Nemajetní
Szilárd Borbély
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/310031/bmid_nemajetni-LWs-310031.jpg
4
74
74
Nemajetní Szilárda Borbélye, fikce s autobiografickými prvky, je prózou až nezvykle temnou a krutou, která však přesto ve čtenáři nezanechává pocit marnosti a bezvýchodnosti. Popisuje malou vesničku na severovýchodě Maďarska s její charakteristickou uzavřeností, obyvateli, vzpomínkami a pověrami, tak jak to všechno vidí dětské oči. Autor při líčení zvoleného mikroprostředí nehodlá ani v nejmenším nic idealizovat; chudoba a bída nejsou nijak přikrášleny a venkované tvoří uzavřené společenství, jehož obzor končí těsně za humny... Dílo je považováno za nejdůležitější maďarský román nynějšího desetiletí; postupně vyjde ve třinácti zemích.... celý text
Přidat komentář
Strhující, syrové, neopakovatelné - jedinečná a jediná próza Szilárda Borbélye.
Skvělý počin Odeonu a vynikající překlad Roberta Svobody. Donedávna jsem si myslel, že jde o jednu z nejdepresivnějších knih nejen maďarské literatury až do přečtení Kurátora od György Konráda z r. 1969. Obě knihy jsou mistrně napsány a skvěle přeloženy.
Podle mě kánon nejen evropské, ale i světové literatury. Kolik ještě takových nepřeložených zásadních knih zbývá?
(SPOILER)
Aniž bych si plánovala číst po sobě dvě knihy od autorů, jež ukončili svůj život sebevraždou, stalo se. Vlastně mi to došlo až teď. O knize Nemajetní jsem měla původně úplně jinou představu, asi by mě ani nenapadlo si ji koupit, přečíst si nejprve recenze tady na DK.
Číst a dočíst popis všech podivností a krutostí opravdu není pro každého. Jsou věci, které nám možná nepřipadají tak odpudivé a nenormální, dokud si o nich nepřečteme v knize. Nebezpečné dětské hry, posměšky atd. – jakkoli hrubé a bezohledné, řekněme, že to bylo, je a bude, jen se mění forma. Něco jiného je však všeobjímající chudoba, která se vine celou knihou a není to jen chudoba fyzická, ale i mnohem horší chudoba mravní. Podobně jako mnozí další čtenáři jsem si i já musela připomínat, že se kniha neodehrává na konci 19. nebo na začátku 20. století, ale až v 60. až 70. letech 20. století. Tedy v době mládí mých rodičů a v době mého vykročení do života. To, že nejen v Africe, ale vlastně kousek od nás někdo neměl ani co jíst, mě šokovalo. U nás i v té době spousta jídla končila v popelnicích.
Chlapec, který je vypravěčem knihy, musí již v mladším školním věku umět zabíjet drůbež, se sestrou se starají o domácnost v době, kdy matka trpí depresemi a otec domů vůbec nechodí. Jak upozorňuje překladatelka v doslovu, vše je popsáno věcně a bez emocí. A to je na tom děsivé – že z dítěte roste mladý člověk, který si nepřipouští emoce, není jich schopen, jinak by se musel zbláznit. Prožít to vše ještě jednou při psaní knihy bylo asi na autora příliš...
Depresivní, temné, kruté. Nejedná se o celistvý příběh, ale o útržky vyprávění malého chlapce žijícího na malé vesnici v Maďarskuv 60. - 70.letech minulého století. Chudoba, bída, pověry, násilí, velice syrový pohled na venkovský život.
(SPOILER)
Co ke knize napsat. Je to vyprávění chlapce o nelehkém žití v Maďarsku po válce za vlády komunistů, chudoba, nadávání do Židů, do Kulaků... Nelehká léta , viděno a vyprávěno malým chlapcem. Spousta pravd postřehnutá dítětem. Děti říkají pravdu, neumí se přetvařovat.
