Nervové záchvaty a epilepsie

09.09.2024

Pod pojmem epilepsie se skrývá celá skupina nemocí, vždy jde ale o náhlou, intenzivní aktivitu v nějaké části mozku, která se pak projevuje i navenek. Jedná se o záchvatovité onemocnění nervového systému, kdy jednotlivé záchvaty jsou provokovány jakýmsi „elektrickým zkratem“ v mozku.
Nemoc může po čase odeznít, jindy může vydržet celý život. Asi u dvou třetin pacientů je geneticky podmíněná, u zbytku většinou plyne z poškození mozku v průběhu života. Mechanismus jejího vzniku ale zatím stále zůstává nevysvětlený.
Epileptici v dějinách neměli na růžích ustláno, projevy jejich nemoci budily hrůzu a děs, a mnohdy byli považováni za „posedlé ďáblem“. Nevyhnula se ani slavným a nadaným osobnostem: mezi ty nejznámější patří Vincent van Gogh nebo Dostojevskij, který projevy své nemoci dokonale vystihl v postavě knížete Myškina z románu Idiot.
Když jsem jej kdysi četla, byla jsem tou nemocí fascinovaná, říkala jsem si, jaké to asi je, co pacient prožívá… aniž bych ovšem tušila, že se mi to již brzy na vlastní kůži „poštěstí“ a já se s ní budu sžívat mnoho dalších let. Podoba tzv. „grand mal“, velkého záchvatu, u mne probíhala nejčastěji v noci, během spánku. Když se pak člověku vrací vědomí… au, to bolí! V hlavě divná tma, černo… a prázdno. Cítí se jako po ráně palicí, jako by mu „vyzmizíkovali“ a vyluxovali paměť. Topí se v podivném čase i prostoru, jasné kontury vzpomínek se ztrácí - rozlité, rozpité v chaosu skvrn, asi jako když se malíři omylem na plátno vylije voda, v mysli jenom mlha, šero, tma… a šmouhy po gumování. Paměťová karta hlásí ERROR a nepřijímá žádné přístupové heslo k uložené databázi, takže vůbec netuším, kdo jsem, kde jsem, co tu dělám, nemám ani ponětí, kolik je hodin a co se stalo – jen kdesi uvnitř hlavy cítím obří tepající bolest a všechno mě nutí ležet a spát. Tělo se tím chrání - mozek potřebuje sílu, čeká ho ještě hodně práce, než uklidní šílící splašené neurony a vyspraví dráhu jejich letu, než obnoví poničené trakční vedení mysli, než vše uvede do pořádku, než vrátí paměť na své místo. Rovná se to téměř zázraku.
Je zhola nemožné uvědomovat si průběh samotného záchvatu - ztrátou vědomí se mozek brání: je to reflex, forma první pomoci, jakási záchranná brzda, prostředek, k němuž se uchyluje v krajní nouzi jen proto, aby nedošlo k daleko většímu poškození: prostě vypne pomyslný „hlavní jistič“…
Svého zdraví si vážím: se svou diagnózou jsem se naučila žít a těší mne, že už několik let jsem bez záchvatu. Tato příručka je možná už v lecčems zastaralá, ale měli by si ji ROZHODNĚ přečíst nejen všichni epileptici a lidé z jejich nejbližšího okolí, ale i širší veřejnost. Podává ucelený pohled na nemoc a její diagnózu, činí tak populární a čtivou formou. Dozvíme se o příznacích a podstatě nemoci, možnostech léčby, informace o průběhu nemoci, jak je to s dědičností a těhotenstvím a co dělat v rámci prevence. Velmi zajímavá a podnětná je kapitola „Nemocný a společnost“, v níž se autor zabývá historií přístupu k nemoci. Mnoho informací je stále aktuálních a platí dosud. Ale pro všechny, kteří se dosud ve svém okolí u nikoho s epileptickým záchvatem nesetkali, přidávám základní poučení, jak v takovém případě postupovat:
Z pacientova bezprostředního okolí je potřeba odstranit předměty, o které by se mohl poranit. Uvolněte jeho oděv kolem krku a podložte mu hlavu něčím měkkým – pokud to bude možné, uložte postiženého do stabilizované polohy, ale zásadně mu NEBRAŇTE v pohybech (křečích ani v automatickém jednání), tzn. nerozevírat mu ústa, natož něco vkládat mezi zuby! Po odeznění křečí zkontrolujte dech a tep a v případě potřeby poskytněte první pomoc a volejte záchranku.