Návrat slov
Goce Smilevski
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/280481/bmid_navrat-slov-Jfa-280481.jpg
4
100
100
Nejnovější prozaický text úspěšného makedonského spisovatele Goceho Smilevského Návrat slov není rozsáhlý a nejde o román v klasickém, nýbrž spíše v postmoderním pojetí příběhu. Próza začíná větou: Na počátku mého života byla slova. Poté mladá šestnáctiletá dívka, která se narodila roku 1099, vypráví příběh o svém životě s matkou v malém pokojíku s krejčovskou dílnou na levém břehu Seiny v Paříži. Dívka dostala jméno Heloisa údajně proto, aby co nejvíce znělo jako Helios – Slunce. Když jí bylo osm let, její strýc, v jehož domě bydleli, ji odvedl do kláštera v Notre Dame, aby se vzdělávala v gramatice, rétorice, dialektice, aritmetice, astronomii, hudbě, latině, starořečtině a hebrejštině. Tam se s ní sblížil nejmladší učitel katedrální školy Abelard a dosáhl toho, že mu její strýc dovolil, aby se nastěhoval do jeho domu a mohl dívku učit… A zde začíná tragický milostný osud Abelarda a Heloise, jeden z nejznámějších a nejdramatičtějších příběhů skutečné lásky všech dob. Smilevského vyprávění je po mnoha stránkách zvláštní, nevšední, nejednou připomíná prózy Umberta Eca. Je proloženo dobře formulovanými dialogy a filozofickými úvahami o životě, svobodě, o smrtelném hříchu, k němuž řadí lhostejnost jako hřích osmý, o vládnutí a moci či rozdělení společnosti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2016 , OdeonOriginální název:
Vraḱanjeto na zborovite, 2015
více info...
Přidat komentář
Tragický milostný príbeh Abelarda a Heloise - učiteľa a žiačky, milencov, rodičov strateného syna, kastráta a abatyše je jedným z najznámejších a najdramatickejších príbehov všetkých čias. V tomto podaní plné dialógov a filozofických úvah o živote, slobode, láske, hriechu, ...
Asi jednoducho nedokážem oceniť genialitu autora, ale knižka ma absolútne nebavila. Ale aj napriek tomu má jedno veľké plus v tom, že je o ľuďoch, ktorí v minulosti reálne žili a ja v poslednej dobe celkom prichádzam na chuť knihám podľa skutočných udalostí.
Na začiatku mi prišla úžasná, čo sa štruktúry viet týka, pretože mali takú tú akurátnu hĺbku, ktorú pri knihe s takouto tématikou človek pravdepodobne očakáva. Avšak potom, čo som zistila, že sa v niektorých kapitolách opakuje to, čo už som čítala v kapitolách predtým, nejako ma to omrzelo a môj počiatočný úžas sa vytratil. A to vcelku veľmi rýchlo.
Samozrejme, vedela som do čoho idem. Teda, myslela som si, že viem do čoho idem. Popredu som si prečítala nejaké recenzie a teda počítala som s ĽAHKOU filozofiou a sem-tam niečím málo z teológie. Avšak skutočnosť bola, za mňa, niekde úplne inde. Najmä čo sa tej teológie týka, pretože tej tam bolo veru požehnane, čo mne, ako nie úplne zainteresovanému človeku prišlo miestami až dosť prehnané. Na druhú stranu ale chápem, že je dej zasadený do doby, kedy bola vo svete filozofia a náboženstvo veľmi rozšírené, lenže to zrejme nie je nič pre mňa.
Ale som zaskočená, že sa mi podarilo tak presne odhadnúť koniec. Naozaj, už niekde v polke knihy som vedela, ako sa to skončí. A to mne sa veru nestáva ani pri knižkách celých kompletne vymyslených.
Neviem, možno na túto knihu ešte nie som zrelá a možno, keď si ju prečítam niekedy o pár rokov, tak môj názor na ňu bude úplne iný a budem ju milovať. Ale dnes, žiaľ, za mňa nie.
Zajímavý pohled na vztah Hélois a Abélarda, který je také známý jako jeden z velkých milostných příběhů křesťanství (zde moc doporučuji přečíst si dosĺov!). Tady je život Héloise popsán především z jejího pohledu, je plný zvratů a hlavně slov, těch vyřčených i těch utajených. Recenze níž vyčítají knize, že to není historický román, že to není jiný Eco, jak slibují v anotaci, že je autor historicky nepřesný např. ohledně chrámu Notre Dame , že se autor často opakuje. A vše je pravda. Ale ta knížka není pojednání o středověku, je to beletristiky zpracované téma lásky, odpovědnosti, prožívání a slov.
Je pozoruhodné, jak málo slov stačilo na zachycení celkem dlouhého Heloisina života, o to ale silnější a vycizelovanější byla. Líbí se mi postupné rozvíjení témat, ke kterým se autor průběžně vrací, až celé dílo působí trochu jako báseň. Co se myšlenek a jazyka týče, je to opravdu klenot. Také jsem ráda, že v závěru dal autor Heloise naději. Na druhou stranu sex v katedrále, přístup k homosexualitě a matka proletářka mi s tím 12. stoletím moc neladily...
