Nebe nezná vyvolených
Erich Maria Remarque (p)
V malém sanatoriu vysoko ve švýcarských horách svede náhoda dohromady dva hráče se smrtí – křehkou, krásnou, ale nevyléčitelně nemocnou dívku Lillian a stárnoucího automobilového závodníka Clerfayta, který přijel navštívit přítele. Lillian odmítá pomalé umírání pod přísným lékařským dozorem.
Literatura světová Romány
Vydáno: 2010 , Ikar (ČR)Originální název:
Der Himmel kennt keine Günstlinge, 1961
více info...
Přidat komentář
Remarque patřil k mým nejoblíbenějším spisovatelům v době střední školy. Určitě bych tuto knihu v tom věku ocenila víc než teď. Mrzelo mě, že děj i konec byl příliš předvídatelný. Přesto je to kniha, která stojí za přečtení.
Dojemný příběh dvou náhodně se setkajicich lidí, kteří si nesou v srdci bolest. Smutné, úchvatně napsané.
Na ČRo2 byla četba na pokačování této knihy. Z knihovny jsem vytáhl brožované prvé vydání, po více než 50 letech, rozevřel stránky a sledoval text. V četbě bylo mnohé vynecháno, stopnul jsem a slova, věty, odstavce a mnohdy i celé stránky jsem dočítal.
Již v prvé polovině jsem zjistil, jak velký rozdíl je číst tento příběh života, lásky a smrti ve 20 a nyní (75). Tenkrát jsem byl plný nadějí, očekávání i naivity, dnes po krásně i smolně prožitých letech chápu příběh Lillian a Clerfayta mnohen hlouběji. V mládí byla smrt něco obávaného, ale vzdáleného, o čem nebylo nutné uvažovat, vévodila láska. Dnes, když je konec v dohlednu a láska odešla, již smrt není obávaná, ale přirozená.
Poslouchala jsem jako audio, bylo to velmi zajímavé, knížka o životě, o touze žít a o smrti, knížka s přesahem. Myslím, že v mysli semnou zůstane dlouhou dobu.
(SPOILER) Krásná, dojemná knížka zabývajíci se otázkami života a smrti. Vážně nemocná dívka Lillian odejde z horského sanatoria s automobilovým závodníkem Clerfaytem. Jejich láska nemá dlouhé trvání, Clerfayt se zabije při závodu a nedlouho po něm umírá i Lillian na TBC. Doporučuji.
"Mít odvahu je něco jiného než nemít strach.
To první je vědomí nebezpečí, to druhé je nevědomí."
Krásná kniha
Je to starší text, běkteré slovní obraty jsou zkrátka "ojeté" řečeno slovy jedné z postav knihy, ale jinak je to skvostné.
O touze žít, nejen přežívat a čekat na smrt. A tak by to měl mít každý.
Přemítání nad životem a smrtí, nad tím, co je v životě opravdu důležité, jak neztratit a nepromarnit ani jediný den - otázky, které člověk většinou vůbec neřeší, pokud si myslí, že má ještě spoustu času, než ho navštíví Dáma s kosou. Naopak člověk, který ví, že už mu moc času nezbývá, se snaží žít naplno a urvat co nejvíce z toho krásného, co život nabízí. Dojemná kniha s hlubokým a tíživým tématem - je mi smutno.
Nevyléčitelně nemocná dívka Lillian už nechce jenom přežívat ale žít, proto se rozhodne, navzdory varování lékařů a přátel, opustit uzavřené sanatorium v horách spolu s náhodným návštěvníkem Clerfaytem. Ten, unavený životem a prožitou válkou, žije ze dne na den jako automobilový závodník. Jejich společné putování mezi hotely a závody přeroste v lásku, která ale nemůže mít dlouhého trvání.
Sladkobolný příběh dvou lidí a životem na hraně, u každého z jiné příčiny. Na konci si řeknete, že vlastně nebe opravdu nezná vyvolených.
