Nekonečný zázrak
Irene Vallejo
Kniha patří do stejné kategorie jako lžíce, kladivo, kolo nebo nůžky. Neumíme si představit život bez tohoto fascinujícího artefaktu, který lidé vynalezli, aby slova mohla volně působit v prostoru a čase, a bez kterého by neexistovala civilizace. Viktoru Franklovi zabavili při příchodu do Osvětimi rukopis, který obsahoval jeho výzkumy za dlouhou dobu, a touha napsat to vše znovu ho udržela při životě. Frankl později uvedl, že i když byli mnozí intelektuálové v horší kondici než ostatní vězňové, život v Osvětimi snášeli paradoxně lépe. Dokázali se totiž izolovat od děsivého okolí a uchýlit se do vlastního nitra. Zachránila je jejich představivost a víra v sílu slov. Knihy pomáhají lidem přežít velké historické katastrofy i osobní tragédie. Knihy jsou naším svědomím, spásou zoufalých, inspirací milenců, zdrojem osvobozujícího smíchu. Když porovnáme něco starého s něčím novým – například knihu s tabletem, zdá se, že to nové má větší budoucnost. Ve skutečnosti je to naopak. Čím déle je určitý předmět či nějaká zvyklost mezi námi, tím větší má budoucnost. To nejnovější většinou zanikne nejdřív. I za mnoho let tady budou židle a stoly, lžíce i nůžky, možná však už nebudou tablety a mobilní telefony. Kdoví, jednou třeba nebudou solária, budeme však dál oslavovat zimní slunovrat.... celý text
Literatura světová Fejetony, eseje
Vydáno: 2021 , LedaOriginální název:
El infinito en un junco, 2019
více info...
Přidat komentář
Super kniha, líbí se mi jak autorka v knize vystupuje za sebe. Zároveň bych ocenil méně spoilerů z různých filmů a knih, které tam zmiňuje. :)
Knihy o knihách, o čtení a o literatuře mám rád, a tak mě zlákal Nekonečný zázrak španělské autorky Irene Vallejo (*1979). Podtitul Jak člověk stvořil knihy a jak knihy utvářejí člověka je výstižný. Kniha je dokonalý vynález a předmět, bez něhož si dnes neumíme představit naši kulturu, náš život, naše volné chvíle, naše vzdělávání a zvídavost, ale taky třeba spoustu filmů natočených podle knih apod. Irene Vallejo se vydává k samým počátkům knih, do starověku, a svoji rozsáhlou publikaci (566 stran, z toho téměř 60 stran poznámek a rejstřík) dělí na dvě části: první, delší má název Řecko si domýšlí budoucnost a druhá, kratší, má název Po cestách Říma. Líčení dějin knižní kultury začíná v egyptské Alexandrii, kde stávala legendární velká knihovna, a obrací se k celé řecké společnosti, ale i do Egypta či jiných starověkých světů. Ovšem autorka současně překračuje věky a příběhy a příklady si bere i z pozdějších období i ze současnosti. V druhé části, kterou mám teprve před sebou, bude centrem pozornosti antický Řím, opět s mnoha "výlety" jinam.
Témata jsou tu nejrůznější a velice čtivá kniha je plná zajímavostí a příběhů a úvah o tom, co znamenají pro člověka knihy a co dal člověk knihám, a to včetně autorčina vlastního vášnivého vyznání lásky ke knihám a četbě, tak trochu jako nádherné Dějiny čtení Alberta Manguela, ale zase trochu jinak. Alexandr Veliký, Kleopatra, Homér, Aristotelés, Platón, Hérodotos, Sapfó, řečtí dramatici, filozofové a řečníci, vládci a aristokracie, knihovny, svitky, papyrus, rukopisy, ztracené knihy, obchod s knihami, uspořádání knihovny, písmo, ženy-spisovatelky, studium, přednášky, ničení knih, nebezpečné knihy a zakazované čtení, gramotnost, smích a satira, tragédie a komedie, Ovidius, Julius Caesar, literární kánon, iluminace, knihtisk atd. atd.
