Neklidní
Linn Ullmann
Neklidní je slovo charakterizující hlavní hrdiny této knihy, autorčiny rodiče – švédského režiséra Ingmara Bergmana a norskou herečku Liv Ullmannovou. Jako zralá spisovatelka však Linn Ullmanová nezůstává u pouhých autobiografických vzpomínek na soužití s matkou a na prázdninové pobyty u otce na ostrově Farö v Baltském moři. Její vyprávění balancuje na hraně mezi realitou a fikcí a je – jak sama zdůrazňuje – příběhem románových postav. Původní záměr napsat s otcem knihu podle společných rozhovorů zůstal nenaplněn, neboť během této práce režisér zemřel. Autorka, jíž nechybí sebeironie a klidný nadhled (který často u rodičů postrádala), pak ze střípků autentických nahrávek a vlastních vzpomínek vytvořila jedinečný román o dospívání i konci života, který překračuje hranice žánrů. Neklidní sklízejí po celém světě znamenité kritiky, literární ceny (nominace na Cenu Severské rady za literaturu 2016, Cena kritiků 2015, vítězství v anketě posluchačů stanice P2 o nejlepší román roku 2015) a dostává se jim i nadšeného přijetí čtenářů.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Biografie a memoáry
Vydáno:
2019
,
Pistorius & Olšanská
Originální název:
De urolige, 2015
více info...
Přidat komentář
Autorka píše poutavě a má dobrý pozorovací talent. A také látku ke zpracování - ne každý vyrůstá mezi (spíše \"mezi\" než \"s\") rodiči - známými osobnostmi. Kniha se zaměřuje hlavně na Ingmara Bergmana, ale nejvíc mě bavily pasáže o samotné autorce, o jejím dospívání, nestálém domově, chůvách, vztahu k matce. Neměla to lehké, ale nijak své rodiče nesoudí, nahlíží na ně objektivním pohledem pozorovatele.
"Román podle skutečných událostí", který není tak docela román. Tím, že není jasné, co je pravda a co fikce, umožňuje autorce mluvit tam, kde by ji možná autocenzura umlčela. Uchvátily mne pasáže z ostrova Farö.
"Ani jeden z nich neuměl vařit; možná že jedním z důvodů, proč spolu nemohli dál žít, bylo, že ani jeden z nich vařit neuměl, možná to je přitažené za vlasy, ale nikdo z nich neuměl ani žehlit nebo vytírat podlahu, nikdo z nich se neuměl postarat o dítě, nemluvím o lásce, láska tam byla, mluvím o práci, mám na mysli to, co vyplývá z aktu založení rodiny a společného domova, oba byli buržoazní dítka a nebyli schopni žít moderní skandinávský život střední třídy. A ani o to nestáli. Chtěli svobodu. Chtěli zůstat dětmi. Mluvili o svobodě a umění, ale utíkali se schovat do bezpečí pokaždé, když bylo neznáma příliš mnoho. Byli dětmi malého světa. Matka i otec chtěli být oba dva ztracenými syny, a až bude po mecheche, chtěli zpátky domů. Nebo pryč. Nebo domů. Nebo pryč. Ztracený syn je tím nejmilovanějším. Vždycky ho vřele přijmou, otec mu vyběhne v ústrety až ven, porazí pro něj tele a staršího, poslušného syna odbude drobty. Synu ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen."
"Můj otec měl mimořádnou schopnost vyvolávat v druhých pocit jedinečnosti. Mimořádnosti. Výjimečnosti. Vzal tě za ruku a řekl pojď se mnou a člověk si na krátkou či delší chvíli připadal, že je možná první, komu to řekl."
Moc pěkná knížka. Prolínají se tři linie - stáří, dospívání, citový vztah s odděleně žijícími rodiči. A vše krásně propojeno. A o známých osobnostech. Jedna z nejhezčích knih, co jsem četla. Styl, propojení, lidskost, chápání, atd. Super, super. A vůbec nevyznívá jako životopis, ale jako poutavý román.
Citát:
"Stárnout je práce. Přemlouvat tělo, aby poslouchalo mozek, a posléze přemluvit mozek, aby poslouchal sám sebe, prosit Boha o smilování."