Neskutečně mě nadchly filozofické a teologické dialogy o svobodě, o lásce, o rozdělení společnosti Bohem, jež bylo předkládáno jako tzv. učení o trojím lidu… o víře a sedmi smrtelných hříších, k nimž je přidělena lhostejnost jako hřích osmý.
Kniha není z těch, kterou byste přečetli jedním dechem, protože je zapotřebí nad ní přemýšlet. Ale pokud máte rádi historické romány a postmodernistický styl vyprávění, rozhodně se jí nevyhýbejte :)
Komentář petrarka 72 mi připadá skvělý.
Sisssi mi nasadila brouka do hlavy a já jsem (s hrůzou) zjistila, že má pravdu! Za takovýhle historický omyl by se měl autor velmi stydět.
S komentářem Moška sdílím stejné pochybnosti ohledně příliš idylického konce.
A z duše mi mluví Aroucaria - už název mě měl varovat, ale já nedbala.
Přesto jsem ráda, že jsem se aspoň v hrubých rysech konečně dozvěděla příběh této zajímavé dvojice. Ale pro mě už to bude napořád Heloise a Abélard (nikoli obrácené pořadí), a to zdaleka ne jen proto, že ona je žena.
"Prosila jsem, poté i moje prosby vyschly, zůstal pouze hlas, který tiše naříkal nad propastí, která se otvírala mezi mnou a mým dítětem, zůstal jen jednotvárný tichý nářek mého hlasu jako sůl, která zanechává stopy po vyschlých slzách."
Abélard a Heloisa - dvě zapomenutá jména z dějin literatury a dějin náboženství. Milenci, učitel a žačka, rodiče ztraceného syna, autor a autorka ceněné milostné korespondence, později kastrát a abatyše. Heloisinou optikou vyprávěný příběh nejen o vzájemné lásce, odloučení a smrti, ale také o epoše, která se láme, o chrámech, v nichž světlo má nahradit tmu, zatímco jeptišky jsou vyháněny ze svého celoživotního působiště, o lásce, jež je adorována jako Boží cit a zatracována ve své tělesné podobě jako zvířecí vášeň, byť díky ní přicházejí na svět děti Boží, o setkávání v proměnlivém čase, všemocnosti slov a unikavosti hvězd. Kratší román (nebo delší novela) se nečte snadno, Smilevski hodně pracuje s opakováním motivů a slov, které mění význam a vyznění doslova ze stránky na stránku. A knihu hlavně nelze číst jako středověký příběh, i když používá středověké kulisy a obraz společnosti - poslání je jednoznačně moderní.
Jak už psala Sisssi v komentáři, přirovnávat tohle k Umbertu Ecovi se nehodí. Příběh se rozbíhá dost pomalu a je dost předvídatelný. Doporučuji si radši přečíst Jméno Růže od Eca nebo Jmenuji se červená od Pamuka.
Na knihu jsem se hodně těšila, protože podle popisu vypadala slibně (příběh A. a H., proložený citacemi z filosofických děl, přirovnávaný k Ecovým textům). Již po prvních stranách však přichází zklamání. Přirovnávat tohle k Ecovi je šlápnutí nejen vedle, ale rovnou do něčeho hodně nevábného, reálie pokulhávají a já se (stejně jako u mnoha moderních próz s historickou tematikou) ptám, proč si autoři nejsou schopni nastudovat něco o době, do níž zasazují děj svého příběhu. Mají k tomu bohatou paletu literatury (kterou i sám Smilevski zmiňuje v doslovu, ale očividně nebyl ochoten si z ní něco odnést), myslím, že zvlášť u Francie je to díky práci školy Annales jednodušší než u ostatních zemí.
Heloisina matka přadlena, pracující v něčem, co připomíná tkalcovskou manufakturu, odmítající finanční podporu bratra kanovníka a umírající při vzpouře proti králi by se hodila spíš do 19. století. Rovněž pohled na tehdejší kláštery je dost mimo, stejně jako fakt, že Abélard a Heloisa jdou do katedrály Notre-Dame, která ještě nestojí (mohli jít leda tak do ruin baziliky svatého Štěpána, která byla nedaleko dnešní katedrály). Vyspí se spolu nejen po pár hodinách známosti, ale ještě přímo v katedrále - a tím vše teprve začíná. Škoda, dobrý nápad, ale realizace kulhá.
Nebolo to vynikajuce, zapamatatelne, skvele...ale bolo to fakt dobre. Raz hore, raz dole, zdalo sa, ze ani nedocitam, zrazu citam bez pauzy, realne ani neviem:) ako hodnotit, miestami 50 zo 100, miestami 150 zo sto:-) Tu si kazdy potrebuje spravit vlastny nazor. Ale treba si precitat.
