout. Je dynamický, soudržný, autor se dobře orientuje v dějinách sledovaného období i vztazích sledovaných osob, text se dobře čte (nejspíš i zásluhou kvalitního překladu). Interpretace osoby Františka Ferdinanda, nepochybně člověka plného protikladů a problematického, je poněkud poplatná době vzniku knihy (např. jeho mnohokrát opakovaná touha po vyvolání válečného konfliktu - dnes se historici domnívají, že FF opravdu byl ten poslední, kdo by chtěl konflikt se Srbskem a následně s Ruskem).
Co mi přišlo docela zvláštní: v podstatě ani jediná postava v knize není kladná a šmahem vůbec nikdo nemá dobré vlastnosti - autor je v tom velmi konzistentní, mizerové, sobci, idioti, šplhouni nebo nesnesitelní vzteklíci jsou všichni od arcivévody přes habsburskou rodinu, dvůr a hraběnku Chotkovou až po komorníka Janáčka. Někdy je až úsměvné, jak se Winder pokouší naroubovat špatné vlastnosti i na osoby, o kterých špatně smýšlet podle mne vůbec nelze (úplně zářný příklad je Marie Tereza z Braganzy). Beru to jako dobrý protipól některých dnešních populárně naučných knih, které naopak FF a Žofii trochu moc idealizují (Vražda arcivévody) - pravda je jako obvykle zřejmě někde uprostřed.
K samotnému závěru arcivévodova života doporučuji i román současného německého autora Ulfa Schieweho Atentátník - postavy se zde objevují v poněkud jiném kontextu a např. samotní atentátníci mají mnohem více prostoru než v Následníkovi trůnu. Srovnání těchto dvou románů, jejichž vznik dělí nějakých osmdesát let, je mimořádně zajímavé.