Němci
Jakuba Katalpa (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/139642/bmid_nemci-EMX-139642.png
4
1636
1636
Píše se rok 1987 a ze západního Německa do Prahy dorazí poslední z balíčků, které rodině Mahlerových pravidelně přicházely od konce 40. let. Svému synovi Konradovi je posílala Klára Rissmannová. O babičce Kláře se však u Mahlerových nikdy nemluvilo, a proto po Konradově nečekané smrti zůstane řada nezodpovězených otázek. Pochopení rodinné minulosti a odhalení jejích traumat leží na Klářině vnučce, která se rozhodne babičku najít. Ve svém novém románu zavádí Jakuba Katalpa čtenáře do prostředí německé rodiny zasažené útrapami první a druhé světové války, do válečných Sudet a poválečné Prahy. Slibný svět hlavní hrdinky, z počátku přímočaře bezstarostný, začíná s přibývajícím časem dostávat trhliny, růžové brýle střídá deziluze a před čtenářem vyvstává otázka – opravdu je možné po tolika letech nalézt pravdu? Autorčin vytříbený jazyk silně kontrastuje se syrovostí, s níž jsou líčeny životní milníky jednotlivých postav, a umožňuje tak ještě zevrubněji prozkoumat téma ztráty a vykořenění, které v mnoha variacích dominuje celému románu.... celý text
Přidat komentář
Také jsem se bohužel ztrácela v postavách, ale příběh byl zajimavý. No a ten konec, nevím...
Jakým stylem Katalpa píše jsem věděla už ze skvělé knihy Zuzanin dech. A ten její styl prostě funguje. Krátké věty, strohé dialogy, k tomu silný příběh o hledání v rodinné minulosti. Lehce ztracena jsem se cítila ve třetí části knihy, kde se objevilo větší množství postav, což mě trochu rozhodilo, než mi došlo, že jde o dobové střípky z tehdejšího dění v Německu a slouží jen k dokreslení atmosféry doby (dobrý nápad!). Tato kniha není z těch, o kterých za pár dní nevíte, o čem byla. Je skvělá, stojí za přečtení.
Jakuba Katalpa píše naprosto skvěle. Vyhovuje mi styl psaní, s ničím se nemazlí, píše krutě, ale i mile. Kniha má vše, co má kniha tohoto typu mít.
Doporučuji jednoznačně.
Dávám tři hvězdičky. Kniha ze začátku vypadala hodně nadějně, pak se příběh začal trochu táhnout. Něco mi přišlo úplně zbytečné. Co mě celkem naštvalo, byl ten konec. Knížka celkem dlouhá a rozuzlení snad na 5 stránkách, čekala jsem víc...
Zajímavý koncept románu tvořený mikropovídkami, které se rozvětvují do stran jako koruna stromu, aby čtenáře následně navrátily ke kořenům příběhu. To vše prošpikováno emocionální i fyzickou živočišností, která je pro Katalpu typická (a mnou obdivovaná). Krásné dílo.
Ráda čtu knihy s válečnou tématikou, toto byl jeden z mála, který byl z pohledu Němců, ale četlo se to dost těžce, bylo tam spousta postav a přeskakování mezi nimi bylo dost náročné, přesto stojí za přečtení
Silný příběh, ale kniha jako taková se nečte úplně lehce. Často jsou dle mého zbytečně odchylky, kdy se čtenář může lehce ztratit. Historie téměř všech postav i těch nedůležitých - bez toho bych se obešla. Několikrát se mi stalo, že jsem ani nevěděla, o kom je zrovna tato kapitola a k čemu mi vlastně je jeho historie ... Jinak ale knihu hodnotim velmi pozitivně. Příběh mateřství a bolesti. Pomalu se dozvídáme, co se vlastně stalo a proč.
Výborně napsaná kniha, která ukazuje život německých obyvatel v Čechách během války a krátce po ní.
Kniha se na 420 stranách zaobírá mnoho tématy - Němci v Čechách, mateřská láska, láska k vlasti, pocit samoty. V knize nachází až zbytečně velké množství postav a kapitol o nich, které mají s hlavní dějovou linkou jen málo společného.
Za mne skvěle napsaný román, který odráží historické události (nejen) v naší zemi.
Knihu mám doma již delší dobu a nyní uzrál čas k jejímu přečtení. Do příběhu jsem se opět ponořila velice rychle a zvědavě jsem hltala stránku po stránce. Autorčin syrový, věcný a osobitý styl psaní mi vskutku sedí. Neotřelý příběh čtenáře pohltí a donutí ho přemýšlet nad pohnutými dějinami 20.století také z jiné strany. Válka vždy přináší útrapy a neštěstí hlavně obyčejným lidem, kteří často nesouhlasí s tím, co se momentálně děje, ale snaží se pouze přežít. Zvláště pak mladí lidé se nechávají lehce strhnout a zfanatizovat, aniž by si uvědomovali důsledek, který je nasnadě. Několikrát jsem přemýšlela nad nespravedlivým osudem Němců žijících u nás, kteří museli odejít a stali se tak dalšími živými oběťmi války a Hitlerovy politiky. Mám však také na paměti vyprávění své babičky, jejíž rodina musela v roce 1938 opustit svůj domov. Vždy se najdou mocipáni, kteří mají pocit, že mají právo vyvolávat války a za svou "pravdu" páchnoucí hlavně touhou po větším majetku, moci a vlivu posílat na smrt miliony prostých lidí nebo jejich život alespoň "úspěšně" ponořit do zoufalství a jejich poklidné bytí zničit.
