-

Nemoc k smrti

Nemoc k smrti
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/406540/bmid_nemoc-k-smrti-rWq-406540.jpg 4 9 9
Koupit Koupit eknihu Antikvariát

Nemoc k smrti, napsaná roku 1849, je mistrnou psychologickou úvahou o ztrátě člověkova já. Kierkegaard užívá pro svůj spis obměnu Kristova výroku z evangelia Jana kap. 11, v. 4., kdy v úvodu spisu píše: „Trýzní v zoufalství je, že se umřít nemůže… Nemoc k smrti je tedy totéž co nemoci umřít, ale ne tak, jako by ještě zbývala naděje na život; beznaděj spočívá v tom, že chybí i ta poslední naděje, smrt. …na člověkovo já se svět ptá ze všeho nejméně, vždyť projevíme-li, že je vůbec máme, může to být pro svět velmi nebezpečné. Největší nebezpečí – ztratit sama sebe – se může ve světě přejít tiše a jakoby nic. Není ztráty, jež by se oplakávala méně.“ Druhý díl knihy představuje toto zoufalství, nebýt sám sebou, v pojmu hříchu a vyděluje se tak zároveň od sokratovského „nepoznání“ k „nechtění poznat“ (rozdíl mezi helenismem – pohanstvím a křesťanstvím), čímž se „hřích“ člověka stává neustále aktuálním a bytostným. To, co v jistém smyslu nazývá o více jak sedmdesát let později C. G. Jung bytostným Já (střed či rovnováha mezi vědomím a nevědomím), rozebírá Kierkegaard, v křesťanském smyslu, v pojmu syntézy našeho já k Věčnosti. A přesto zůstane Pravda povětšinou v uších člověka, jak v jednom, tak v druhém případě, nečte-li kdo duchem, jen v rovině rozumových kategorií, slovíčkaření, jež je maximálně schopen vnímat – obdobně jako svou vlastní duši. Avšak tíseň nemlčí – nabývá sama svých rozměrů v duši člověka, je-li ztracen či zastřen onen poměr k tomu Nejvyššímu – k podstatě sebe sama, k Životu, k Věčnosti. K léčbě používá Kierkegaard řeč ke vzdělání a probuzení, vědom si, že léčba vyžaduje (duchovní) skok, pokání (změnu smýšlení) a dostává se jí jen nemnohým. V následujících dílech, které píše Søren Kierkegaard až do své smrti r. 1855, gradující spisem Okamžik, rozebírá dále ideu křesťanství (a zároveň její profánní neznalost), její bytostnou hloubku, a konfrontuje ji s oním čajovým, kostelním náboženstvím, jímž se stalo oficiální křesťanstvo, které si z Ježíšova učení udělalo nejen bezduchou loutku a cetku, ale zároveň i živnost. Nemocí k smrti, s podtitulem: křesťanská psychologická úvaha ke vzdělání a probuzení, se tak počíná vydávání knih dánského myslitele a revizora křesťanství Sørena Kierkegaarda, jeho křesťanských spisů, které patří k tomu nejlepšímu ze světové literatury. Kierkegaard, přeložený již do mnoha jazyků, dostává se k českému čtenáři nadto v jeho nejkvalitnější možné formě, od vynikající česko-dánské znalkyně a překladatelky Kierkegaardových děl: Marie Mikulové-Thulstrupové.... celý text

Literatura světová Náboženství Filozofie
Vydáno: ekniha , Michal Legelli
Originální název:

Sygdommen til døden, 1849


více info...

Komentáře 3

Recenze 0

Hvězdičky 9

Tempo & emoce

Přidat komentář
kurama45
13.05.2020 5 z 5
kurama45

„…väčšina ľudí žije bez toho, aby si naozaj uvedomili, že majú rozmer ducha: a z toho pramení všetka takzvaná bezpečnosť, spokojnosť so životom atď, a práve to je zúfalstvo.“

Filozofiu som doteraz nečítala, a tak som bola prekvapená, že som sa v tejto knižočke nestrácala. Kniha má dve časti. Prvá je výhradne filozofická. na konci ktorej nasleduje rázne vyhlásenie, že zúfalstvo je hriech. Následne sa celá druhá časť (náboženská) venuje tomu, čo z tohto tvrdenia vyplýva, a teda tomu, ako sa tento hriech prejavuje, aké má úrovne, a ako sa z tejto choroby vyliečiť.
Kierkegaard síce zúfalstvo tituluje ako hriech, ale zároveň ho paradoxne považuje za prvý moment viery, v zmysle toho, že je človek na dne, od ktorého sa môže už iba odraziť.