Silný zajímavý příběh, podruhé číst nebudu, ale rozhodně je kniha zajímavá.
Je to dobrá kniha, ale myslím, že se k ní nikdo vracet nebude, protože tahle výpověď o dětství má do idylky daleko. Některé děti se prostě nešťastně narodí a místo lásky a něhy je jejich dětství plné syrovosti a surovosti. Některé životní situace jsou natolik bezvýchodné, že optimistické motivační příručky neobstojí. Není špatné si čas od času tuto realitu připomenout, ale jsem ráda, že se mohu zase vrátit do svého mnohem laskavějšího světa.
Surová, depresivní a vyčerpávající próza, ve které není úplně dobré hledat děj. Jedná se o vyprávění vzpomínek malým chlapcem, který celý život žil na okraji společnosti - ve vesnici na pomezí Maďarských hranic. Jedni měli jeho otce za Žida, jiní jeho matku za ženu do větru. Hliněný dům, kde musel trávit život se svými sourozenci - především starší sestrou, kterou neměl rád, protože musel nosit šaty po ní. Otec, jako všichni chlapi ve vesnici pracovník JZD, který se nehodil, protože neuznával režim, matka, která se nikdy nesmířila s tím, že by do vesnice patřila. Spousta násilí a zvířatech, ale i lidech, na druhou stranu i krásně vylíčené zvyky. Kniha mi od polovina přišla hodně podobná nabarvenému ptáčeti, ke kterému se odkazuje i autorka doslovu - který rozhodně doporučuji přečíst, protože je skvělý. Původně jsem myslela, že se kniha odehrává po válce, ale jedná se o současnost. Časová linka je zde hodně zmatená, orientovat jsem se začala až těsně před koncem, ale knize to rozhodně neubralo na kvalitě. To, že autor spáchal po napsání sebevraždu příběh jen umocňuje, ale nevím, jestli se někdy ke knize vrátím.
Špína, beznaděj, hnus, bezohlednost a nikde ani záblesk naděje. Tak bych to asi shrnula. Překvapilo mě, že se děj odehrává v 70. letech 20. století, nebýt historie (která je, pravda, důležitou součástí knihy), datuju někam nejméně do poloviny 19. století. O čem to bylo? O tom, že život byl těžkej a že spoustě lidem války, komunisti a další svistva zkazily život? Že je nesnadný vymanit se ze škatulek, a to především na vesnici? O nějaký lidský hrdosti? O tom, jaký lidi dokážou bejt, i když nemusí? Tak nějak asi. Čtení je to těžký i pro otrlý... .
Venkov. Pro nás městské lidi znamená venkov mnohdy romantickou idylku, plnou klidného života, dobrosrdečných lidí a roztomilých zvířátek,o která se místní s láskou starají.
Pokud si to opravdu myslíte, tato kniha vám vezme veškeré iluze. Venkov je kruté místo. Lidé se tady musejí jaksi více ohánět, na soucit a hlouposti není čas. Zvířata slouží především k obživě a nejlepší jsou taková, která se dají sníst. Ta jiná nemají právo na život a je škoda je živit.
Hodně syrový pohled na prostý venkovský život, který zřejmě z velké části pramení z autorovi osobní zkušenosti. Vracet se ke knize zřejmě už nebudu.
Společně s bezejmenným dítětem prožíváme pořád to samé - cesty odnikud nikam na vesnici, kde žijí vidláci, kteří bojují proti snům, jsou vulgární a nemají naději.
Atmosféru to má neskutečnou, v autorovi se básník nezapře.
Velmi působivé vyprávění s některými prvky z autorova vlastního života (nejedná se o popis autorova dětství, jak tu někdo mylně v komentářích psal). V doslovu knihy se čtenář dozví, proč ho může mást i čas, kdy se to odehrálo. Při čtení jsem si vzpoměl na Nabarvené ptáče.
