Nemám žádné jméno
Dagmar Hilarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/79_/79665/mid_nemam-zadne-jmeno-ScE-79665.jpg
4
122
122
Neuvěřitelný příběh o osudu české básnířky a spisovatelky Hilarové, která jako patnáctiletá strávila dva roky v terezínském ghettu. Knihu vydala pod svým jménem nizozemská spisovatelka Miep Diekman, která si autorství neprávem přisoudila poté, co jí skutečná autorka důvěřivě svěřila svůj rukopis. Po více třiceti letech vychází autorské dílo Dagmar Hilarové, které získalo již tři významná literární ocenění, v českém jazyce, jak si to vždy přála. Příběh, který na vydání v českém jazyce čekal více než 30 let. Osud básnířky a spisovatelky Dagmar Hilarové poznamenal pobyt v terezínském ghettu, kam byla krátce před patnáctými narozeninami transportována. Její deník, jehož autorství si neprávem přisoudila jiná autorka, získal již tři významná mezinárodní ocenění.... celý text
Přidat komentář
Tuším, protože nevím, tak jen tuším, že to muselo být strašně těžké. Dostat se do koncentračního tábora a prožívat všechny ty hrůzy, které si my, co jsme to nezažili, nedokážeme ani trochu představit. Ale - knížka měla straaašně dlouhou předmluvu, myslím, že dvacet stránek je až až a pak, byla psaná, jako kdyby byla paní autorka na pionýrském táboře, tím nechci zlehčovat to, co zažila. Jen mi nepasuje k tomu strašnému místu tak vágní popis všech prožitků. a pak.... další doslov a dalších patnáct? stránek. Ne, kniha se mi nelíbila, bohužel.
Četla jsem před lety ukázky v Mladém světě. Když jsem si pak knihu koupila, byla mi povědomá.
Popis života v Terezíně, no jak říkali ti, kteří odjeli do neznáma, byly to lázně.
Nesmíme se na knihu dívat pohledem těch, co vědí, jak to bylo dál.
Pro děti jako povinná četba by udělala spíš medvědí službu.
Knih na toto téma už pár přečtených mám a těžko se takové tituly na těžší tématiku hodnotí.. obzvlášť, když Vás až tak nezaujmou. Pro mne to nebyla kniha, kterou bych chtěla číst v každé volné chvilce, nevtáhla mě.. a bohužel mi přišlo, že ono místo bylo popisováno s určitou lehkostí, která mi k tomu prostě nejde..
Vše bylo řečeno níže. K autorce mám maličko osobní vztah. Jsem moc ráda, že kniha u nás nakonec vyšla, bohužel in memoriam. Přečetla jsem jí na jeden zátah. Hrozivé zážitky popsány s lehkostí, kterou chápu jako nutnost to vše přežít.
Mám ráda autobiografické knížky z této hrozné doby, ale tady je zajímavý nejen příběh sám, ale také, jak došlo ke zveřejnění příběhu a zneužití vyprávění jinou autorkou.
Útlá kniha, ale obsahem velmi silná. Nejsem fanouškem knih o válce a koncentračních táborech, nedělá mi to nejlíp, ale tady jsem udělala výjimku a jsem za to ráda. Krásná kniha se zajímavým osudem.....doporučuji!!!
Jaká škoda, že tahle kniha u nás tak dlouho byla a zůstala opomíjená a téměř neznámá. Za mě je to povinné čtení, ať už kvůli skutečnostem, podpoře českého autorství nebo silnému životnímu příběhu.
