Neplač, muchomůrko
Daisy Mrázková
Malá knížka o velkých věcech. Malá Kateřina žije se svými rodiči v hájovně a je zcela srostlá s lesem, se vším co tam žije a roste. Prožívá mnohá dobrodružství s různými zvířátky i muchomůrkou a její dětská fantazie si je dotváří v malé lesní pohádky. Pro předškoláky.
Přidat komentář
Nejdřív jsem tuhle knížku viděla v dětství v knihovničce u kamarádky. Obálka mi připadala divná: obličej holčičky zamračený, šatičky špinavé… prostě jsem se jen podívala a sáhla po něčem jiném. A přece – i tak si ty první dvě vteřiny pamatuju, a tak na to jednoho dne po letech došlo, že jsem někde v antikvariátu zalistovala a začetla se. To už potom ta jiskra přeskočila hodně rychle : o)
Asi nejradši mám povídání lesa o tom, jak těžké a důležité je šumět:
Co ty víš
Co S tím mám
vŠeCky ptáČky uSpat Sám
Od Setmění do Svítání
SůviČky se Spánku brání
kolébám je Sem a tam
Sem a tam a
Sem a tam
ach ta Sojka malilinká
Co to práCe dá než Spinká
ve dne zaS
Sám a Sám
Zpívám Sličným SaSankám…
str. 9-10
Knihu jsem četl s osmiletým synem a to už je pozdě. Místy jsme se i zasmáli, ale nemohli jsme se dočkat až to skončí. Určitě pro mladší děti a možná i holčičky knihu ocení více než kluci.
Fantazií a hravostí oplývající knížka, která ale asi není pro každého. Velké ocenění zaslouží Kateřinina vnímavost k přírodě, tvorům malým i velkým. Chroustí básnička je naprosto okouzlující, jiné příběhy mě tolik nezasáhly. Celkově u mě stojí výše Jácíček.
Tuto knihu jsem četla jako dítě a moc se mi líbila, nikdy jsem na ni nezapomněla. A to je účel dobré knihy.
"Neplač muchomůrko" je okouzlující knížka plná něhy i nezaměnitelně hravé poetiky (jak už to jen paní kouzelnice Daisy Mrázková umí). V podtitulu nese název "Malá knížka o velkých věcech".
Seznámíte se v ní s holčičkou Kateřinou, která si často hrává sama v lesním prostředí, protože bydlí v hájovně. Je vnímavá k přírodě, zvířatům i tichu a zažívá tam nejedno dobrodružství a spoustu neméně důležitých drobných rozprav.
Jsme okouzleni a asi i trochu nakaženi (po přečtení ne a ne dostat z hlavy rýmovačku, kterou složila Kačenka při rozhovoru s ještěrkou):
Kdo chce chrousta - kdo chce chrousta -
kdo chce chrousta chroustati,
musí nejdřív - musí nejdřív -
na chrousta chuť dostati.
Takových by bylo spousta,
co by chtěli schroustat chrousta,
nemohou však úzká ústa
roz - ta - ho - va - ti!
Kniha, kterou již navždy budu mít spojenou s obdobím kdy malé dítko, které sotva umí číst objevuje záhady lesa. Bylo to pro mě něco neskutečně tajemného a lákavého, tedy přesně takové, jakým způsobem má kniha na děti působit.
Tuhle knížku příběhů holčičky Kateřinky z hájovny jsem čítávala svým synům v dětství. Bylo to jejich oblíbená. Teď už mám knihu znovu přečtenou se svou čtyřletou vnučkou. Taky se jí moc líbí příběhy z lesa. jsou nádherné.
jedna z mých dětských nejoblíbenějších- a díky snovým obrázkům jsem s ní zažila spoustu krásných výletů do fantazie.
A dodnes vím,že kdo chce chrousta chroustati,musí napřed na chrousta chuť dostati. :)
Jako dítě mě tvorba paní Mrázkové minula a některé její knížky jsem četla až svým dětem. I v současnosti se ráda zatoulám do ticha, lehkosti a fantazie jejích hrdinů a působí na mě jako balzám.
Daisy Mrázková patří k našim nejzajímavějším a nejoriginálnějším autorům dětské literatury. Ze všech jejích knížek se mi tato zdála vždycky nejlepší. Je lehká, půvabná, humorná a přitom nesmírně hluboká ve své schopnosti všímat si vzácnosti zdánlivě samozřejmých věcí. Filosofuje tak, že si toho ani nevšimnete, o krásných ilustracích ani nemluvě. Krásná četba dětem před spaním.
Autorovy další knížky
1972 | Haló, Jácíčku |
2007 | Slon a mravenec |
2004 | Neplač, muchomůrko |
2011 | Můj medvěd Flóra |
1980 | Co by se stalo, kdyby... |
Milovaná knížka mého dětství, přestože má několik děsivých momentů. Ale to k ní už patří - nevyhýbá se zobrazování násilí, a to ani na polidštěných zvířátkách. A tatínek je svrchovaná dominantní figura zvyklá udělovat tresty smrti a okamžitě vykonávat exekuce, byť třeba i za pouhou posměšnou poznámku na svou adresu. Je to první knížka autorky, poprvé vyšla u v roce 1965. Dostala za ni nakladatelskou cenu, bohužel vlivem bizarních událostí nedošlo následně k překladu do angličtiny, jak by se bylo standardně stalo. Autorka si knihu cenila výše než svou následnou prózu Byla jedna moucha (1971), která se jí zdála příliš výchovná. Já nemám Muchomůrku nejvýš, právě kvůli zobrazování násilí, ale svět lesa se tu rozevírá velkolepě a barvitě a některá důležitá poznání o identitě (já jsem já, laň Albínka...) a vztazích či o hodnotách a o smyslu a podstatě světa jsou tu zobrazena v geniální zkratce.