Nesamozřejmý národ?

17.02.2024

Úvodní text editora Petra Hlaváčka sice dobře shrnuje historii myšlení o českém národě, ale na něj pak v částečně opakujících se variacích navazují další autoři, kteří jen výjimečně přispívají z mého pohledu skutečně přínosnými myšlenkami. Už jen tím, jak je samotný pojem národ vágní, natož nějaká definice výlučných prvků českého národa, vzniká podle mého názoru nesourodá směsice esejů s různým teoretickým základem a častou degradací národa na pouhou politiku. Na jednu stranu bylo zařazeno velké množství autorů, ale nejen ze závěrečných medailonků je cítit nadbytek publicistů a jejich malá nejen názorová pestrost. Zoufale mi chybělo více tvrdých dat (která by mohl interpretovat třeba sociolog Daniel Prokop), dále bych čekal větší zastoupení žen a mladších autorů. Potenciál zůstal bohužel nevyužitý.

23.03.2020

Soubor 28 esejů od známých osobností českého intelektuálního života, které byly vydány u příležitosti 30. výročí od událostí roku 1989, nabízí poměrně rozmanité, i když pouze místy skutečně přínosné čtení. Ačkoliv titulek knihy napovídá, že by mělo jít o hlubší zamyšlení o smyslu českých dějin a českého národního údělu, zůstává část textů pouze v přízemním hodnocení posledních 30 let nebo dokonce aktuálních politických událostí. Osobně mě zaujaly texty od těchto autorů: V. Bělohradského, P. Druláka, J. Patočky, M. Žantovského, M. Hausera či D. Radovanoviče. Obecně v knize výrazně převládají liberálně laděné texty, kterým oponuje několik spíše levicově zaměřených autorů. Několik textů by se dalo hodnotit jako ideově neutrální. Zcela absentují hodnotově konzervativní autoři (i když konzervativní myšlenky se občas objeví) a co mě překvapilo, tak žádný text se nepokusil o hlubší obhajobu Masaryka jako strůjce moderního českého/československého ideálu. Nyní si neodpustím pár kritický slov k převládajícímu liberálnímu přístupu u většiny autorů.

Idea nesamozřejmého národa, se kterou přišel Kundera, rozvíjel Jan Patočka a v dnešních podmínkách připomíná Václav Bělohradský je zdá se nosnou ideou současného převládajícího liberálního pohledu na naše dějiny. Je výsledkem traumat našich moderních dějin, které často postavily naši vlast do neřešitelných voleb mezi zlem a zlem (volba mezi hrdou porážkou a přežitím v roce 1938, mezi občanskou válkou a komunistickou nadvládou v roce 1948 nebo mezi iluzí odporu a přizpůsobením se realitě v roce 1968). Základním předpokladem tohoto narativu je negativní vymezení proti českému politickému národu (většinově naštěstí nikoliv proti českému národu jako takovému). Český, respektive Československý příběh je vnímán jako náš vnitřní neúspěch (mýtus, blud), protože Masarykův "naivní" národní konstrukt dláždil cestu Nejedlému a jeho spojení národní tradice s komunistickou revoluční doktrínou. Jako zlomové body jsou zde brány události jako vyhnání německé menšiny, silná odezva komunistické myšlenky na přelomu 40. a 50. let a období normalizace. Český politický národ, namalovaný na obraz naší liberální "elitou" pak připomíná zakrslé nesvéprávné dítě, které se závistivým pohledem krčí v koutě a jemuž nezbývá nic jiného než být pod rázným dohledem svéprávného a moudrého Západu. Naší jedinou cestou je vplynutí do Západu a převzetí jeho narativů, tedy především převzetí liberálně-demokratického nadnárodního ideálu stále více se integrující EU, ve které se rozpustí všechny ty "národní mýty".

Liberální koncept tak staví český politický národ do pozice pasivního příjemce, nikoliv aktivního tvůrce. Toto pesimistické až pohrdavé hodnocení národa, které vychází z dílny Jana Patočky, a po roce 89 vystuženo autory jako P. Pithard, bohužel hluboce ovlivňuje aktuální politické klima a posiluje národně-konzervativní či oligarchické tendence. Po příběhu o návratu do Evropy, který skončil v roce 2004, totiž nemohla přijít žádná plnohodnotná náhrada, která by naší zemi dala směr a účel. Určitou cestu dle mého nastiňuje P. Drulák, který konstruuje nové pojetí národa okolo pojmu bratrství a na něj navázané horizontální lidské spolupráce, postavené do protikladu k odosobněnému globálnímu trhu. Národ jako společenství stejného jazyka, se sdílenou historií, pamětí a normami pak může samostatně mocensky a politicky jednat. Předpokladem je však smíření se s našimi dějinami, hledání pozitivních vzorů a především dospělé a sebevědomé chování, které z nás konečně udělá plnohodnotného člena evropských národů, kterým nepochybně jsme.