Nénie
Rudolf Těsnohlídek
Čtyři nénie — starořímské pohřební písně — Rudolfa Těsnohlídka vyprávějí příběhy lidí, kteří si uvědomují vlastní předurčenost k předčasné smrti nebo jiné podobě zkázy. Texty mají formu lyricko-epických dialogů se scénickými poznámkami jako u dramatu. Sbírku otevírá jediná veršovaná (a rýmovaná) báseň, ostatní jsou básně v próze.... celý text
Přidat komentář
Štítky knihy
sebevražda smrt 20. století česká literatura básně v próze sirotci
Část díla
- Mrazivá noc 1902
- Osiky šuměly 1902
- Píseň poháru nenaplněného 1902
- Šepot spících 1902
- Vypjaté klenby 1902
Autorovy další knížky
1948 | Liška Bystrouška |
1989 | Vteřiny duše |
1949 | Žeň českého humoru |
1983 | Čimčirínek a chlapci |
1922 | Kolonia Kutejsík |
„Tóny tam se obrozovaly hudby, hudby, jako když pršelo by večer a do rána je nebe fialové a louka přišedne, hory jsou ztraceny do par a červnového vlažna.“
Tahle sbírečka čtyř básní v próze a jedné v řeči vázané tu neměla anotaci ani komentář, takže pro mě byla krokem do neznáma. Ačkoli ne tak docela, jelikož od autora „Bystroušky“ jsem ani neočekávala nic jiného než bolest probíjející se ke smrti. A přesně tím jeho „Nénie“, nazvané podle starořímského žánru pohřební písně, jsou.
Básník formou dialogu vypráví čtyři příběhy:
I. Mladý kaplan se na Štědrý den odhodlává k sebevraždě.
II. Osiřelí sourozenci se bojí jeden o druhého, protože chápou, že jsou křehkostí a smutkem předurčeni ke smrti.
III. Stavitel opouští svou milenku a matku, aby uskutečnil šílený plán zbudovat katedrálu, jejíž kopule bude široká jako nebesa.
IV. Dívku lákají k smrti víry řeky, zatím co její dědeček převáží poutníky někde v zlověstné, dusné noci venku.
Je v nich celý Rudolf Těsnohlídek, básník citlivý, zlomený a křehký: „Bolí mne zvadnutí květu“. Básník se silným, až impresionistickým smyslem pro atmosféru chvíle: „Tam v městě ty deštivé, šedivé dny, v dráždivém, zaplískaném blýskání ulic, v tmách dál a dál svítila červená světla, signály sem tam zvonily tak pronikavě, tak pronikavě.“ Básník originálních přirovnání („ – a – srdce třese se jí v ňadrech jako skonávající sýkorka“), básník zvukomalby: „A šuměly by tak jemně, šuměly, plakaly jemně, dlouze by šuměly, šeptaly, šelestily.“
Nad celou sbírkou, a nad první básní v próze zvlášť, jsem chápala, že autorova sebevražda byla přirozeným vyústěním jeho vnitřní bolesti. V jistém smyslu je jeho život pátou nénií. I zde je smrt jaksi determinovaná a... lyrická.
Ano, sbírka není dokonalá. Celá třetí nénie mi nesedla, možná proto, že téma stavitele ztrácejícího své drahé kvůli posedlosti katedrálou jsem četla ve vydatnějším zpracování Williama Goldinga (Věž). Ale už pro tu geniální větu, kterou cituji na začátku, a pro mnohé jiné – nezapomínejme na Rudolfa Těsnohlídka.
„Jaká sladkost, když se zvolna tmělo, věčné světlo dohasínalo, stín již na všem, a na oltáři svítila bledá hostie. Byl to měsíc té noci, kterou jsem miloval.“