Nechte prosím kytky žít
Johannes Mario Simmel
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/107995/bmid_nechte-prosim-kytky-zit-H0q-107995.jpg
4
138
138
Úspěšný advokát Charles Duhamel, který jako jediný z cestujících přežil bez zranění výbuch letadla při letu z Paříže do Vídně, se rozhodne využít šance, jež se mu nečekaně naskytla, a uchopit osud do svých rukou. Předstírá vlastní smrt, přijme nové jméno a má v úmyslu zcela změnit dosavadní způsob života, který ho ani v nejmenším neuspokojoval. Znovu se ožení a odchází za svou mladou ženou Andreou, u níž konečně našel opravdovou lásku, do Německa. Osud se však nedá oklamat a klade mu do cesty rozličné nástrahy, do nichž se "zběh ze života" Duhamel alias Kent proti své vůli stále více zaplétá a ani vražda mu nepomůže nalézt vytoužený klid a štěstí, které chtě nechtě staví na lži.... celý text
Literatura světová Dobrodružné Romány
Vydáno: 1993 , Naše vojskoOriginální název:
Bitte lasst die Blumen leben, 1983
více info...
Přidat komentář
První třetina knihy je k nepřežití. Klišé na klišé a k tomu nalejvárna o rovnosti všech černých, žlutých, bílých, oranžových a zelených ras, nebo o úžasných nevinných dětských dušičkách a zlých dospělých, kteří utiskují dobromyslné imigranty a osnují nebezpečné válečné konflikty. Já vím, že život přistěhovalce v Německu osmdesátých let asi nebyl žádný med, ale myslím si, že vyhrocený nacionalismus přiživují právě podobné jednostranné levičácké bláboly. Navrch autor přidává srdceryvné historky o hodných náccích, kteří za války zachraňovali tisíce životů, či o velkomyslných němčourech, kteří do hladovějícího Polska posílali balíky potravin, přestože jim Poláci ve válce zavraždili otce. Člověk by se málem rozplakal. Zdaleka nejhorší je ovšem nepřirozené vrkání obou hlavních protagonistů, skoro bych řekla, že byl Simmel teplouš, protože něco takového se jen tak nevidí. Zbylá část knihy je ale celkem napínavá a ke konci se autor zmůže i na nějakou rozumnou myšlenku, kterou stojí za to uchovat v hlavě. Takže pokud máte hooodně času, tak možná i doporučím, mj. i pro sugestivní vylíčení atmosféry paralyzujícího strachu před novou válkou v západní Evropě osmdesátých let, což bylo pro mě, Husákovo dítě, něco zcela neznámého. P.S. Poprvé jsem četla někdy v sedmnácti a byla jsem nadšená: člověk se holt mění.
Dala bych klidně i 5*,ale protože se mi děj zdál poněkud nepravděpodobný, se spoustou náhod , tak dávám jen 4.
Na druhou stranu,když se člověk oprostí od toho jestli se něco takového může stát,tak je kniha velice dobře napsaná , napínavá i dojemná .
V době , kdy se příběh odehrává jsem měla úplně jiné starosti i zájmy než sledovat politiku a dění ve světě .
Necítila jsem se ohrožená možnou atomovou válkou ,ale co je horší ,ani si nepamatuju,že by v Polsku byla situace tak zlá .
Takže kromě zajímavého příběhu i nové informace ,což je moje ostuda :-)
Simmel je ale skvělý vypravěč a tak určitě sáhnu i po dalších knihách. Ani tato nebyla první.
Jako první přemýšlím, proč jsem na Simmela nepřipadla dřív? A docházím jedině k tomu, že i knihy mají svůj čas a možná není ani na nás samých, kdy se k nim dopracujeme.
Hlavní hrdina, žonglér mezi dvěma životy, není bůhvíjaký sympaťák ani krasavec, ale od začátku jasně stojíte na jeho straně, protože cítíte, že to má v hlavě srovnaný a srdce na správném místě. Ke konci se to trochu zvrtne, tak jako když zvíře zaženete do pasti, ale i pak důvěry v něj nelitujete.
Kdo občas nechce utéct od zaběhlého a dát se úplně jinou cestou? Mnoho z nás. Kdo to nakonec, z nejrůznějších pohnutek, udělá? Propadlá hrstka, kterou ještě rozfouká vítr.
