Řeč mrtvých

01.01.2011

Přestože Harry přišel o svou schopnost nekroskopa, tedy hovořit s mrtvými, ti se mu všemožně snaží sdělit, že po světě chodí další upír - reinkarnovaný vlastní syn Faethora Janos Ferenczy. Harry žije poklidným životem, nedokáže mluvit s mrtvými, nedokáže cestovat möbiovým kontinuem. Dál pracuje pro britskou pobočku E, která na něj nasadila svého člověka, neboť Harrymu moc nevěří, že o své schopnosti přišel. Sovětská pobočka se naopak Harryho a návratu jeho schopností bojí natolik, že získá na svou stranu vysoce postaveného agenta britské pobočky, aby ho zabil. V Řecku se ztratí dva britští agenti z pobočky E, Harry se k vyšetřování připojí a spojí tak své osudy s Janosem. Janos má své specifické schopnosti, umí vzkřísit mrtvé a využívat jejich služeb, umí i nahlížet do budoucnosti, do jedné z mnoha budoucností. Vše vede k nevyhnutelnému střetu mezi Harrym a Janosem. Ví to Harry, který však rovněž ví, že bez svých schopností je na Janose krátký, proto mu nezbude nic jiného, než se spojit s Faethorem, který si chce jeho prostřednictvím vyřídit své nevyřízené účty s Janosem, a vpustit ho do své mysli, aby mu jeho schopnosti pomohl obnovit. Jenže dobře ví, jak jsou vampýři prohnaní a prolhaní. Ví to i Janos, který nahlédl do budoucnosti, která mu ukázala, že ze souboje Janose a Harryho vyjde vítězně vampýr. Jenže to je jen jedna z možných budoucností, navíc se dá vyložit všelijak.
Řeč mrtvých vrací Nekroskopovy osudy zpět na zem, do naší dimenze. Vrací se i několik známých postav, např. Zek, s níž se Harry krátce setkal již ve Vampýrech a zažil s ní dobrodružství ve Zdroji, Jazz Simmons ze Zdroje a Darcy Clark, mezi nimiž se buduje přátelství na život a na smrt již od Vampýrů. Kromě nich se objevuje spousta nových postav. Hlavní padouch Janos, o němž již párkrát padla zmínka v předešlých částech, na scénu však plně nastupuje až teď. Sandra, Harryho milenka a tajná agentka britské pobočky E, která na něj byla nasazená. Wellesley, nový vedoucí britské pobočky E, jehož sověti donutili pokusit se Harryho zabít.
I v Řeči Mrtvých Lumley pokračuje v několika zdánlivě paralelních příbězích, zde už však nejsou tak jasně ohraničené, jako tomu bylo v předešlých částech. Opět se dozvíme něco z Faethorovy minulosti, hlavně ve spojitosti s jeho synem Janosem, tentokrát se ale příběh točí hlavně kolem samotného Harryho, jeho peripetií se ztracenými schopnostmi, bezmocí nemoci hovořit s mrtvými, kteří se s ním všemožně snaží navázat kontakt a varovat ho před nebezpečím. A také jeho rozpaků z pochopení nutnosti a nezbytnosti spojit se s prolhaným, sebestředným a ctižádostivým Faethorem a vpustit ho do své mysli.
Příběh nás postupně zavede do různých koutů země, z Anglie se podíváme do Rumunska, Řecka a tradičně sovětského Ruska. Vrací se zpět špionážní linie příběhu, která je však konečně řádně propojena s tou vampýrskou, hororovou linií příběhu, nepůsobí tak odtrženě. Akce je zde dobře proložena hororovými okamžiky. Po až směšně působících vampýrech ze Zdroje, Janos působí jako dokonalá ikona vampyrismu. Chová se a jedná přesně tak, jak by jsme od vampýra očekávali. Je lstivý, mazaný, nemilosrdný, krutý a přitom svým způsobem namyšlený a až nezdravě sebejistý.
Když jsem před necelými deseti lety Řeč mrtvých četl poprvé, vůbec mě ta kniha nebavila. Připadala mi strašně "ukecaná". Myšlenkové rozhovory mezi Harrym a Faethorem jsou místy nezáživné a až příliš dlouhé. Byly taky tím jediným, co mi z knihy v paměti utkvělo. Proto jsem ke knize po letech přistupoval vcelku neochotně a bral jsem to jako nutnost osvěžit si pamět a zastrčit chybějící kousky do skládačky, abych se mohl konečně dostat k pátému dílu. O to větší bylo mé překvapení, jak dobrá, čtivá a napínavá kniha to přece jenom nakonec je. Je přijatelně akční, z větší části dobře hororová, napínavá a zajímavá. Lumley konečně, zřejmě povzbuzen a navnaděn předchozím dílem, popouští uzdu bizarnosti, nevyhýbá se ani otevřeným sexuálním scénám, které nijak neromantizuje (incestní vztah Janose s matkou). Po slabším Nekroskopovi a trochu jiném Zdroji do toho Lumley jde opět naplno a hororově.
Nechybí tradiční filosofické pasáže o času, lidském životě, vesmíru, podstatě života, matematice. A ač je z toho Lumley "obviňován" a sám to popírá, v Řeči mrtvých dochází i k odkazu na temný lovecraftův svět - zmínky o cizí řeči Cthulhu: "OGTHROD AI´F, GEB´L - EE´H, YOG-SOTHOTH, ´NGAH´NG AI´Y, ZHRO!" hovoří za vše
Řeč mrtvých již evidentně nastupuje cestu k původně závěrečnému pátému dílu série. Po přečtení kterékoliv předešlé knihy Nekroskopa nebylo jisté, s čím se Lumley vytasí v díle následujícím. Mohli/y jsme očekávat cokoliv a minimálně Zdroj byl velkým překvapením. U Čeči mrtvých je tomu jinak. Závěr knihy, jako by psala Královna koloběžka - končí i nekončí dobře a dost napovídá o tom, co se bude dít v díle následujícím. Svým způsobem s ním totiž tvoří uzavřenější celek. Je evidentní, že to, co v závěru knihy začíná, bude muset být v další části vysvětleno, rozvinuto. Není možné, aby to bylo opominuto a příběh opět odskočil někam jinam.
Český překlad pokračuje v kvalitě nastoupené u Vampýrů. Nesrovnalosti, překlepy, kostrbatost Nekroskopa jsou vampýrudík dávno pryč a zapomenuty.
Měl-li bych zmínit nějaké negativum, budou to zřejmě již zmíněné rozhovory Harryho s Faethorem (vyjma Faethorova historického vyprávění - tyto části, a nejen v Řeči mrtvých, ale i v jiných dílech, považuji za nejlepší pasáže vůbec) či rozhovory Harryho s Möbiusem, které, hlavně ze strany Möbiuse, nabírají pro mě nepříjemný náboženský podtext.
Z pěti částí série, co jsem četl, je Řeč mrtvých třetí nejlepší, postrádá do mysli se vkrádající nudnost Nekroskopa, či ze série vybočující jinakost Zdroje. Téměř se vrací k dokonalosti Vampýrů. 90%