Nebe, peklo, ráj
Julio Cortázar
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/7821/bmid_nebe-peklo-raj-65e98e71e3882.jpg
4
73
73
Experimentální román, považovaný za jedno ze základních děl moderní latinskoamerické literatury, zachycuje formou skládačky osudy Argentince Horacia Oliveiry v Paříži konce 50. let a v Buenos Aires počátku 60. let. Osudy protagonistů jsou rámcem pro úvahy o možnostech uchopení světa skrze umění, o odlišnostech a souvislostech dvou kulturních světů. Cortázar zde s hravostí sobě vlastní hledá průsečík fantazie a reality, onen tajemný most do jiného světa, kde je nemožné běžné a všednost získává fantastické obrysy.... celý text
Přidat komentář
Vtahující i iritující kniha, nabízející tápání po smyslu i intenzivní prožitek prožívání. Jestli to zní divně, tak s tím souhlasím. Potulky po pařížských mostech a kavárnách osamotě i s osudovou láskou Bosorkou, neustálé pití maté a argentinské noční vedro, glygličtina a opilé unášení se v otáčkách jazzových desek (na youtube můžete najít soundtrack posládaný přesně podle pořadí písní z oněch jazzových kapitol: (1202) Jazzuela. Julio Cortázar y el Jazz - YouTube).
"Přemýšlím o všech suchých listech, které neuvidím já, jejich sběratel, o všech věcech, které tu určitě visí ve vzduchu a moje oči, ti ubozí netopýři románů, kin a vysušených květin, je nespatří. Všude je jistě plno lamp a suchých listů, které neuvidím."
"Naproti v okně však nebyl nikdo. Traveler se vyklonil do té horké jámy a podíval se na ulici, kde se bezbranně povalovaly rozevřené noviny a četla si je obloha, plná hvězd a jakoby nadosah."
Četl jsem dvakrát. Jednou normálně a jednou podle návodu a čísel. A stejně mi pořád uniká. Jako Bosorka v ulicích. Neuvěřitelně hutná kniha. Pouze pro odvážné.
Nedokázala jsem knihu dočíst, nebavila mě. Neustálé filozofovánía debatování party známých v Paříži, možná je kniha historicky a umělecky jedinečná, ale čtenářsky nestravitelná, tedy aspoň pro mě.
Pokoušela jsem se podruhé tu knihu číst, ale teď už vím, že s žádným přemáháním číst nechci. Nedočteno.
Ne.
Fakt jsem se snažila, ale nejde to.
Nechytlo mě to. Nedokázala jsem se začíst. Některé pasáže jsou překrásné, ale tuto knihu čtu jen z donucení. A to nechci. Čtu přece z radosti. Tak ji odkládám na léta pozdější. Za 20 let bude osud Bosorky i Horacia stejný. A já snad konečně jejich osudy uchopím s radostí.
Nedokázala sem se s knihou poprat. Necitelnost hlavních postav, kteří důležitost svých intelektuálních her dokázali klást nad lidský život, pro mě byla příliš. Možná příště změním názor, až si knihu vezmu do rukou s větším odstupem a začnu vnímat víc než jen linii příběhu.
Kolem tohoto fascinujícího kolosu je třeba chodit po špičkách. Dodnes si pamatuji šok z prvního setkání: něco tak beznadějně intelektuálního a zároveň přitažlivého se opravdu nevidí každý den. Jak se praví v předmluvě: hříšná sofistikovanost. Autor ani nechodí kolem horké kaše a nesnaží se cokoliv maskovat - tumáš a poraď si. Román se v prvním plánu nezabývá ničím menším než způsobem lidského bytí v čase a (ne)možností se z této kategorie vymanit. Hlavní geroj Horacio Oliveira je neurotický überintelektuál neschopný smířit se s touto daností lidské existence, přičemž funguje jen v úzkém okruhu svých pařížských přátel, kteří navíc se sílící Oliveirovou posedlostí a citovým chladem postupně odpadávají ponechávajíc jej v náručí Bosorky, která podle Oliveiry jako jediná žije autenticky, ovšem na nevědomé bázi: Olivera ji vysoce intelektuálně převyšuje a když Bosorce umírá dítě pro jehož záchranu on nehne prstem, Bosorka spáchá sebevraždu a Oliveira se vrací zpět do rodné Argentiny, kde jeho dobrodružství končí...nebo začíná.
Vylíčená fabule ovšem není vůbec podstatná, má trhliny, časově ani jinak nenavazuje, můžeme číst odkudkoliv a dostane se nám stejného výsledku: život se neodvíjí jako v románu, nemá své expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofy, nýbrž uplývá námi nezbadatelnými zákrutami a smysl dává až při zpětné rekonstrukci. Jde o cosi jiného: na způsob Kierkegaarda uskutečnit onen pověstný skok víry, zapomenout na včerejšek a zítřek, ba zapomenout i na dnešek, na všecko - tak jak se o to pokoušel už Rimbaud souloží s Verlainem - co nás víže k vlastní osobnosti, zapomenout na vzdělání, sociální status, pohlaví, smazat se, být zase Tabula Rasa a teprve tehdy, snad, nám bude umožněno sundat ony pověstné Kantovy brýle a prudce rozrazit dveře do říše noumenon. Bosorce, ví Oliveira, toto bylo umožněno jejím celkovým založením. Blahoslavení chudí duchem, myslí si, a zároveň ji za to nenávidí, protože nejdál kam se on na své cestě k ''rozrušení všech smyslů" dopracoval byl jeden ušmudlaný blowjob na nábřeží Seiny. Olivera není schopen vzdát se svého rozumu, nemá k tomu dostatek odvahy. Rayuela je románem nemožnosti. Bytost Oliveirova typu Boha nepotká.
Jedna z nejsvobodnějších a nejdivočejších knih, které jsem kdy četl. Způsob čtení si může čtenář sám stanovit. Opravdu velice originální dílo, plné nejrůznějších překvapení. Vřele doporučuji.
Autorovy další knížky
| 2001 |  Nebe, peklo, ráj |
| 1990 | Změna osvětlení |
| 2007 | Výherci |
| 2002 | Konec hry |
| 2004 | Příběhy o kronopech a fámech |
Neskutečně nabubřelý kýč. Nevěřím ani jednomu slovu! V každém odstavci, na každé stránce vás (na jednu stranu) autor přesvědčuje, jaký je intoš: musí si třeba jen tak brnknout na klavírek nějakého Schubertíka nebo Bacha či přirovnat něco (cokoli) k Miróovu obrazu, ale zároveň se tváří, že snad ani není z téhle planety, ergo že je úplný originál, ale já myslím, že není originál ani v tom, co mu tak báječně jde - v mletí pantem.