Nesnesitelná lehkost bytí
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/89_/898/bmid_nesnesitelna-lehkost-byti-Y9O-898.jpg
4
3450
3450
Slavný román Milana Kundery vychází poprvé v České republice; s obvyklou Poznámkou autora a s doslovem Květoslava Chvatíka. Poprvé vyšel ve francouzském překladu v roce 1984 v Paříži u Gallimarda, v roce 1985 česky v Kanadě v nakladatelství Sixty-Eight Publishers. Vyprávění o lásce, o Tereze a Tomášovi, o Sabině a Franzovi, o lehkosti a tíze bytí... „Po čtyřech letech strávených v Ženevě ubytovala se Sabina v Paříži a nemohla se vzpamatovat z melancholie. Kdyby se jí někdo ze ptal, co se jí stalo, nenašla by pro to slov. Životní drama se dá vždycky vyjádřit metaforou tíže. Říkáme, že na člověka dopadlo nějaké břemeno. Člověk to břemeno unese nebo neunese, padá pod ním, zápasí s ním, prohrává nebo vítězí. Ale co se vlastně stalo Sabině? Nic. Opustila jednoho muže, protože ho chtěla opustit. Pronásledoval ji pak? Mstil se jí? Ne. Její drama nebylo dramatem tíhy, ale lehkosti. Na Sabinu dopadlo nikoli břemeno, ale nesnesitelná lehkost bytí.“ ISBN 978-80-7108-281-1 (4. dotisk, 2007)... celý text
Přidat komentář
Velký román=vyprávění o lásce. Kunderovský příběh. Lehce napsané, a přesto místy velmi mrazivé.
(2006).
Krása. Musela jsem asi dozrát. Takové to melancholické počteníčko, které následně pitváte nad sklenkou vína. Krásná kniha. O lásce a různých podobách lásky. O lidech. Něco to ve vás zanechá. Pocit.
U některých textů jsem nabyla dojmu, že je MUSÍM přečíst, jinak by to představovalo mezeru ve vzdělání. U tohoto textu se jednalo o třetí pokus v průběhu cca patnácti let, tentokrát úspěšný. Podařilo se mi přenést se přes první třetinu, která je pro čtenáře mého typu dost nesnesitelná a jestli lehce nebo těžce je jedno. K tomu, abych byla zaujata vztahovou linkou románu nemám zřejmě dost sexuální touhy a představivosti, takže mě to uzívává k smrti. Na některé filozofické exkurze jsem zase asi překvalifikovaná a o estetice nic nevím. Bylo proto, chtěla-li jsem dosáhnout cíle a zaplnit tuto mezeru ve vzdělání, nutno přimknout se k lince sociální a politické, k postřehům a úvahám o Evropě (zejména) šedesátých a sedmdesátých let. Autor, s přihlédnutím i k jeho osobní zkušenosti a příběhu, je v této lince pevný, jistý a jeho představení (ve smyslu prezentace) této části společné historie, mi místy bralo dech, jak brilantní to bylo. Při popisu vrcholné akce Velkého pochodu jsem se smála hlasitě. Od půlky jsem text četla už pozorně a celá poslední třetina představovala jakési vykoupení za tu první. V každém případě bylo nutné najít nějakou osobní techniku, jak se proklestit obrovským množstvím slov, která na mě místy působila jako automatický text.
Přijde mi poněkud nadbytečné navršit další komentář k tak ikonickému románu. Ale nemohu si to odpustit. U nemnoha knih získá čtenář už po prvních větách pocit, že čte dílo velkého autora. A ten pocit trvá od první k poslední kapitole. Promyšlená, mnohovrstevná kompozice, prostor pro silný příběh lásky i drama lidstva jako takového. Žádné zbytečné věty, naopak, každá druhá třetí by se dala podtrhávat jako citát. Přitom nejde o povrchní filozofování, ale mnohdy o velmi nepohodlné, znepokojivé úvahy. A přesto se čte nebo poslouchá tak lehce, jako pohádka. Těžko k tomu dodám něco nového.
