Nejtišší trest
David Lodge
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/33346/bmid_nejtissi-trest-rNy-33346.jpg
4
72
72
Vtipný, čtivý a velice lidský příběh profesora literatury Desmonda Batese, který se nechal předčasně penzionovat. Spokojený ale není: chybí mu univerzitní rutina a studenti. Zatímco mladší manželka prožívá ohromný kariérní úspěch, Desmond se pozvolna propadá do samoty, kterou provází i nastupující hluchota. Když ještě dobře slyšel, často toužil po tichu. Jenže teď ticho skoro nesnáší, protože kdo neslyší, tomu nikdo nenaslouchá. Neustále se stává, že přeslechne, co mu jeho protějšek sděluje a často odpovídá na úplně jiné otázky, než které byly položeny. Z tohoto základního rámce pak vyplývá tragikomičnost situací, do nichž se Desmond dostává a kouzelným způsobem také „vykroutí“. Nejnovější kniha britského romanopisce vypráví o nejdůležitějších lidských vlastnostech: schopnosti mluvit a naslouchat a tím také o krok uniknout blížící se smrti. Richard Podaný byl za překlad díla nominován na cenu Magnesia Litera, kterou také získal.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2009 , Mladá frontaOriginální název:
Deaf Sentence, 2008
více info...
Přidat komentář
Tak já jsem asi četla úplně jinou knížku, protože humor žádný, zato neuvěřitelně nudná splácanina. Podle anotace jsem se mylně domnívala, že půjde o odlehčené čtení klasika britského univerzitního humoru, třeba něco jako Šťastný Jim. Že hlavní zápletkou bude to, že do života stárnoucího a nahluchlého profesora vtrhne činorodá studentka a převrátí mu (humorným způsobem) důchod naruby. Ale jde spíš o deníkové záznamy staršího člověka, který špatně slyší, který má ještě staršího otce (ten je prototypem zanedbaného, umanutého a ne už moc soběstačného důchodce) a který má mladší manželku, s níž si zrovna moc nerozumí. Takže spíš depresivní čtení. Teprve na straně 107 se objeví avizovaná studentka a je to ještě horší, protože je psychicky vyšinutá, tak trochu stalkerka a vydírá ženaté chlapy přes sex. Do toho autor zakomponoval, co ho zrovna napadlo, třeba podrobné popisy cvičení a her na kurzu odezírání (nudné), různé lingvistické poučky (nudné, a to jsem lingvistiku studovala) nebo mnohastránkový popis návštěvy Osvětimi (naprosto bez souvislosti s dějem, jako slohové cvičení gymnazisty - super nudné, a to jsem knížku o Osvětimi sama vydala).
Příšerně nudná kniha, z níž jsem dokázala přečíst asi tak třetinu a konec, abych věděla, jak to dopadlo. Spisovatel tam zvládnul ještě nasázet pasáž o umírání otce po mrtvici a dokonce i o umírání bývalé manželky na rakovinu. Takže nejen že je to splácanina, ale ještě je z ní nehezky na duši. Pokud máte zrovna splín, rozhodně to nečtěte, těch pár vtípků na začátku to nevytrhne, navíc jsou všechny na téma "nevzal jsem si naslouchadlo (protože jsem blb) a teď nerozumím, co ostatní říkají".
Mnohé ale vysvětluje fakt, že Lodge to napsal asi v sedmdesáti. Možná jeho dřívější knihy dobré jsou, asi ano, když ho proslavily. Ale měl s psaním včas přestat. Nejenže totiž nedokázal dát dohromady smysluplný a dobře napsaný příběh, ale bohužel nekontrolovatelně ventiluje i své chlípné fantazie. Takže si čtenář "užije" studentku od pasu dolů nahou, ana v rudě osvětleném pokoji čeká na výprask na holou. Nechybí nějaký ten orální sex, fetišismus s nepranými kalhotkami... Prostě zestárlý úspěšný spisovatel, toho času už jen vilný stařík, si chtěl dokázat, že ještě umí napsat dobrý román. Ale neumí.
Po delší době kniha, která se mi četla sama. Už jsem si začínala myslet, že mě opouští knihomolství, ale asi to bylo jen špatným výběrem knih. Původně jsem měla zálusk na Malý svět, ale ten v knihovně neměli a tak jsem šáhla po této knize. A jsem nadšená. Pěkný příběh, tak akorát postav, zbytečně žádné složitosti, problém, řešení.
Od Davida Lodge jsem nečetl nic, co by si nezasloužilo plný počet bodů. A většinou i pár bodů navíc.
Některé knihy (a autoři) na mě trpělivě čekají, až přijde jejich čas - a potom nastane ten úžasný pocit při čtení, kdy vám postavy připadají skutečné a blízké a těšíte se na každé setkání s nimi. Tak se mi to opět stalo tento víkend a bylo to krásné, veselé, dojemné, lidské... vše přesně dávkované a dokonale vyjádřené. Potěšil mne ukázkový anglický humor, ale stejně tak vážné situace, zde podané neobyčejně citlivě. Jsem ráda, že úvodní linie s Alex byla jen jednou z mnoha, ne tou hlavní. Nenapadá mě žádná podobná kniha, ovšem u počátečních humorných pasáží s otcem Desmonda, jsem si hned vybavila seniora Berta Baxtera z Deníku Adriana Molea. A forma deníku je tady občas střídaná jinou formou vyprávění - poprvé, když se to stane, to autor/Desmond uvádí přímo neodolatelně: "Pocítil jsem, že se mě zmocňuje záchvat vyprávění ve třetí osobě." Děkuji autorovi a panu překladateli za literární zážitek.
