-

Neohrožené ženy: Sto padesát let boje za volnost, rovnost a sesterství

Neohrožené ženy: Sto padesát let boje za volnost, rovnost a sesterství
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/403094/bmid_neohrozene-zeny-sto-padesat-let-boj-ld7-403094.jpg 4 123 123

Před 150 lety vedly ženy a muži velice rozdílné životy. Ženy nemohly volit ani samy si vydělávat peníze. Nemohly rozhodovat o vlastním těle. Rozhodovaly za ně otcové, až do chvíle, než se vdaly. Pak rozhodoval manžel. To se změnilo ve chvíli, kdy se ženy začaly organizovat. V komiksové knize Ženy norská novinářka Marta Breenová spolu s ilustrátorkou Jenny Jordahlovou vykládají dějiny ženského hnutí, i s mnoha dramatickými bitvami, jež musely ženy vybojovat, aby se domohly svých práv.... celý text

Literatura světová Komiksy Historie
Vydáno: , Argo
Originální název:

Kvinner i kamp - 150 år med likhet, frihet, søsterskap, 2018


více info...

Přidat komentář

WereNee
30.05.2019 5 z 5

Vtipně vyprávěné dějiny moderního ženského hnutí tak, aby je pochopil opravdu každý.

Elsinor024
22.03.2019 4 z 5

Docela pěkně napsaný výběr pár důležitých událostí (nejen) z historie boje za volební právo žen v komiksové formě. Rozšířila jsem si pár příběhy v téhle tématice obzory.
Třeba íránská rebelka Táhere z poloviny 19. století. Tvrdila, že ženy by měly mít stejná práva jako muži a ptala se, proč holky nesmí chodit do školy. Tak ji nejdřív provdali, aby dostala rozum. Nepřestala s remcáním, tak jí sebrali děti a manžel ji zapudil. Následovalo vězení a když si ani tak nedala říct - trest smrti uškrcením.
V Británii dovolili po dlouhých letech volit po první světové válce ženám nad třicet s odůvodněním, že do třiceti let jsou ženské moc "vrtošivé". Trvalo jim deset let, než změnili na vrtošivé pohlaví názor.
Kdo by se chtěl víc dozvědět o některých jmenovaných postavách, doporučuji skvělou knihu Benoite Groult: Budiž žena. Je napsaná tak lehce, s ironií a humorem, že se čte sama. A člověk se přitom dozví spoustu neuvěřitelných informací.
V téhle souvislosti mě napadá, jak psala Virginia Woolfová o tom, že chtěla někdy ve třicátých letech minulého století do knihovny tuším v Cambridge něco nastudovat. No jako ženskou ji nepustili, tak chtěla oslovit tuláka, co se válel v parku, aby jí knihy přinesl.

Ve většině zemí světa je věc s volebním právem uzavřená (ve Vatikánu třeba ne). Nejdřív došlo k osvobození otroků, pak práva žen a teď snad dojde v budoucnu i na zvířata. Přijde mi nemyslitelné, jakým krutým způsobem se ve většině velkochovů s nimi zachází. Jsou brána jako věci a stále jen málokdo se zajímá, co jeho večeře cítila před tím, než se stala řízkem. Sama za sebe se ozvat nemůžou, tentokrát je to na nás.