Nový je však kontext, v němž knihy čteme. To platí obecně pro všechny knihy, aktuálně zde pro Kunderu přibyla vyhrocená diskuze ohledně autora samotného, po vydání jeho biografie (nebo hanopisu, jak libo). Nečetl jsem ji, ale leccos vyslechl. A právě tato přestřelka mě přimněla k dlouho odkládanému přečtení. Nezkazila mi ho. Ač nemám k autorovi vybudovaný žádný vztah a při čtení jsem kriticky myslel na autorův život i styl sebeprezentace (z takových čtenářů Kundera radost určitě nemá), tak jsem Nesnesitelné lehkosti bytí zcela propadl. Aktuální dění jí vlastně přidalo nový rozměr. Vždyť ji stačí pozorně číst. Jak autor sám vyzdvihuje témata zrady, zaslepení, pokrytectví... Kdo jsme, abychom soudili ostatní. Nemohu se zbavit dojmu, že též v příběhu o Oidipovi se autor dotýká sám sebe. Nechme ho se svým svědomím. Nás obdařil skvělou literaturou. Romány, k nímž se můžeme stále znovu vracet.
Na pozadí relativně banálního milostného příběhu Kundera rozvíjí řadu filosofických úvah, klade psychologizující otázky a mimo jiné taky seznamuje čtenáře jakoby okrajově, ale přitom velmi významně, se situací běžných lidí v období tzv. normalizace krátce po okupaci. Kniha mě bavila, ale je třeba vzít v úvahu, že je určená spíše čtenářům, kteří se rádi babrají v psychologii vztahů a bude jim vyhovovat poněkud nekonečné rozebírání těchto věcí ze všech stran. Kdo má raději spíš dějovost, bude ho to nudit nebo i frustrovat. Všiml jsem si tu i rodícího se motivu úvah o roli spisovatele, nebo vůbec známé osobnosti a o snaze člověka zanechat po smrti nějaký obraz o sobě. Tedy téma, které pak drásavým způsobem rozvedl v knize Nesmrtelnost.
Su halt křupan z dědiny a těmto knihám nerozumím, stejně jako 100 roků samoty nebo Topolova Sestra, přečteno z musu, úspěšně na Databázi prodáno a zpátky k "Úhořům, Bylo nás pět" a jiným snesitelným bytím.....ale třeba Já truchlivý Bůh (Směšné lásky) to byla jiná prda!
Moje nechuť číst "maturitní" knihy se ve mně zlomila v den, kdy jsem otevřela tuto knihu. Ke Kunderovi chovám hlubokou úctu a ztotožňuji se s jeho názory i obdivuji jeho spisovatelský jazyk. Děj, ačkoliv se nejedná o fantazií bující strhující scénář, mě chytl za srdce. Dovolím se tvrdit, že si tam každý najde to své a dokáže si z knihy něco určitého vzít. Protože se vyskytující schéma příběhu docela podobně odehrávalo (ačkoliv zasazené do jiné doby, samozřejmě) v mém životě, kniha mi přirostla k srdci.
Kdyby mi někdo vyprávěl děj, asi by mě to nijak zvlášť neupoutalo. Ale je darem velkého spisovatele, používat jazyk tak, že vše co napíše, čtenáře baví bez zásadní role děje. Překvapivě zvláštně erotické, překvapivě civilní. Nejvíc zajímavé myšlenky byly ty o Bohu a o kýči.
Zpočátku nadšení. Zajímavé filosofické úvahy, vztahy, exkurze do duší jednotlivých postav, chrochtám blahem. Postupně mi však filosofické úvahy připadají poněkud školometské a chování většiny postav mě začíná iritovat. Zejména skutečnost, že nejsou schopni cokoli změnit (kromě vnějších podmínek) a setrvávají v něčem, co je samotné nebo druhé ničí. A protože tu dobu nepamatuju, nezachránila to ani politická linie, byť jí nechci jakkoli upírat její důležitost a autentičnost. Postupně dost nuda.
Všechny černošedé konce pak jen dokonaly zkázu mého počátečního čtenářského nadšení.
Čtivé a nepoplatné své době. Kundera si jede svoje bomby a spojuje filozofii s odlišnými úhly pohledů lidí na jednu a tutéž situaci na pozadí jejich životních osudů.
"Muss es sein?"
"Es muss sein!"
Naprosto skvělá kniha,. která v sobě spojuje plynule obraz a atmosferu doby, historické skutečnosti a lehce erotický román s psychologickými úvahami. Chápu, že mladou generaci už asi tolik neosloví, protože tu dobu neprožili. Ale věřte, že je všecho tak reálné, až člověka při vzpomínkách mrazí. Zmar, naděje, láska, šeď, smíření, odpovědnost, vzdávání se, vše v jednom mixeru života. Takové to opravdu bylo.
Jsou knížky, které mají výborný příběh, a pak jsou knížky, které mají obohacující myšlenky. Tohle je pro mě spíš ten druhý případ. Tíha versus lehkost je fascinující protiklad. Vztah na základě neporozumění a výkladový slovník - geniální. A takhle by se dalo pokračovat...