Ak by som mala zhrnúť, čomu ma táto kniha naučila, je to hlavne to, že filozofia nie je hlúposť. Odniesla som si aj kopu citátov a zamyslení, pár uvádzam nižšie. K autorovi by som sa raz rada vrátila, dúfam, že sa mi podarí zohnať jeho Buď – alebo.

Citáty:

„Rast miery poznania zodpovedá rastu miery sebapoznania.“

„Trápenie zúfalstva spočíva v tom, že človek nemôže zomrieť. V beznádeji nemá ani poslednú nádej – smrť. V tomto význame je zúfalstvo chorobou na smrť, útrpným protirečením, chorobou Ja, večne zomierať – zomierať, a predsa nezomrieť –, zomierať smrťou.“

„Vo svete sa z toho nerobí veľký rozruch; lebo vo svete sa najmenej pýtame na Ja, a keď sa ukáže, že niekto má Ja, potom je to zo všetkého najnebezpečnejšie. Najväčšie nebezpečenstvo, strata seba samého, sa vo svete môže uskutočniť tak potichu, akoby sa nič nestalo. Nijaká iná strata sa nemôže udiať tak potichu; každú inú stratu – ruky, nohy, piatich toliarov, manželky atď. – pocítime.“

„Celkovo je potreba samoty znakom toho, že v človeku je duch, a je mierou toho, aký duch to je. Pravdou však je, že v našich časoch je zločinom mať ducha, takže je úplne v poriadku, že ľudia, ktorí milujú samotu, sú v tej istej kategórii ako zločinci.“

„Obdiv je šťastné sebazabudnutie, závisť je nešťastné sebapresadenie.“

DarthSoren
04.05.2019 4 z 5
DarthSoren

Zaujímavý spis s dvoma odlišnými "dejstvami", pričom každé z nich obsahuje niečo iné, no zároveň v nich Kierkegaard opisuje to isté. Zúfalstvo. Netreba si však pliesť zúfalstvo a zúfalstvo. Som vďačný za tento preklad, pretože čo sa týka tohto autora, nie je ich veľa.

Mimir
27.02.2019 4 z 5
Mimir

"Aj keď sa človek takto stal fantastickým a súčasne zúfalým, predsa môže dobre žiť ďalej, akoby nič - aj keď sa to obvykle skryť nedá - môže byť človekom ako iný a zaoberať sa vecami všednými, oženiť sa a plodiť deti, byť ctený a vážený: možno sa vôbec nespozná, že mu v hlbšom zmysle chýba ja. Nad tým si svet neláme hlavu; na Ja človeka sa svet pýta zo všetkého najmenej, veď ak ukážeme, že ho vôbec máme, môže to byť pre svet veľmi nebezpečné."

Útle dielko o hlbinách zúfalstva píše už neskorší Kierkegaard, ktorý nachádza čiastočnú útechu pred svojim utrpením (výsmech žurnálu Korzár, neschopnosť rozhodnúť sa v otázke manželstva s Reginou/či slobody, smrť otca, opovrhovanie verejnosťou) v náručí najvyššieho, čo má za následok konfesionálny konotát druhej časti = zúfalstvo je hriech. Prvá časť - Choroba k smrti je zúfalstvo - je výhradne filozofická a môžeme v nej nájsť prvky existencializmu vo forme ťaživých, bytostných otázok; ďalej zlomky humanizmu a individualizmu ktoré autor odhaľuje pri úvahách nad zdanlivo nezvratným zúfalstvom: "Ak sa chceme vidieť v zrkadle, musíme sa najskôr poznať; ak sa však nepoznáme, neuvidíme seba, ale len nejakého človeka." V závere by som ešte citoval poučný príbeh, ktorý autor v dielku uvádza:

"Hovorí sa, že raz prišiel do hlavného mesta chudobný sedliak bosí. Tu získal toľko peňazí, že si mohol kúpiť pár punčoch a pohodlné topánky. Peniaze mu ešte ostali a tak sa rozhodol, že sa opije. Keď sa potom opilý pokúšal nájsť cestu domov, uprostred jednej spadol a zaspal. Neskôr po ceste prechádzal voz a kočiš zbadal sedliaka ležať uprostred cesty. Vykrikoval na neho, aby sa uhol, inak mu prejde po nohách. Opitý sedliak sa prebudil a pozrel na svoje nohy, na ktorých mal ešte stále nové topánky a pančuchy , nespoznal ich a tak odpovedal: len smelo, to nie sú moje nohy!"