K těmto knihám přistupuju vždy s obdivem, pokorou a jakousi lítostí, soucitem. A Dagmar ve mně vyvolala všechny tři emoce a myšlenky. Zajímavější to pro mě bylo o to víc, že je to naše vlastenecká krev, a potom jsem si Terezín sama prošla a nikdy na to nezapomenu. Co se toho týče, všichni víme, že Terezín byl spíš taková přestupní stanice, takže na jednu stranu se tam měli ještě „dobře“, což bylo to, co mě na knize trochu překvapilo. Po všech těch hrůzách Osvětimi, Březinky a dalších jsem to čekala vlastně asi trochu drastičtější. Bylo to pojato spíše z pohledu myšlenek, dospívání, lásek, emocí a vztahů než politických otázek a faktů, ale na tom taky něco je. Tím je to právě originální, osobitější a člověka to nenechá chladným.
Přesto, že je to tak silné téma, je to často naplněno optimismem, láskou a dobrotou. A to se v takových knihách často nevidí. A já jsem ráda a jsem hrdá, že kniha patří nám, pod české jméno Dagmar Hilarová.
Těžko se mi hodnotí knihy, které líčí hrůzy z druhé světové války a ještě hůř se mi hodnotí, pokud se mi tak úplně nelíbily. Ale i přesto, že je tato kniha deníkem mladé slečny, která si prožila pár let v Terezíně, nemohu dát plný počet hvězd. Po celou knihu mě překvapovalo, s jakou lehkostí je to psáno. Celou dobu mám za to, že osudy lidí v těchto místech byly strašné, autorka zde ale Terezín popisuje jako nějaký tábor, kde se měli jen trochu hůře než doma.
Při představě, že si tuto knihu přečte dospívající dítě, které doposud nemá mnoho informací o tom, jak příšerná tato doba byla, může podle vyprávění paní Dagmar usoudit, že to vlastně zas taková hrůza nebyla.
Tahle útlá knížka v sobě nese tak obrovské poselství a sílu, že vydá ze několikset stránkový román. Velmi mě zaujala skutečnost, že se v životě Dáši objevila rodina Popperových, které jsem vždycky považovala za románové postavy z knížek Oty Pavla, ale teď se pro mě stali skutečnými.
Z počátku jsem trochu nechápala, proč se vede tak obrovský boj o autorství, vždyť moc nezáleží na tom, kdo je uvedený na obálce jako autor, jde přeci především o to, aby se příběh dostal mezi čtenáře a tak se mohla šířit osobní zkušenost přeživší holokaustu. Až po dočtení poslední stránky jsem pochopila, jak moc to pro paní Dagmar bylo důležité, opakovalo se přesně to co ji kdysi udělali nacisti, sebrali jí jméno. Když už v životě ztratíte domov, vzdělání, rodinu, to poslední co z Vás dělá člověka je Vaše jméno. A když ztratíte jméno už prostě nejste!!
Moc ráda čtu příběhy dle skutečných událostí a tento, ač oproti jiným tak krátký, živě vypověděl a vykreslil hrůzy let, ne až tak dávných. Hrůzy, které se neměly stát tehdy a neměly by se stávat ani dnes :-(
Líbí se mi, že v takto krutých časech mnozí lidé v koncentračních táborech nepřijali slepě svůj osud a nerezignovali na život - dál bojovali, dál se vzdělávali (tajně), "slavili" svátky, navazovali přátelství či dokonce našli spřízněnou duši.
Mám ráda knihy, které se zakládají na pravdě a tak i do této jsem se s chutí pustila. Téma je velmi smutné. Je strašné, co všechno museli lidé v té době prožít a vydržet. Jediné hezké co toto všechno hlavní hrdince přineslo je spřízněná duše a láska.. Co se týká uloupeného autorství, je to nechutné. Už jen kvůli obsahu knihy je to velmi neuctivé a ne nadarmo se říká, že lež má krátké nohy..
Krasna kniha. O to krasnejsi, ze se jedna o skutecny zivotni pribeh. Nikdo z nas si nedokaze predstavit, jake to muselo byt utrpeni. A v jinych lagrech to asi bylo mnohem horsi.
Je dobre, ze se takove knihy stale vydavaji. A ctenari by je meli cist stale dokola, aby ty hruzy neupadly v zapomneni.