Vždy cením, když kniha dokáže popsat atmosféru. A toto je tíživý maďarský venkov, navenek možná romantický a svérázný, z jiného vhledu ale plný krutosti (k dětem, zvířatům, lidem s "nesprávným" původem nebo světonázorem), nespravedlnosti, ovládaný bezohlednými primitivy (funkcionáři).
Poslouchám na Vltavě. Místy tak kruté, že mám chuť přestat, ale něco mne nutí poslouchat dál. Rozhodně se jedná o skvělé dílo, ale krutost je šílená.
Po přečtení komentářů se mi nechtělo pouštět do knihy ale zatím mohu říct že mi tak hrozná jako ostatním nepřipadá Moje maminka je 32 ročník a pokud vím měla podobné vzpomínky prostě život nebyl o juchání jako dnes spíš Nejsme zvyklí na nepěkné věci ale o tom hodně život je.. Já jsem zatím s knihou spokojená ale osobně si myslím že jeho maminka byla psychicky nemocná Možná to trošku podědil a tak vidí své dětství asi v horších barvách než jak to probíhalo vzpomínky jsou velmi subjektivní a vlastně kniha má jen pár autobiografických prvků
Příběh dětství s trochou autobiografie.
Příběh ze sedmdesátých let z jedné maďarské vesnice je plný beznaděje, frustrace, nadávek, vulgarismů ,psychického i fyzického ubližování ,trápení a zabíjení zvířat. Prostě jako celek kniha působí velmi depresivně a na dobré náladě moc nepřidá ,i díky tomu ,že nedlouho po napsání této knihy autor spáchal sebevraždu. Na knize je vidět ,že ji napsal básník, protože je napsaná jako jeden celek ,jen je rozdělena na odstavce jako u poezie.
Horší vyprávění o vlastním dětství bylo snad už jenom "Dítě zvané To"... vážně, kdybyste chtěli vynechat všechny scény, kde se ubližuje lidem nebo zvířatům, zbyde vám přebal. A pak se dočtu, že autor se po vydání se životem rozloučil. A je to ještě smutnější, ale překvapivé ne...
Náhodný výběr v knihovně. Na mě dost depresivní čtení, Když jsem si přečetla, že rok po napsání knihy autor spáchal sebevraždu, nějak jsem nebyla překvapená. Mít za sebou takovéhle dětství člověku asi na životním optimismu nepřidá. Četlo se to celkem dobře.
Vzpomínky na drsné a kruté dětství. Ačkoli se na přebalu tvrdí, že román přes všechnu tu špínu a hnusotu vyznívá optimisticky, netuším kde to tam kdo vyčmuchal. Beznaděj na mě z tohoto románu přímo tryská. Je to záznam nějaké doby a nějakého světa, chápu, že ne vždycky a všude se měli lidi dobře, ale nechápu ženu, co se k dětem chová jako ke zvířatům a pak se ze ztráty jednoho zblázní a ty živé už pro ni neexistují. To už bych spíš čekala přístup stylem nevadí, uděláme si další. Za sebe tuto knihu můžu doporučit jen úzkému okruhu lidí, co snesou krutost, mají zájem o reálnou historii Maďarska a ideálně nemají malé děti.
Štítky knihy
zlo maďarská literatura Maďarsko chudoba, bída vesnice rozhlasové zpracování svět očima dítěte středoevropská literatura krutostAutorovy další knížky
| 2016 |  Nemajetní |
| 2001 |  Bez obalu |
| 2006 | Pompa funebris |
| 2008 | Berlin-Hamlet |
Od této knihy jsem asi očekávala něco jiného. Ale... kniha je napsána velmi syrově, mnohdy i depresivně a uvědomující si, jak dokázali a vlastně museli lidé žít, jak vlastně neměli nic, chudoba až do morku, děti přihlížející a dělající to, co si myslíme že nepatří pro ně... uff...