Byl to zvláštní, osudový příběh a já jsem za něj Simmelovi zase vděčná. Opět vykouzlil atmosféru plnou dojemnosti (spící milenci jejichž těla připomínají dvě lžíce v šuplíku), kladl důležité otázky a vnitřně se zamýšlel. Dlouho si nevzpomínám, že bych měla takový pocit propojenosti, tendenci poznamenat si tak moc, jako právě u téhle knihy. Tak aspoň ty nejsilnější řádky...
„Náhoda neexistuje. Všechno je předem určeno. Všechno je předem dáno.“
„Stromy jsou báječné. Tiché a silné a mají hluboké kořeny. Chtěla bych být taky tak tichá a mít silné a hluboké kořeny. My lidi jsme hluční a slabí, žijeme strašně krátce a kořeny nemáme žádné. Je to s námi, jako se zpívá v tom spirituálu: Stůj tiše, Jordáne. Řeku taky nemůžeš přinutit, aby se tiše zastavila.“
„Bože dej, abych věci, které nemohu změnit, přijal s klidem, dej mi odvahu změnit věci, které změnit mohu, a dej mi moudrost jedno od druhého rozeznat.“
„Odehrávají se v našem světě malé i velké věci podle daného, neměnného plánu?“
„Každý z nás má iluzi, že žije jen svůj vlastní život. Ale ve skutečnosti žije tolika životy, s kolika lidmi vstupuje do kontaktu. Každý lidský vztah, pokud není zcela povrchní – a inteligentní a citliví lidé nebývají povrchní – zanechává v tom druhém něco z nás samých a způsobuje, že jeho život se stává naším životem.“
„Kdyby každý člověk na světě udělal šťastným jen jednoho jediného člověka, byl by celý svět šťastný.“
„Je to velký okamžik v mém životě. Tak dlouho jsem toužil podniknout tuhle cestu. A teď je to konečně tady. Myslím, že všechno, co si člověk hrozně přeje, se splní, musí mít jen hodně trpělivosti a vyčkat pravou chvíli.“
Konec, i vinou mojí roztěkanosti, se trochu vlekl. To, když příběh veveřice a kocoura, šel do finále a bylo potřeba jej kriminalisticky dořešit, ale ten naprostý závěr, to byl zase celý Simmel, v plné hloubce a osudovosti.
Opět odkládám s velkým DÍKY!
***
Co v knihách miluju?
Ty kouzelné citáty v úvodu, které otvírají první dveře k příběhu.
„Svět zlomí každého, ale mnozí se tím zocelí.
Ty však, kdo se nenechají zlomit, zabije.
Zabije bez rozdílu dobráky, fajnovky i hrdiny.
I když k nim snad nepatříš, můžeš si být jist,
že tě zabije taky, jenom si dá trochu načas.“
‒‒‒‒‒‒‒‒‒ Ernest Hemingway ‒‒‒‒‒‒‒‒‒
Objevila jsem princip naděje filozofa Ernesta Blocha.
„Člověk potřebuje mít alespoň malou vyhlídku na něco uklidňujícího a potěšujícího. (‘Ano, musí ji prostě mít, jinak nemůže žít‘) Vyhlídku alespoň pootevřenými dveřmi. Beznaděj je nezvládnutelná a pro člověka naprosto nesnesitelná.“
A když mi příběh má podbarvit ještě hudba, nelením a dohledám si ji: The Man I Love ♪.
Podle mého názoru autor napsal celou řadu podstatně lepších knih. Pokud bych začal číst jeho díla od tohoto, tak by to bylo asi jediné, co bych od něj přečetl. Naštěstí jsem dříve trefil na jiné... a především lepší. Přečíst se to samozřejmě dá, autor totiž "umí", ale pokud bych toto dílo vynechal, o nic bych nepřišel.
"Zvláštní ... zdá se, že se mi život točí v kruhu. Je to náhoda? Ne, náhody přeci neexistují ..."
Z téměř akčního a špionážního dobře se rozbíhajícího začátku, který mě poměrně brzo chytil a navnadil, příběh bez varování přešel do romantické a trochu ujeté "slaďárny", aby se hned vzápětí přerodil v politikou říznuté melodrama na pozadí studené války ... a pak zas znovu a znovu ... akčně-detektivní pokračování - romantika - politika ... aby po několikterém opakování, následoval celkem povedený /dobře spisovatelsky odvedený/ závěr, který mě, po mírném zklamání, s panem Simmelem zase částečně "usmířil" :-).