Tak tomu říkám kvalitní literatura ,která musí každého čtenáře pohladit po duši. Krásný romantický příběh ze středověku ,který se musí číst velmi pozorně a hlavně si užívat každé slovo. Lehké nahlédnutí na filozofii a teologii. Doslov autora,pozvedl můj pohled na knihu ještě o něco výše.
Jsem velmi rád, že se mi tato kniha, jejíž styl mne od začátku uchvátil, dostala do rukou. Tragický milostný příběh z hlubokého středověku je čtenáři předložen v moderní, úsporné, až minimalistické formě. Skládáním jednotlivých vět v celek, kde každé slovo, každý detail má své pevné místo, autor vytváří jedinečnou kompozici, která ve mně vyvolává pocit, že se jedná o hudební dílo. Používáním opakujících se prvků (slova, věty, předměty, místa) vzniká rytmus, který tento pocit ještě podtrhává. Je to kniha, která si říká o opětovné přečtení. Symfonie převedená do slov.
Vřele doporučuji.
Můj pohled na tenhle román se měnil v průběhu celého čtení. V prvních čtyřech částech se mi vůbec nedařilo se s dějem jakkoliv ztotožnit. Hodně mě rušilo občasné používání soudobých slov, která mi do středověkého prostředí prostě nepasovala. Vůbec jsem proto nedokázal vnímat jako příběh z toho období a celkově jsem se tím spíš prokousával. V půlce knihy se to zlomilo. Přestalo se to chtít tvářit jako historický román, odehrávalo se to víc na osobní rovině a to tomu výrazně dodalo na čtivosti.
I když se v anotaci a komentářích píše, že je to dílo o lásce - o té to opravdu není. Celé to na mě působí jako příběh o sebestředném namyšlenci s pokřiveným pohledem na sebe sama, o slabošské naivce a o sérii jejich životních selhání. Jenže potom, co jsem si přečetl i autorův doslov, jsem změnil náhled a dokázal jsem docenit, že to je skutečně celkem povedená věc a místo dvou nakonec hodnotím čtyřmi hvězdami.
V celém čtení jsem se sice vůbec nedokázal ztotožnit s Heloisou ani Abélardem, o to víc na mě zapůsobily některé jiné, spíš epizodní postavy, jako Heloisin strýc, jepticha Landina, nebo opat Bernard.
Bylo to jako nechat se hladit slovy. Nádherný, křehký a komorní příběh o lásce, touze a bolesti, o poddajné a silné Heloise a ješitném a sobeckém Abelardovi. Je to dojemný příběh plný bolesti a odloučení, slov i prázdnoty. Na tohle hned tak nezapomenu.
Vycizelovaný, střídmě psaný, ale o to působivější text, nad kterým se mi tajil dech. Román Návrat slov mě nutil číst velmi soustředěně a hledat, co nebylo řečeno, co bylo zamlčeno mezi řádky, co se ztratilo mezi slovy. Autor mě (čtenářku, která si zrovna nelibuje v historii) přiměl pátrat po dalších zdrojích, chci se dozvědět, jak to tenkrát s Heloisou a Abélardem skutečně bylo.
Pozoruhodný román, který si určitě přečtu znovu.
Zajímavé čtení. Pořád jsem Heloise fandila, aby Abélard dostal rozum. A ten konec je moc příjemný.
jako píseň s opakujícím se motivy, nebo putování po spirále, láska k jazyku a slovům, mezi rodiči a dětmi, mezi ženou a mužem, láska k Bohu...
Skvělé, kruté, niterné. I když jsem si ke konci říkala, zda by takový konec byl opravdu možný...
Jen škoda nedokonalé korektury, zaměňovat vnučku s neteří, do Paříže/od Paříže... Ale co já vím, třeba jsou ty nepřesnosti už v originálu.
Jinak vřele doporučuji.
Asi mám ráda umění mimo mean streets, ale za mě pohlazení po duši, tahle kniha. Byla tu láska, ale v jiné než přeslazené podobě, psalo se tu o ní dojemně krásně. Taky tu byl vztah rodiče děti, plno filozofických úvah a konec, který vás dojme. Jsem nadšená :) Kniha se řadí na jednu z mých TOP!
Takovou rozpačitost nad knihou jsem již dlouho neměla. Do čtvrté kapitoly jsem se prokousávala, seč mi síly stačily. Ve chvíli, kdy jsem to chtěla vzdát, se příběh nakonec "rozjel". Ale velmi jemným a hladkým plynutím, s dotykem hlubokých myšlenek, možná až filozofického rázu, který jsem však já moc nedocenila, neboť přílišné opakování a vracení se k již vyřčenému, mi to kazilo a říkala jsem si, proč ze mě autor dělá sklerotika ...
Návrat slov
výborné čítanie. na svoju hanbu musím uviesť, že príbeh Heloise a Abelarda mi doteraz unikal. a až po prečítaní knihy som sa oň začal zaujímať.
ale kniha je napísaná veľmi čítavo, je plná síce predvídateľných momentov, ale ich podanie je originálne a neskĺzava do fráz a schém.
a neviem prečo, ale stále mi vyskakovali príbehy Kena Folleta.