Krásný suchý britský humor o nepříliš veselých věcech. Situace k zasmání, situace k zamyšlení, situace, které ve vás vyvolají smutek. Plus jako bonus něco málo z lingvistiky (i když pro mne tento obor není to pravé ořechové, ale aspoň jsem si zase o něco rozšířila obzory). Moc ráda se k autorovi ještě vrátím.
Podle popisu jsem od knihy čekala trochu něco jiného, zejména více humorných situací, které způsobuje nedoslýchavost. Oproti očekávání je příběh až na výjimky docela vážný a někdy nutí k zamyšlení. Příběh s postgraduální studentkou je pak trochu nastavovaná kaše, ale pokud celý příběh čtenář pojímá jako čtení soukromého deníku, lze přijmout i tuto část.
Zpočátku, než jsem se začetla, mě příběh příliš nezaujal. Postupně mě však začal více bavit a nakonec se knížka ukázala být velmi zajímavou. Možná spíše než klasický příběh byly v knize popisovány různé krátké příběhy a životní situace hlavního hrdiny, nahluchlého profesora lingvistiky, již v důchodu. Doporučuji těm, co mají rádi satiru - příběh je lehce podobný Saturninovi :)
Citlivě a laskavě napsané, Lodge zůstává věrný svému osobitému humoru, zároveň zde jde hlouběji do popisů vnímaného. Svět stárnutí, postupující hluchoty, postoj ke smrti v deníkové formě autor osvěžuje střídáním er-formy a ich-formy. Rozhodně zajímavé čtení.
Typická Lodgeova kniha - jsou v ní místa, při nichž se člověk směje a také místa docela smutná. Po jejím přečtení jsem více pochopil, že vada sluchu znamená hlavně jisté sociální vyloučení - v prvé řadě neschopnost sledovat hovor více lidí. Všechny knihy tohoto autora, které jsem četl, se mi líbily.
Moc dobrá knížka o stárnutí, smrti a mezilidských vztazích. U některých odstavců jsem s úctou pomyslela na překladatele - to musela být práce!
Vynikajúci román! Celú dobu som mal pocit, že situácie a trapasy sú neuveriteľne plasticky a reálne vykreslené... Až po prečítaní som sa dozvedel, že autor si skutočne podobný "trest" odžil.
LODGE je tu ako vždy zábavný a jeho suchý humor prechádza viac ako inokedy (v porovnaní s jeho univerzitnými románmi o Profesoroch) častejšie do cynizmu. Vzhľadom k hlavnému hrdinovi s autobiografickými prvkami je to pochopiteľné. Jedinou kritikou je slovenský preklad - po pár kapitolách som si kúpil českú verziu NEJTIŠŠÍ TREST, lebo v slovenskom AKO PROSÍM? sa polovica narážok a krásnych dvojzmyslov úplne vytráca :(
ODPORÚČANIE: všetkým, ktorí majú radi ironický anglický humor - najmä mladším ladies ako dezert po čaji o piatej, starším gentlemanom k whisky po večerných news a tým najstarším ročníkom ku knihe jedine lupu or braillovo (čítaj brejle-ovo) vydanie ;) 89%
Knížka mě příjemně překvapila. Nevěnuje se zrovna veselým tématům a životním situacím, ale i tak je psána příjemným stylem, nepůsobí depresivně, místy je i humorná. Knížky Davida Lodge mám ráda, tahle je trochu jiná než ostatní jeho knihy z univerzitního prostředí, za mě stojí za přečetení. Pokud ale očekáváte třeskutý humor, budete asi zklamáni.
V knize jsem našla mnohem víc než jsem původně čekala (trochu humoru a popis pocitů nad zhoršujícím se sluchem), ale spoustu krásně popsaných životních situací (partnerské, rodinné i pracovní vztahy, staří a nemocní rodiče, vlastní nemoci, sex...), nad kterými člověka přinutil se zamyslet a vžít se do jeho situace, vše bylo doplněno humorem, takže to nepůsobilo smutně nebo depresivně.
Moje první knížka od autora a rozhodně ne poslední.
Jaké to je postupně ztrácet sluch... tohle téma mě (bohužel) hodně oslovuje. A anglický univerzitní román mám ráda. Tady je veliká spousta slovních hříček, překladatel si určitě hodně užil. A na konci jsem i zaslzela.
Štítky knihy
muži anglická literatura manželství sluchové postižení Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 1980 |  Hostující profesoři |
| 2000 | Svět je malý |
| 2006 | Den zkázy v Britském muzeu |
| 2009 | Nejtišší trest |
| 2012 | Výkvět mužství |
Přečteno v originále.
Skoro se mi to chce označit za humoristickou knihu, která se trpkým humorem vypořádává s tématy hluchnutí, stárnutí i umírání. Nevěděl bych, co od knihy dopředu čekat, rozhodně bych si ale nemyslel, že to budu hltat se stejným zaujetím a nadšením, jako bych četl napínavou detektivku nebo strhující dobrodružný román. David Lodge umí transformovat nejvšednější strasti stárnoucího profesora v pohlcující příběh, který možná nemá úplně uspokojivý konec, který mi ale jako mladému dospělému výborně přiblížil svět intelektuálního důchodce. Hraničně perverzní fantasie o psychotické studentce nevyjímaje.
Přesto to asi není zrovna knížka pro každého. Nevím, jak bych se na ni tvářil, kdybych ji četl v překladu a bez jazykovědného vzdělání. Na druhou stranu, v takové situaci bych se k ní asi nedostal vůbec.