To si totiž takhle čtete, docela dobře se rozjíždějící, napínavý, až skoro akční, a rozhodně zajímavý, příběh o jednom drsném právníkovi, který je ještě větší prevít, než jste doufali, a jak tak čtete, najednou bez varování zjistíte, že jste se po pár stránkách pročetli k romantické červené knihovně ...
POZOR! možný spoiler!
... kdy ON potká za pomocí naprosto šílené náhody JI, oba se okamžitě zamilují a všechno je sluníčkově krásné a průzračně jasné, až na to, že on jí lže, jako když tiskne, ale to přeci vůbec nevadí, až na to že on je v podstatě bezcharakterní prevít bez špetky svědomí, ale vám to tak vůbec nepřipadá, protože to všechno dělá jen z čisté lásky k ní (a taky z pudu sebezáchovy, ale na to se snaží nemyslet), ale hlavně, až na to, že na lži se život prostě stavět nedá (a on zatím neví, že mu to všechno vrátí!)...k tomu je navíc Evropa momentálně plná jaderných zbraní, Německo plné neonacistických organizací a nepokojů s rasistickým podtextem. Příběh se nám tedy posunul a v Německu teď žijí dva "zamilovaní blázni", co si říkají "kocoure" a "veverko", a kteří je diví, "jak bychom se mohli milovat, když padají bomby?", zároveň stihnou probrat problematiku polské Solidarity, Reaganových výroků, nebo třeba tureckých emigrantů a rozmáhajícího se rasismu (mimochodem jejich infantilní oslovování vleám začne už po pár strán lézt na nervy, zvlášť, když víte, že on je renomovaný právník, špička ve svém, sice poněkud gangsterském, oboru a ona vzdělaná knihovnice).
KONEC spoileru!
Přiznám se, na mě to bylo moc, moc romantiky, moc infantilních dialogů, moc probíraných politických témat ... ale taky málo, málo dobře rozjetého akčního příběhu z úvodu a závěru knihy, málo psychologie svědomí, motivu, který příběhem bohužel spíš jen proletěl (a který by mě určitě zajímal daleko víc) ... a vlastně i trochu akorát, akorát dost na to, abych pochopila, proč se autorovi říká "továrna na bestsellery", jeden z nejplodnějších autorů našel své know-how, které si pak našlo své čtenáře, a on ho díky svému talentu velmi dobře využil k napsání spusty zajímavých, dobře řemeslně odvedených, příběhů /velice pečlivá rešerše a erudovaná příprava je jednoznačně součástí jeho know-how, a to kvituji/.
Mým subjektivním hodnocením se prosím nenechte tedy příliš ovlivnit, co čtenář to jiné preference, a přesně na tom pan Simmel staví (a já to beru jako jeho klad), takže si od něj určitě v budoucnu zas někdy ráda něco přečtu, jak jsem napsala, jeho příběhy jsou precizně odvedenou prací, zařadit si je ale (díky skladbě textu) musím spíš mezi lehké odpočinkové čtení, které se těch vážných, většinou i zajímavých, témat zlehka dotkne, trochu se v nich porýpe a uhání lehkým krokem dál, někdy ve víc, nekdy v méně, povedené kombinaci :-).
Dokud jsem si nepřečetla tuhle knihu, neměla jsem ani tušení, jaká složitá situace byla v Polsku v roce 1981. V té době jsem už byla pár let dospělá a tak podezírám tehdejší vládnoucí garnituru, že to pečlivě tutlala. Ale Polsko není to hlavní, o co v knize kráčí. Líbilo se mi to i s veverkou a kocourem, doufala jsem v lepší konce.
J. M. Simmel byl skvělým spisovatelem, ke kterému se ráda vracím. I tentokrát je příběh o velké lásce, náhodách v životě a odpovědnosti za své činy, to vše na pozadí tíživých 80tých let, vyprávěn poutavě, s velkým akcentem na ty nejlepší lidské vlastnosti. Pěkný čtenářský zážitek.
Opětovné setkání s mým oblíbencem nebudu dlouze komentovat. Kniha je skvělá, příběh místy dojemný, místy strašný, většinou velmi uvěřitelný a možný. Moc bych si přála aby Emanuel žil a mohl nás bavit svými kousky. :o) Děkuji.
Zase jsem se jednou vrátila ke knize, kterou jsem četla kdysi a tenkrát se mi hodně líbila. Podruhé už to nebylo úplně ono. Trochu mě vadil ten všudypřítomný strach z války. Já si to z té doby tak nepamatuju, ale možná to člověk raději zapomíná.
