Nespálená kniha

18.06.2019

„Vy, prosím vás, nebuďte taky k mým větám nepozorní, lhostejní. Přidejte jim ze své moudrosti i to, co jim chybí na půvabu a duchu. Ale povšimněte si jich hned na poprvé, kdo ví, dá-li vám život dost času vrátit se k nim. Možná, že každá ta věta je jen zvadlá kytka, ale mně se líbila, měla jsem ji ráda a stálo mne námahu najít pro ni slova, zachovat ji v nich. Podle mého nemáme odhazovat nic, zač jiní vydali energii, obětovali čas, vyměřený – ne nekonečný čas – svého života a beze vší pochyby tak vytvořili určitou hodnotu – i když v tu chvíli nikomu není potřebná, nikomu se nelíbí. Zůstává kouskem dláždění.“

Myslím, že to nejpodstatnější výborně vystihla už milá Maruška (které tímto velmi děkuji za tip a inspiraci ke čtení :-) v komentáři přede mnou – v Nespálené knize jde o víc, než jen o pohled očima Pavly Jezdinské. V Nespálené knize vzniká silný pocit, že doslova žijeme její pochybnosti i jistoty, radosti a smutky. Že se přímo Pavlou Jezdinskou stáváme!
To je zapříčiněno, myslím, způsobem, jakým paní Pavla píše. Působí tak nestrojeně, upřímně, přirozeně, bez sebestylizace. Psaní z čisté potřeby sdílení sebe. Ale zároveň Pavliny zápisky nejsou jen tak ledabyle naházené věty ze soukromého deníku, na literární kvalitě jí záleží, zjevně přemýšlí o napsaném nejen z věcného, ale i stylistického pohledu, oslovuje imaginárního čtenáře – například střídání slovesných tvarů, kdy sama sebe občas popisuje ve třetí osobě je hodně osvěžující.

Vyprávění Pavly Jezdinské je překvapivě aktuální. Nebýt dobových reálií a občasného použití nějakého archaického výrazu nebo slovního spojení, vůbec bych neřekl, že se jedná o svědectví doby minulé. Pavla má moderní pohledy na svět kolem sebe, na výchovu dětí, na postavení žen. To je hodně podnětné a docela dost to rozbíjelo moje stereotypní představy o meziválečném uspořádání české společnosti.
Pozice paní Pavly je nezvyklá. Pohybuje se kolem kulturně činných lidí, ale není veřejně známou osobností. Je ekonomicky zajištěná, ale má živé vzpomínky na vlastní chudobu, která byla její realitou v době dospívání. Nahlíží tak na svět z jiného pohledu, než jsme zvyklí a logicky vidí jiné věci, nebo – což se mi zdá ještě zajímavější – známé věci nasvětlené jinak, z jiného úhlu pohledu. Někdy není úplně snadné se v ní vyznat, ale to je možná právě ten důvod, proč celá její kniha vyznívá tak autenticky a věrohodně – zatímco stylizované literární postavy mívají své zřetelné charakteristiky, Pavlina neuspořádanost a občasná protichůdnost myšlenek je podobná reálnému životu – něco velmi podobného zažívám, když se nořím sám do sebe a hledám smysl všeho možného. Její myšlenkový svět je prostě jako obývací pokoj, ve kterém se bydlí, není v něm dokonale uklizeno, ale je v něm nespočet důkazů o tom, že tady se skutečně žije.
Ovšem to hlavní, čím je Nespálená kniha pro mě tak cenná, je paní Pavla samotná, její schopnost otevřeného popisu všeho dobrého i zlého, co pozoruje v sobě i kolem sebe.
Je v ní pravdivost, která ji neumožní si cokoli (sebe ani druhé) lakovat na růžovo. A je v ní také láska a něha, která ji neumožní soudit (sebe ani druhé) nelítostně.
Jsem vděčný, že jsem mohl paní Pavlu poznat.

Vybrat vhodnou, ilustrující myšlenku, bylo tentokrát pro mě ještě obtížnější, než u jiných knih – zaznamenáníhodných fragmentů je v knize opravdu hodně – ty nejpůsobivější vložila Maruška do profilu autorky a já si neodpustil tam také pár přidat. Zde se podělím třeba o tento postřeh, který ilustruje, jak aktuální Nespálená kniha je: „Ze zvyku se hovoří. Mnoho a stále. Ale všechno je to jako přebrakované. Dříve každá prohovořená věc: popsaný vzácný pergamen pečlivě uložený a srdcem zatížený. A dnes? Tyhle zprávy? Tenhle smích? Listy roztancované větrem, nikoho nezajímá, čím jsou popsány – změť k spálení. Ten nepřetržitý hluk řeči, to je jen přebíjení ticha, protože ticho mezi dvěma odcizenými lidmi je nesnesitelné.“