Za me 5*. Kniha je navic doplnena fotografiemi, coz jeste vice priblizuje zivot v Terezine.
Tyhle knihy nemůžou nechat člověka klidným a i toto svědectví mě dostalo. Je odporné, že tohle dílo nějaká holanďanka vydává za své, jsem ráda, že se autorce splnila poslední vůle a kniha byla vydána v češtině. Je k neuvěření, že i přesto, jaké tam byly podmínky, v knize je mnoho optimismu.
Knihu jsem přečetla před malou chvílí a mísí se ve mně nejrůznější dojmy, kterých jsem nyní plná. Jsem ohromena, pobouřena i dojata. Styl psaní básní, který autorka používá, mi je bohužel cizí, nicméně některými kousky mne i přes tento fakt skutečně oslovila - snad proto, že se v nich odráží každodenní chléb obyvatel terezínského ghetta, který si my, nezaujatí, ani po přečtení tisíce podobných publikací nebudeme umět skutečně představit. Je velká škoda, že se tato kniha ve své mateřské zemi dočkala vydání až příliš pozdě. A co si myslím o paní, která si dílo neprávem přivlastnila? Dle mého úsudku... Ukrást někomu jeho dílo je sprosté... ale živit se z cizího neštěstí a konat tak v souvislosti s problematikou holocaustu, to už je vrcholem bestiality. K lidem, kteří se stali obětmi holocaustu, ať už přežili či nikoliv, bychom měli chovat tu největší úctu, kterou v sobě máme.
Velmi ctiva,text je prokladany ukazkami jeji poezie,ktera naprosto realisticky seznamuje s nastrahami zivota v lagru. Doporucuji si precist.
Knížka, která popisuje skutečný život v Terezíně z pohledu mladého děvčete je velmi působivá. Ráda bych se dočetla, proč si nakonec autorka nevybrala ani jednoho ze svých ctitelů - ale to už by bylo na jinou knihu. Pobouřilo mě, že si moje oblíbená holandská spisovatelka přisvojila autorství knihy, které ji evidentně nepatří. Na druhou stranu se domnívám, že její "slavné" jméno pomohlo této knížce dostat se k čtenářům v Holandsku, Německu a jinde na světě. A tak se paradoxně s tímto příběhem mohlo seznámit mnohem více lidí, což je podle mého názoru bez ohledu na morálku Diekmann, to nejvíce důležité.
Knihu jsem vyhrála v soutěži, za což jsem strašně vděčná a jsem ráda za tu možnost si ji přečíst. Připadala mi trochu jako tenčí Deník Anne Frankové. Už jen to, že si Dagmařinu knihu "přivlastnila" cizí spisovatelka mě dokázalo pořádně nakrknout a držela jsem jí palce v jejím boji za její vlastní práva na knihu. Jen škoda, že se nedočkala vydání v ČR. Jinak k samotnému příběhu, který jsem hltala, čekala co se z čeho vyvrbí, jak skončí její přátelé a rodina, koho si nakonec vybere. A jsem nadšená (z knihy) a vyděšená (z toho, že je to skutečný deník, skutečný příběh a skutečné osudy lidí, které se staly) ! Knížku mohu jedině doporučit, takové reálné příběhy by měl povinně každý přečíst, aby se předešlo minulosti.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé deníky Terezín židovská ghetta perzekuce holokaust, holocaust podle skutečných událostíAutorovy další knížky
| 2012 |  Nemám žádné jméno |
| 1984 | Jak zvířátka našla domov |
| 1981 | Deníček našeho děťátka |
| 2013 | Dětem |
| 1986 |  U rybníka v rákosí |
(Z OSOBNÍHO ARCHIVU - přečteno ČERVENEC 2014):
Jde o příběh tehdy patnáctileté dívky Dagmar Hilarové, která byla poslána do terezínského ghetta, kde strávila více než dva roky svého života. Psala si deník, do kterého zapisovala dění v Terezíně. Krutou pravdu, nad kterou může dnešní člověk jen nevěřícně kroutit hlavou a představovat si, jak se nejspíš vězeň v Terezíně musel cítit a co všechno musel vydržet a vytrpět aby přežil - což se nepodařilo všem. Právě tento deník se později dočkal své knižní podoby - avšak ne zrovna té nejlepší - a až o mnoho let později se konečně dočkal českého vydání, což bylo autorčiným posledníma přáním.