Jak už jsem předesílala v předchozí recenzi (jednalo se o knihu Parfém, příběh vraha), půjčila jsem si před Vánoci od své kamarádky z práce dvě knihy. Patřily její mamince a Danuška oba příběhy zbožňuje. Už to pro mě bylo dobrým čtenářským znamením. Vítejte tedy u recenze na knížku Nechte prosím kytky žít od Johanna Maria Simmela...
Charles Duhamel je výborný právník, kterému se z maléru podařilo vysekat nejednoho zločince. Úspěchy v soudní síni tak jdou ruku v ruce s penězi, kterých s oblibou užívá manželka Yvonna. Tu sice nenávidí, ale zároveň ji nemůže opustit. Jednoho večera přijme Charles naléhavý telefonát a okamžitě se letecky vydává do Vídně. Na letadlo je však spáchán teroristický útok. Bezprostředně po přistání vybuchne na jeho palubě bomba.
Charles jako zázrakem explozi přežije. Spolu s tím se mu nabízí možnost začít úplně nový život. A tu se rozhodne využít. Jako Peter Kent se znovu, tentokrát osudově zamiluje a krůček po krůčku si plní své životní sny. Cesta novým životem však není nijak snadná a Charles Duhamel alias Peter Kent se v budoucnosti ještě musí potýkat s mnoha přízraky své minulosti...
Musím se přiznat, že mi tenhle příběh dal skutečně zabrat. Především dění v jeho závěru, které jsem musela Danušce každý den po příchodu do práce interpretovat, abych se ze svých pocitů vypovídala.
Tato kniha zcela jednoduše vypráví o lidském životě a úskalí, které ho provází. To, co pro někoho může být nepochopitelné, je pro jiného zcela samozřejmé. A i když se někdy snažíte žít jak nejlépe umíte, osud si s vámi dokáže v jistý moment pohrát podle svého.
Kapitoly nebývají dlouhé a text je velmi čtivý. Postav sice není v příběhu málo, nebude však těžké se mezi nimi orientovat a propojit si, s jakou životní etapou Charlese Duhamela jsou spjaty.
Z každé přečtené stránky na vás dolehne nesmírné množství emocí. Budete se usmívat, nechápavě kroutit hlavou, v napínavých momentech tajit dech. A když tento příběh dočtete až do konce a dozvíte se, jak to vlastně všechno dopadlo, Možná vámi projede zvláštní vlna smutku a lítosti. Aspoň já jsem to ta cítila.
Knihu k přečtení rozhodně doporučuji. Je mi ctí, že jsem ji mohla číst...
Tak bohužel ani tato kniha od Simmela není můj šálek čaje. Neuvěřitelně mě iritovalo věčné oslovení kocoure a veverko. Do toho nepodstatné historické vsuvky kolikrát přes celé kapitoly. Stejně jako v románu Láska je jen slovo, tak jsem ústřední dvojici lásku nevěřila, a oba mi přišli úplně mimo.
Líbilo, vtáhlo hned do děje, super. Mé teprve druhé setkání se Simmelem. Před 20 lety Láska je jen slovo (tehdy jsem byl navíc fakt zamilovaný, takže hodnocení by nebylo objektivní, navíc po takové dlouhé době:-) a teď Nechte prosím kytky žít.
Při popisu získávání nové identity jsem si chtě nechtě vybavil i film Chyť mě, když to dokážeš a při vyprávění o Polsku během vyhlášení výjimečného stavu znovu vybavil pohraničníky v našem městě během osmdesátých let a nájezdy Poláku na naše obchody o Dušičkách, kdy se na jediný den zvedly hraniční závory, protože oni tehdy měli fakt jen hlad a bídu....ale to sem vlastně nepatří.
Postavy jsou jako živé, děj místy zpomaluje, odbočuje, pak zrychluje, ke konci přímo letí a to vše podle mě drží docela pěkně pohromadě.
Knihu jsem četla jedním dechem! Moc se mi líbila. Velice čtivá, napínavá, realistická. Teda všechno, kromě zamilovanosti na první pohled a okamžité shodě dvou úplně cizích lidí. Ale to, že jsem to neprožila, neznamená, že to tak nemůže být. Pro mě však jen krásný sen. Naprosto souhlasím s DarekDevilem, že Andrea musela být úžasná ženská, Charles hajzl, zato Peter báječný muž, a Yvonna naprostá a dokonale hloupá mrcha. Je mi moc líto, že Andrea zemřela, ale myslím, že přesně tak to chodí. Škoda jen, že Patty nikdo nezůstal. Každopádně knihu jen doporučuji, po dlouhé době román, který se mi dobře četl a zanechal stopu v mé duši...