Až po letech od vydání "německého" románu Katalpy jsem se dostala k jeho přečtení. Téma totiž láká i odrazuje zároveň. O druhé (či první) světové válce už byly popsány stohy či tuny papíru a v poslední době od autorů, kteří z definice nemohou stavět na zprostředkované zkušenosti. Denemarkovou lze přitom směle zařadit po boku Lustiga či Hrabala, zmínit nutno taky Lednickou nebo Mornštajnovou. Ale co další autorky či autoři?
Katalpa se rovněž autorsky zapsala do válečné literatury, i když se věnuje spíše židovské otázce, lidským osudům a mezilidským vztahům. Ústředním tématem Němců je opuštění dítěte svou matkou. V době pogromů, vyvražďování, pronásledování možná nejde o nic zásadně překvapivého, pro Katalpu nicméně nosný motiv pro vystavění příběhu rozkročeného přes tři generace a hranice států. Trochu zbytné jsou z mého pohledu různé postřehy doby (zjevení panny Marie v Lurdách, zkonstruování automatické pušky...), kterými jako by příběhu potřebovala dodat na autentičnosti a faktičnosti. Já bych uvítala hlubší soustředění na hlavní dějové linie, které Katalpa umístila do různých časových úseků.
Za zmínku stojí volba titulu. Autorka nabízí pestrou paletu Němců, což je ze sociologického hlediska přirozené, v kontextu válečných "aktivit" Německa však poměrně zásadní směrem k československým (a jiným) židům. Není a nebyl Němec jako Němec, což vyplouvá zřetelněji na povrchu v době vysidlování Němců z pohraničí. Za mě zajímavý literární počin s příběhem babičky a emancipované učitelky Kláry Rissmannové, který ač místy poněkud roztříštěný, místy zbytnělý a zbytečně komplikovaný, představuje zajímavou reflexi doby humanistického pekla v naší malé Evropě.
Kniha mě hodně bavila, jen jsem se občas ztrácela v množství jmen a osudů, některé mi ani nezapadly do příběhu.
Katalpa má vskutku vytříbený styl a schopnost vykreslit syrové životy postav. Velmi oceňuji její umění propojit různé příběhové linie. Kniha se mi četla velmi dobře a navnadila mě ke čtení dalších autorčiných knih, takže podle mě splnila, co měla.
První knihou, kterou jsem od Jakuby Katalpy četla byl Zuzanin dech, který byl sice čtivý, ale co se postav týče, tak ty mě po skoro celou dobu četby štvaly. V rámci výzvy jsem dala šanci další knize od autorky. Tentokrát knize nechybí přímá řeč, ale jinak mám na knihu totožný názor jako na Zuzanin dech. Děj je čtivý, ale nemůžu vystát postavy. Všichni, kteří se v ději objeví jsou nesympatičtí, nejvíce Klára, která je sebestředná, zhýčkaná a chová se hůř jak náladové dítě. Ostatně ani další postavy se nechovají o moc lépe. Snad kromě Barbory mám výtky ke každému. Myslím, že Jakuba Katalpa není můj šálek čaje.
Jsem úplně uchvácena stylem psaní paní autorky, ty její extrémně krátké kapitoly a věty, které ale vyjádří vše potřebné mně doslova fascinují. Není tomu jinak ani v této knize. Její styl mi absolutně vyhovuje a těším se na její další tvorbu. Příběh samotný je jako taková chobotnice, spoustu příběhů=chapadel, které se nakonec propojí a spojí. Postavy (ty důležité) jsou velmi dobře zpracovány a popsány. K přečtení rozhodně doporučuji, je to potěcha číst.
Po Zuzanině dechu druhá šance, kterou jsem věnovala tvorbě autorky. A musím říct, že nezklamala a akorát potvrdila, co jsem naznala po přečtení Zuzanina dechu. Tvorba Jakuby Katalpa rozhodně není pro mě.
Záplava jmen, záplava vedlejších linek, zcela beze smyslu. Třetina té knihy by stačila na v zásadě úsporný příběh, kterému autorka velmi rozšafně věnovala více než 400 stran. Ani v závěru nepřijde žádné šokující odhalení, nechci naznačovat, že celá ta kniha je ztráta času, ale umím si představit, že to tak po přečtení může někomu připadat. Je to škoda, téma samo o sobě je zajímavé.
Tato kniha je bludiště. Příliš mnoho osudů a německých jmen, která se jen stěží dají zapamatovat. K některým se autorka vrací třeba po 50 stranách, takže je nutné dohledat kontext, o některých se zmíní jen letmo, aniž by patřily do rodinné ságy. Nepochopila jsem to. Kdyby byla kniha o tyto zbytečné vsuvky zkrácena a držela se jedné linky, byla by srozumitelnější. Je to škoda, téma je totiž výborné.
Čtivé, ale komplikované se zbytečnými odbočkami. Kniha o 420 stránkách, kde je na 150 vylíčen vztah “dědeček dědečka jejího dědečka, který má s dějem pramálo společného.
Štítky knihy
nacismus vysídlení Němců mateřská láska Češi a Němci ságy Protektorát Čechy a Morava Třetí říše (Nacistické Německo), 1933-1945 Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 2020 |  Zuzanin dech |
| 2017 |  Doupě |
| 2014 | Němci |
| 2006 |  Je hlína k snědku? |
| 2008 | Hořké moře |
Hodně postav mi nevadilo, děj mě bavil a nenudil.
Styl psaní mi přišel osvěžující, téma syrové neotřelé a zajímavé, super.
Jsem spokojená a těším se na další knihu od autorky.