Byla to pro mě první kniha od Kundery, a styl psaní je úplně jiný, než co jsem doposud četla, tak to se mi líbí. Je fakt, že jsem některým částem nerozuměla, ale nepořebuju rozumět všemu a třeba to pochopím někdy jindy. Určitě mám v plánu přečíst si od autora i něco dalšího. (+ Jak jsem dřív nerozuměla, proč má potřebu každý všude cpát doslov, tak čím jsem starší, tím víc je oceňuju, a tady to nebylo výjimkou.)
Hledání odpovědí na zcela běžné témata, příběh na pozadí dramatických událostí. Jak již bylo mnohokrát řečeno, vlastně je to kniha o lásce. Doporučuji.
Ještě jsem asi nečetla žádnou jinou knihu, u které bych mohla prohlásit, že kapitola, kterou jsem právě přečetla byla doslova o hovně. - Je to nejspíš tím, že má knihovna obsahuje zejména brilantní umělecká díla. Nesnesitelná lehkost bytí, bohužel, mezi ně patřit nebude.
Velice pozorně jsem přistupovala k nesnesitelné lehkosti bytí a snažila jsem se nenechat se unést emocemi a jako hodnocení musím říct, že s Kunderovou tvorbou mám lepší zkušenosti (např: Ptákovina). Ráda bych tímto okomentovala své závěrečné hodnocení: Myslím, že zodpovědně jsem studovala každý díl knihy. Mé pocity se během čtení v podstatě pravidelně střídaly a dávala jsem si dobrý pozor, abych k hodnocení přistupovala objektivně, protože jsem věděla, že jisté pasáže mohou čtenáře vyburcovat a donutit knihu odložit, vstřebat, a pak se k ní třeba zase vrátit. Emocemi oploštělá jsem tedy četla dál a dál a utvářela si názor. Počas čtení jsem balancovala na hranici průměrnosti a lepší literatury. Napjatě jsem vyčkávala na závěr, který mne u Kunderových knih nakonec vždy utvrdí v přesvědčení zda byla kniha dobrá či ne. Co se týká nesnesitelné lehkosti bytí, musím být přísná. Dvě hvězdy dávám z těchto důvodů: Z 20% je kniha naprosto geniální. Těch 20% knihy je filozoficky vybroušených a perfektních, týká se to ale jen těch pasáží, které se dají oddělit od výsledného významu. Zbytek díla je bohužel (pro normálního člověka) excentrický a kontroverzní, což by nemuselo být na škodu, pokud by závěrečná pointa byla jiná. Právě závěrečnou pointou autor jisté myšlenkové pochody svých postav ospravedlňuje. - A to mně nějak nesedí. Kunderova závěrečná teorie kýče je totiž paradoxní. Jeho interpretace slova kýč mi evokuje (i vzhledem k příběhu) skoro až nihilistický pohled na svět, jelikož naznačuje, že kýč je ve všem, čemu člověk může věřit. Víra samotná (motivace) přece nemůže být kýčem, jelikož je pro život nezbytná, kýč však nikoli. - Nutno mluvit ale o 80% knihy. Zdá se mi totiž, že kniha je sama o sobě kýčem. V závěru autor ospravedlňuje svůj pohled na kýč, odvolává se tam na těch 80% knihy, které obsahují velice otevřené, upřímné, trapné a v neposlední řadě perverzní pasáže. V závěru mi přišlo na mysl, že kontroverzní a perverzní témata byla záměrná, nezbytná pro pointu se kterou musím nesouhlasit. Hlavní důvod mého závěrečného hodnocení je totiž takový, že jsem se vždy jakékoli dílo snažila hodnotit na základě množství jeho uměleckých a naopak neuměleckých hodnot. V knize nesnesitelná lehkost bytí, je myšlenka postavena, právě na neumělecké formě psaní, nikoli na menšině 20 procent geniálního a precizního autorova talentu, který lze brát zcela vážně. Ta většina, která je základem pro význam celého díla, je mnohdy úsměvná. Těžko spočítat kolikrát jsem kroutila očima, když Kundera podrobně popisoval obscéní a fetišistické situace. - Bylo to k smíchu, bylo to k zastydění, ale rozhodně takové psaní neobsahuje hodnoty uměleckého díla. Protože se takové situace v díle objevují častěji a jelikož je význam směřován zejména na tyto pasáže, vyvolává to v čtenáři bezesporu záměrné a bohužel (falešné) emoce... stejně jako u telenovel, porna,... Je to právě význam, který může v závěru děl, obsahujících podobné kontroverzní pasáže, obrátit celé naše hodnocení - to hodnocení, že po celou dobu čteme škvár, však pointa nám nakonec naprosto změní názor - To se zde nestalo.
