Nejstarší životopisy Dantovy

04.09.2021

Malá, smutná knížka o jedné životní tragédii. Víc než Danta samotného z ní však poznáváme jeho první životopisce: Giovanniho Boccaccia, básníkova ctitele a po krátkou dobu i současníka, a Lionarda Bruniho, zakladatele moderní historiografie.
Boccacciovo dílko jistě není životopis v dnešním smyslu. Označila bych je spíš za esejistické vyznání lásky k Dantovi a za jakýsi scholastický „traktátek“ o slávě, manželství, básnictví a filosofii. Tenhle Boccaccio, jenž se na stará kolena stává misogynem, klade filosofii nad básnictví a obrací se od italštiny k latině, pro mě byl překvapením.
Lionardův posun k renesanční vědě (oproti Boccacciovu goticky abstraktnímu „eseji“) opravdu nelze přehlédnout. Zaslouží si jméno historika mimo jiné tím, jak pečlivě pracuje s archívními prameny a jak zasazuje Danta do společenského kontextu jeho doby. (Třebaže Boccaccio v Ravenně četl básně určené na Dantův náhrobek a mluvil s pamětníky, což je nepochybně také způsob historické práce.)

Obě biografie mají svůj půvab: Boccacciova hlavně v láskyplném vztahu autora k námětu, Lionardova ve svěžím a vědecky poctivém pojetí. Shodují se snad v jediném bodě, a to kupodivu v záporném pohledu na Dantovu lásku k Beatrici. A podobných překvapení (z pohledu dnešního člověka) se tu vyskytuje víc, například Boccacciovo spílání Florencii: „Ach, snad se nemíníš chlubit kupci a mnoha umělci, jichž je tu plno? Jednala bys pošetile: [...] umění, jež kdysi bylo posvěceno duchy vznešenými, kteří jím vytvářeli druhou přírodu, je dnes zkaženo a nemá hodnoty.“ (..., tvrdí ve Florencii trecenta, Florencii Andrey Pisana!)

Dante prokmitne stránkami, věnovanými namnoze sporu guelfů a ghibellinů (Lionardo) nebo zlořečení manželkám (Boccaccio), jen občas. Přesto si o něm lze udělat jistě představu na základě několika anekdot. Nejslavnější je nepochybně ta s Raveňankami u studny, ukazujícími si na básníka jako na muže osmahlého při návštěvách Pekla. A třeba líčení ztrát a nálezů rukopisu „Božské komedie“ bylo vážně napínavé. Přesto mám dojem, že jsem se toho moc nedozvěděla. Tahle knížka je trochu jako jídlo, po němž člověk dostane větší hlad, než měl. Měla by být delší.
Hodnotu jí dodávají krásné a erudované texty Zdeňka Kalisty o básníkovu milieu a o jeho ohlasech v Čechách. Psal je mimochodem roku 1965 k 700. výročí Dantova narození; my letos slavíme 700. výročí jeho úmrtí. Fascinující pomyšlení, že nás od Kalisty dělí přesně doba Dantova života.