Napsat dobrou recenzi na tuhle knihu je skoro až nemožné, přesto se o to alespoň pokusím. K přečtení této knihy mě vedla hlavně zvědavost. Byla jsem zvědavá na to, jak to asi tenkrát vypadalo - a po přečtení této knihy bych to raději ani nevěděla. Ale je pravda, že o tomhle by měl vědět každý! Každý by si měl přečíst tuhle knihu, aby pochopil, jak to tenkrát bylo a jaké máme štěstí, že žijeme v této době. Jasně, tohle mnoha z Vás slyší pořád, ať už od babiček, dědečků, nebo ve škole od učitelů... Ale všichni mají pravdu!
,,...Stáváš se číslem
v kartotéce něčí
vzali ti domov...''
Na samotném začátku se můžete dočíst o samotném příběhu knihy. Příběh Dagmar Hilarové si totiž přisvojila nizozemská spisovatelka Miep Diekmann, která prohlašovala, že tato kniha je její dílo a Dagmar Hilarová napsala pouze básně, které jsou v knize obsaženy - a které mimochodem perfektně doplňují text. Tohle mi přijde jako (s prominutím) pěkná sprosťárna! Jak může někdo něco takového udělat? Jak si vůbec někdo může dovolit přivlastnit takové dílo někoho, kdo si toho tolik vytrpěl, aby přežil a mohl své zápisky vůbec zveřejnit a dostat mezi lidi? Tohle snad ani nejde pochopit. Důležité je, že vše vyšlo na pravou míru a kniha-deník Dagmar Hilarové byla vydána v češtině tak, jak si to přála.
''...a na tvé hrudi klečí
že umřít nemůžeš
ani pokojně žít...''
Čtení samotné knihy je neskutečně děsivé. Při představě, že lidé opravdu žili v tak strašlivých podmínkách, že Dagmar opravdu převážela mrtvá těla na vozíku a prožívala tak strašlivou samotu, když poslali její rodinu
transportem do Osvětimi - a později poslali pryč i její terezínskou lásku Jiřího Pavla (bratra Oty Pavla) - a ona zůstala úplně sama... To je prostě strašné! Celý její příběh mě velice zasáhl a upřímně se jí klaním, jak tohle všechno mohla vydržet a přežít a pak s těmi vzpomínkami žít po zbytek života - stejně tak všichni ostatní, co přežili tuhle hrůzu.
O tomhle tématu a celé knize by se dalo mluvit strašně dlouho, ale myslím, že úplně nejlepší bude, když si knihu každý z Vás přečte sám a udělá si na ní i na celou tu dobu vlastní názor. Je něco jiného, když si čtete mé pocity a dojmy na tuhle knihu a když je sami zažíváte při čtení.
Hodnotit tuhle knihu je nemožné. Pokud bych měla hodnotit tu dobu, ten děj, tak se mi to vůbec, ale vůbec nelíbilo! Dalo by se použít spoustu synonym, která by vyjádřila mé dojmy, ale ta už by nebyla tak úplně lichotivá a patřičná. V tomhle případě nebudu hodnotit knihu jako takovou, ale dubu hodnotit sílu, kterou Dagmar Hilarová měla a to, jak velký dojem na mě udělala. Mám před touhle paní Spisovatelkou velký respekt, který se nedá vyjádřit jen několika hvězdičkami!