Podľa obsahu by to mala byť kniha o knihách Starovekého Grécka a Ríma, ale je to jedna dlhá esej o knihách krížom-krážom dejinami, popretkávaná spomienkami autorky na knihy a knižnice, citáciami a obsahmi rôznych kníh či filmov o knihách, a osobami/osobnosťami, ktoré sa o knihu čo len obtreli.
Naprosto úžasné! Je to cesta historií knih, čtení, knihoven, spisovatelů... Autorka se soustřeďuje na antiku, ale přesahuje i do jiných období, dokonce i do současnosti. Vyjadřuje se velice poeticky, ale zároveň poměrně přesně. V mnoha případech je to spíš zamyšlení. Řada vyjádření je tak pěkná - prostě do kamene tesat...
Knihu jsem četla po chvilkách asi tři měsíce. Nejde to zhltat, člověk si musí to právě přečtené přebrat, promyslet, udělat si svůj názor... Tak asi: je to výjimečný čtenářský zážitek, ale nedostanete ho jen tak, musíte si to vysedět a promyslet.
V podstatě jde o putování knih lidskou historií. Je to velice hezky zpracováno a je zajímavé jak kniha, kterou držíme v ruce získala svůj tvar a čím by byla kdysi.
Tematicky samozřejmě vhodné pro všechny zájemce o knihy: knihomoly, knihovníky, ba i knihkupce, antikváře či knihaře, obecně všechny milovníky knih, jak jejich obsahu, tak formy. A možná překvapivě, možná ne, i pro milovníky především historie.
Autorka bádala na mnoha místech a ve svém díle se (zdánlivě) soustředila na nejstarší a nejdůležitější dobu pro vznik a šíření knih, tedy antiku: Řecko a Řím. Píši zdánlivě, protože v popisech dějin zabíhá ještě o tisíciletí dál do minulosti (Babylon, Mezopotámie, Egypt...) i do budoucnosti, tedy až do naší současnosti, zejména prostřednictvím odkazů na moderní beletrii. A nadbytečně i na filmy.
Díky mnoha odbočkám, připouštím, to není suchopárný text, ale mně tento styl moc nevyhovoval, autorka se pouští do všech možných směrů (které ji napadnou, ne zrovna vypovídajících, či relevantních, aspoň ne všech očekávaných), takže zajímavosti se ztrácejí v textu, kde by je nikdo nečekal.
Poznámkový aparát je také ledabylý, neodkazuje přímo z textu, pouze volně doprovází kapitoly. Rejstřík je pouze jmenný, takže ve výsledku chybí to nejdůležitější, rejstřík samotných knih zmíněných v textu (jak starých, tak moderních, někde se autorka ani neobtěžovala uvést či vůbec zjistit, zda se čtenář v beletrii nedozví něco ze stručně zmíněné historie, za vše třeba kniha Věci, které mi mi nedají spát o japonské spisovatelce, dvorní dámě z 10. století a jejích Zápiscích pod polštář).
Autorka mne ovšem znechutila hned zkraje ve své předmluvě: knihy má doma pochopitelně všude, i po podlaze, opírá se o ně i na křesle, ale hlavně veřejně sděluje - hrůza - "taky je nechávám rozevřené hřbetem vzhůru...". Tohle ovšem dělají opravdu jen barbaři, kteří ke knihám nemají žádný vztah, neváží si jich. Přitom později důkladně popisuje svůj "iniciační obřad" pro základní přístup do Bodleyho knihovny v Oxfordu (NB: +1000 přírůstků denně a žádné publikace prý nikdy nesmí vyřadit), kde se musela zavázat, že žádnou knihu nepoškodí ani nezneuctí...Tak tento závazek tedy rozhodně porušovala.