Černé orchideje

25.03.2020

Černé orchideje a Schůzka se smrtí. Dva spíš kratší příběhy Nera a Archieho. Jako milovník knih Rexe Stouta, jsem jich už hodně, a většinou vícekrát, přečetl. Z většiny knih jsem si zvykl, že si ti dva vykají. Zde použité tykání mi zpočátku trochu vadilo, ale příběhy jsou tak pěkné, že jsem to za chvíli už skoro nevnímal. Jde o svižné, vtipné detektivky na jedno odpoledne. Knihu jsem četl poprvé a určitě ne naposledy. (Tímto děkuji za zdejší sekci bazar, kde občas seženu takovéhle perly.)
Nanejvýš uspokojivé.

04.01.2016

Kniha obsahuje dva případy, které detektiv Nero Wolfe vyřeší od svého stolu v kanceláři, i když v prvním případě se pohne o něco dál než do skleníků s orchidejemi ve svém domě. Není to sice špatné, ale že by mě to nějak zvlášť zaujalo, to ne. Byla to první kniha s Neronem Wolfem, kterou jsem četl, a nevím, kdy se pustím do další. Nijak zvlášť mě totiž nebaví detektivky, kdy se v závěru sejdou podezřelí v jedné místnosti a detektiv převyprávěním případu usvědčí zločince.

28.02.2015

Oba romány mně přišly hodně slaboučké (Černé orchideje dokonce ještě o třídu slabší, než Schůzka se smrtí), celé se to nějak nepovedlo, postavy působily jako dřevěné marionety s napevno přidělanými údy – a o uvěřitelnosti zápletek se už vůbec odmítám šířit…
A navíc ten překladatelský lapsus, zapříčiněný v roce 1972 nejspíš ještě ne zcela zakotveným úzusem vztahových vzorců, týkajících s hlavních postav – mluvím tady o tom nestravitelném TYKÁNÍ mezi Wolfem a Goodwinem…