Doporučuji. Aktuálně jako audio kniha na ČRo.
(SPOILER)
Úplně jiná kniha od E.M.Remarqua, jako slečna školou povinná jsem viděla zfilmováno - Bobby Deerfield.
Ačkoli je Lillian blízko smrti - má tuberkulózu, snaží se konec svého života prožít naplno po boku silničního závodníka........ten však umírá při svém posledním závodě.......jak je ten život zvláštně komplikovaný.
Knihu doporučuji.
Vrátila jsem se ke knize po 30 letech a vyslechla jako audioknihu. A pochopila jsem, jak důležité je číst v - nácti. Protože to okouzlení, opojení , souznění a nadšení se v pozdějším věku už nezopakuje. Kniha ale určitě neztrácí na svém půvabu.
Příběh o milostném vzplanutí mezi Lillian, která má přes své smrtelné onemocnění obrovskou touhu žít, a Clerfaytem, který je sice zdravý, avšak pravidelně svůj život vydává všanc při automobilových závodech.
Pracuje se zde s tématem života a jeho pomíjivosti, nevyhnutelnosti smrti... Určitě je pozoruhodné a trochu ironické, jak Lillian, která se na začátku knihy rozhodne žít, jako by nebylo zítřka, v jednom momentu při sledování závodícího Clerfayta kroutí hlavou nad skutečností, že on a ostatní závodníci tak lehkomyslně hazardují se životem, a Clerfayt, pro něhož samotného byla vždy charakteristická přelétavost a frivolnost, dostává pocit, že Lillian jeho způsob života jaksi překonvertovala do podoby, kterou není možné dlouhodobě provozovat.
Kniha je naplněná zajímavými myšlenkami o životě, jeho vlastnostech, kladech, záporech... Pro Remarqua poněkud netypické dílo, poněvadž téma války je zde zmiňováno opravdu jen okrajově, ovšem velmi čtivé a podněcující k hlubokému zamyšlení.
Má první kniha tohoto autora, ( když nebudu počítat úryvky nucené nám profesorkou v hodinách literatury, které jsem tehdy vážně neuměla ocenit ) a musím uznat, že jsem si četbu opravdu užila...
Ano, příběh je smutný, ale má v sobě velikou krásu a naději v beznadějné situaci...
" Akceptovat znamená rezignovat. "
" Proč chtějí měnit to, čím ženu získali? Copak je nikdy nenapadne, že tím ženu nejspíš ztratí? "
" I ty nejkrásnější moudrosti umírají přes noc. Kolik mrtvol se pokaždé příštího rána zamete! A je zvláštní, co všechno člověk napovídá, když slunce zapadne. "
Co na to říct, Remarque nikdy nezklame.
Kniha sice není tak dlouhodobě napínavá jako například Tři kamarádi, ale pointa a závěrečné vyvrcholení je jedno z nejvíce mrazících, co je u Remarqua k dostání.
Kniha je krátká, v podstatě čtení na jeden večer, takže ani v těch pasážích absentujících napětí vás nestihne začít nudit a závěr je jedním slovem neskutečný.
Podle mě nejlepší kniha od Remarquea.
Švýcarské sanatorium jen kousek od nebe. Dvě rozdílné postavy, jejichž cesty se protnou. Doporučuji.
Štítky knihy
láska 20. století Paříž Itálie smrtelné choroby tuberkulóza sanatorium, ozdravovna
Autorovy další knížky
1967 | Na západní frontě klid |
1962 | Tři kamarádi |
1969 | Jiskra života |
2006 | Čas žít, čas umírat |
2005 | Cesta zpátky |
Četla jsem již podruhé a to s rozestupem 25 let. A pořád mě to dokáže dostat ten smutek a "beznaděj válečné genetace".
A vlastně jsem došla opět ke stejnému závěru, že je lepší ten život prožít, než ho jej jen tak přežívat.