Představte si, napadlo mě v polovině knihy porovnat umělecké hodnoty nesnesitelné lehkosti bytí s hodnotami nabarveného ptáčete. Obě knihy mají totiž něco velice společného. - Je to jejich vysoká míra kontroverzit (také někdy říkám: chuť se předvádět) a zatímco v nabarveném ptáčeti, někdo vidí umělecké dílo, já rozhodně ne. U Kunderova románu jsem stejně jako u nabarveného ptáčete čekala na závěr.
Možná jsem se měla více smát, možná jsem se měla více stydět... Kniha chce svým dějem insultovat čtenářův mozek, (to umí ale i reklamy, že?) tato vlastnost knihy převládá nad uměleckými hodnotami. Podle samotné Kunderovy teorie kýče, je tedy jeho kniha také kýčem, jelikož rovněž útočí na emoce. Snaží se, velice se snaží čtenáře přesvědčit svým koncem, svým celkem ale zapadá do autorských paradoxů a tím co chce říct, spíše zase jen vyvolává kontroverzi. Vždyť přece stud je lidská vlastnost a jako jiné lidské vlastnosti nás odlišuje od zvířat, jak už někdo dávno řekl. Proč tedy kniha mylně naznačuje úplný opak?
Občas jsem se v příběhu ztrácela, nicméně kniha se dobře četla, žádné "mazání medu kolem pusy". Určitě si od M. Kundery přečtu i další knihy.
Milan Kundera mě nepřestává naplňovat bázlivou úctou a respektem. Řekne všechno na rovinu, řekne krutou a nelítostnou pravdu bolestivým způsobem, že máme kolikrát tendence se nad jeho postavami šklebit a nevěřícně kroutit hlavami - ale ve skutečnosti všichni tajně víme, že psychologie jeho postav je více než reálná a kolikrát se my sami chováme nebo uvažujeme právě jako ony.
Tahle knížka v sobě ukrývá tolik vtipu a zároveň tolik zajímavých filosofických myšlenek! Některé mě zaujaly natolik, že jsem s sebou začala nosit současně s knihou papír a tužku, abych si je mohla přepisovat.
Navíc její kompoziční výstavba, kde máme střídavě pohledy několika postav, působí silným dojmem. Měla jsem tak pocit, že vidím do nitra všem, a tudíž se nedalo problémy jednotlivých postav vnímat jen z jedné strany, ale právě to je na knize unikátní.
Vřele doporučuji :)
S dílem tohoto autora se vytrvale peru, i když jsem četl pečlivě a pozorně, tak to na víc než tři hvězdy nedá.
Velmi zvláštní kniha, ve výsledku dobrá, ale možná jsem čekala něco malinko jiného. Byla jsem až překvapená, jak dobře se četla, ale některé pasáže mi zkrátka nesedly. Líbila se mi však kompozice, člověk si dával jednotlivé příběhy dohromady postupně jako skládačku. Nevím, nevím, možná to i na ty 4* bylo...
Štítky knihy
sex nevěra zfilmováno erotika česká literatura komunismus emigrace filozofická beletrie melancholie
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Knihu nelze zaškatulkovat, je to stejně milostný román jako filozofický, společenský či psychologický, každý čtenář si v něm najde, co ho zajímá. A právě toto na Kunderových románech obdivuju! Nesnesitelná lehkost bytí je jako symfonie, prolínají se různé části, aby vyvrcholily ve strhujících posledních dvou. Kundera zde dokonale kombinuje děj s filozofií - otázky lehkosti a tíhy, duše a těla, kýče nebo krátký odstavec o spisovatelském umu, všechno je perfektně popsané, uspořádané a přínosné. Přestože člověk s ním nemusí ve všem souhlasit, autorův styl je natolik poutavý, že je čtení pro čtenáře požitek. Nutno vyzvednout to, že ač se bezesporu jedná o intelektuální prózu, je kniha psána velmi srozumitelně a čtivě. Jako mírně nadbytečné mi přišly kapitoly o hovně (!), i když i ty mají svůj skrytý význam. Druhá polovina byla více úvahová a tím pádem melancholická. Na závěr musím říct, že je sice Kundera cynik na slovo vzatý, ale sepsal román v jádru velmi dojemný.