Skvělá kniha, která na mne zapůsobila skoro stejně tak silně jako Láska je jen slovo. Asi nikdo jiný neumí tak dobře propojit milostný příběh, krimi zápletku a společenské problémy, tak jako Simmel. Kocourkovi jsem fandil, aby mu to všechno vyšlo. Veverka musela být mimořádně fajn ženská a ta Yvonne mrcha k pohledání. Vůbec se nedivím, že chtěl Duhamel od ní uprchnout a začít nový život. Líbí se mi i filozofické úvahy, které jsou v knize - není jich naštěstí moc, tak akorát a na správném místě. Nad některými myšlenkami jsem se zastavil a přemýšlel.
no skončila ako skončila.....prečo musím očakávať len dobré konce....kniha je o mužovi, ktorý haváriu lietadla, v ktorom letel využil na to. aby zmenil identitu a začal nový život bez svojej protivnej ženy.....
Kniha byla čtivá, ale chvílemi opravdu natahovaná. Přiznám se, že jsem taky některé pasáže vynechala. Znám lepší Simmelovy knihy.
četla jsem na doporučení jako velmi napínavou knihu, začátek skvělý, posledních 50 stran výborných, prostřední část mě nenaplnila... rozhodně mě ale autor neodradil a brzy se pustím do jiné :)
Dvacátádruhá kniha Johannese Maria Simmela. Tuto knihu jsem četl snad po čtvrté a stále ji musím hodnotit jako jednu z nejlepších knih JMS. Četl jsem někde, že mnoho knih JMS bylo zfilmováno, a právě tato kniha patří též k těm zfilmovaným. Ale buď se dívám na jiný typ filmů nebo se tyto filmy nedostaly k nám. Samozřejmě, jako v každé knize najdete pasáže, kde přečtete dvě stránky a usnete, ale více je těch pasáží, které ač se vám chce spát sebevíc a už už aby byl konec kapitoly, i přes touhu spánku nedokážete knihu zavřít a nečíst dál. Kdo si tuto knihu přečte, může si pokládat otázku, co by dělal on, kdyby se do podobné situace dostal a měl by možnost začít nový život. Zapomenout na starosti svého života začít úplně znovu, jinde, s někým jiným, vše jinak. A já budu rebel a řeknu, že bych si to snad ani nepřál, i kdybych měl takového dobrého přítele, jako je Eisenbeiss, který by mi dokonale zfalšoval doklady, i kdybych uměl alespoň jeden cizí jazyk tak dokonale jako svou mateřštinu, i kdybych měl ve Švýcarsku na kontě nechutně mnoho peněz. Ač se mi v životě nestávaly jen dobré věci a některé byly skutečně nehezké, jsou to zkušenosti, z kterých čerpán stále, ač jsem samotář nedokáži si život bez lidí, kteří mě obklopují představit, ač jsou někteří, kterým bych doporučil zběhnout ze života, aby neobtěžovali ten můj. Ale proto jsou to jen příběhy, dokonale vymyšlené příběhy, aby se člověk jen mohl zasnít a pak se probudit a děkovat za život, který má.
Charles Duhamel je excelentní pařížský advokát, ale již několik let je nešťastný ze svého života, z života prohnaného a před ničím se neštítícího advokáta, který je nešťastný i ve svém manželství. Osudem přežije bombový útok na letadlo, které přistávalo ve Vídni a okamžitě jej napadne neuvěřitelný plán, jak z toho nešťastného života zběhnout a zažít žít nový. A ono se to podaří, nový pas, nový vzhled, nová láska, nová země, nový život. Jiný život, lepší život, aspoň do doby, než se ozve minulost, a ta se ozve vždy a krutě se začne mstít a vybírat daně za pokus o zběhnutí z pravého života.
Autorovy další knížky
| 1976 |  Láska je jen slovo |
| 1998 | Všichni lidé bratry jsou |
| 1992 | Nemusí být vždycky kaviár |
| 2001 | Svůj kalich hořkosti |
| 2007 |  A s klauny přišly slzy |
Doporučuji, až na ten konec. Žádný happyend...