Nebarevné vzpomínky
Martin Vopěnka
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/171673/bmid_nebarevne-vzpominky-171673.jpg
4
14
14
O rodičích a dětství, ale hlavně o 60. letech Hluboké a velmi osobní svědectví o době, která se již stala historií. Úvahy o měnícím se světě, budoucnosti i minulosti. Kniha Martina Vopěnky Nebarevné vzpomínky přináší podstatný kamínek do mozaiky, v niž si s časovým odstupem skládáme obraz šedesátých let dvacátého století. Málokterý český spisovatel dokázal tuto dobu zachytit tak věcně, střídmě a přesvědčivě jako on.... celý text
Přidat komentář
Jsme vrstevníci vyrůstající v úplně jiném prostředí, ale donutilo mě to hooodně vzpomínat a naťukávalo to podobné situace.
Zajímavý pohled do rodiny známého filosofa-matematika (otce) a jeho syna-spisovatele. Asi i proto, že velmi dobře znám místa, o kterých píše.
Velice vtipný text o rodině a dětství na konci šedesátých a hlavně sedmdesátých let v Praze. Zážitky z normalizační Prahy vypráví samotný autor. Na tu šeď, která panuje v těch letech všude kolem,je to třeskutě vtipné!
"První profese která mě zaujala, první povolání,do kterého jsem se zamiloval, byla práce u běžícího pásu v továrně na plnění minerálek. Tehdejší zprávy kladly důraz na reportáže z továren, kde pracující lid budoval základy nové lepší společnosti. A právě v jedné takové reportáži mne zaujal onen běžící pás. Lahve po něm cestovaly, otáčely se a skládaly, zdálo se mi to ještě lepší než dráha na kuličky, kterou mi tatínek stavěl z papírových rolí. Později jsem své zaměření změnil a tvrdil jsem, že chci být paleontologem."
"V té době, v šedesátých letech, kdy mně bylo od dvou do sedmi let, dědeček s babičkou nenáviděli dvě věci: tatínkovo kouření a moji maminku."
Štítky knihy
vzpomínky dospívání dětství komunismus 60. léta 20. století normalizace (1969-1989) 70. léta 20. stoletíAutorovy další knížky
| 2011 |  Spící město |
| 2015 | Nová planeta |
| 2012 |  Spící spravedlnost |
| 2013 | Spící tajemství |
| 2009 | Pátý rozměr |
Zvláštní kniha. Ale díky jsem zase o něco obohacený - jakožto obyvatel Čimic vítal jsem pasáže o Kobylisích a Bohnicích. Jakožto učitel matematiky jsem se dozvěděl něco více o otci M. Vopěnky. A jakožto synovec jsem se dozvěděl o dědečkovi - ten učil na gymnáziu v Benešově mou tetu. A přesvědčoval mého děda, aby vstoupil do družstva. Dlouho jem si myslel, že to měl nařízené. Teď už vím, že ne. A dlouho jsem si myslel, že byl Petr Vopěnka disident. Také už vím, že ne. I to, že jeho dílo je do značné míry vedeno snahou hledat a najít nějaký opěrný bod.
A díky těmto vzpomínkám už více vnímám ten podkres knih Martina Vopěnky - hledání rodiny.