Neštěstí bývalo mým bohem

11.09.2023

Tak tohle mne opravdu nebavilo. Autor dopředu čtenáře připraví na to,že se jedná o fikci. Životopis to rozhodně není, je to splácanina veršů Rimbauda proložených rádoby šokujícími obrazy. Čím víc, tím líp? Asi ne. Rimbaud je sice prokletý básník, ale z tohoto líčení se jeho život skrz naskrz jeví jako zvrácený sled nechutností, revolty a bizarních situací. Zdá se, že základní hnací motor je vzdor a to ke všem a všemu a vždy. Ano, je to fikce,ale neoslovila mě. Nebavila, horko těžko jsem se tím prodrala na konec.

06.02.2022

Dechberoucí příběh mladého muže, který se z farmy dostává do víru Francie a svými básněmi dobývá její podsvětí. Zažívá lásku, opojení, hněv, zklamání, opovržení a mnohé emoce, které se objevují jak v jeho básních, tak v jeho životním příběhu. Každý jednou dospěje a nalezne své poslání ať se děje co se děje. I kdyby to znamenalo opustit svůj život a vydat se do neznámých končin... Kniha je čtivá, živé postavy, nesmíme ovšem zapomenout že se jedná o fikci,

27.12.2021

První byl Villon. Navzdory básník zpívá. Pak Hrabě – hrabě undergroundové poezie. Mišík a zhudebněný Kainar. Byly to Květy zla. Prokletí básníci mého mládí. Kvílení Alana Ginsberga a ostatní beatníci. Ty drobky, které nám komunistický režim povolil. Pár drobků z exilu. Ohmatané a ve špatné kvalitě. Rimbaud samozřejmě určitým způsobem vyčníval. Psal přeci tak mladý. Všechno zásadní napsal zhruba mezi čtrnáctým a dvacátým rokem svého divokého života. Nám bylo patnáct, šestnáct, a cítili jsme se býti básníky. Prožívali jsme svou první sezonu v pekle… Náš kmen prokletých mosteckých básníků se scházel v malé kavárně jménem Poezie. Byli jsme patetičtí, zamilovaní, veselí i nešťastní. Četli jsme, kouřili cigarety a pili vinný střik a kafe s vaječným koňakem. V srdci temnotu i zářivé světlo… A psali jsme… tolik jsme psali…

Kniha mě moc bavila. Je opravdu dobře napsaná. Ne – je napsaná skvěle. Výborně vystavěná, těkavá, divoká i zádumčivá. Byl jsem nadšen a četl s tichou rozkoší. Knihu jsem koupil v Levných knihách. Inu – tak už to někdy bývá. Zejména s poezií. Většina z nás během puberty napíše pár zamilovaných veršů. Pak do života nakráčí Život a jaksi není čas a chuť na básně a na básníky…

Bylo to v létě 1988 – vojna – Slovensko… Vraceli jsme se s kamarádem Ríšou, řezníkem z Prahy, značně rozverní od starého Antalíka (tedy z hospody) a cestou jsme potkali partu cikánů a cikánek. Byli veselí, zpívali a hráli na kytary – já jejich smutné písně miluji a vlastně i ty veselé a tak jsme se přidali k nim a zpívali a povídali cestou do šuranské Argentiny… a jedna z těch mlaďounkých cigánek, taková menší, silnější – Viera se jmenovala – se ke mně tiskla a já opile rozverný si s ní povídal možná trochu důvěrněji. Ptal jsem se, zda má kluka a ona mi vyprávěla, že u nich to chodí jinak – že jí prodají za pořádné věno a na lásku, že se nikdo neptá. A pak mě prosila ať si ji vezmu, že se bojí. A já se smál a zpíval Evá, bičhav mange fotka… a viděl ten strach v jejích očích a sliboval jsem jí, že si ji určitě vezmu. Povídala mi, že za ní rodiče dostanou koně a peníze, jestli taky dám a já se smál a zpíval Paš o paňori, čhajori romaňi, me la igen kamav…, že jasně. A pak jsme se dlouze loučili u jakési barabizny, kde na plotě viselo ušmudlané prádlo a já se druhý den ošíval z těch vzpomínek…

Asi týden na to jsem jel autobusem na nějakou pochůzku do města a v Argentině se do autobusu dere – kdo jiný – malá tlustá ušmudlaná Vierka a když mě spatří, volá „Peter, Peter…“ a já se propadal hanbou a jen tak nesměle pokynul hlavou… zastavila se v půli cestě ke mně a pochopila… viděl jsem ten smutek v jejích očích a já se styděl – já se tak hrozně styděl, že nedokážu přemoci ty přiblblý společenský sračky, ty předsudky… styděl, ale neuděl krok k ní… Stydím se dodnes, když si na to vzpomenu – tehdy Vierka pochopila, že svět je opravdu zasraně rozdělenej, a že jí nezbude nic jiného, než se nechat prodat svou rodinou někam, kde možná bude nešťastná a že žádnej bílej princ na bílém koni jí nezachrání… A já pochopil, že rozhodně nejsem žádný prokletý básník, ale jenom zatracenej zbabělec a přizdisráč… Tam jsem zjistil, že Já je někdo jiný...

10.03.2021

Po přečtení skvělého životopisu "Verlaine" (P. Petitfils) a neméně dobré knihy o Rimbaudovi "Vedle mne jste všichni jenom básníci" musím odložit tuto temnou knihu: takhle se nedá psát životopisný román, roubovat ho na slavné básně a vymýšlet si všelijaké šokující scény, které se sice udály, ale zřejmě jinak než si Duffy vybájil - např. je tu Rimbaud šacující a okrádající mrtvého vojáka (naroubováno na slavnou báseň Spáč v úvalu)... Jak málo pochopení je tu pro hlavní postavy: Verlaine - "Vskutku, pokud dáme stranou jeho poetiku, pokud jde o rozvrat morálky a cestu k naprosté pokleslosti, dá se říct, že náš Nesmrtelný byl, podobně jako před ním markýz de Sade či Byron nebo Baudelaire, skutečným průkopníkem, prvním mezi prvními. Samozřejmě teprve poté, co ho správně nasměroval praotec rozvratu Arthur Rimbaud." Za tahle slova by se nemusel stydět ani pisatel odsuzujících článků o Chartě 77 (Ztroskotanci a samozvanci) v komunistické Tvorbě. Když prokletí, tak prokletí: ta odporně dekadentní exhumace, kterou je třeba dát na začátek, aby to mělo grády, potom pokračovat posledním tažením nemocného Rimbauda z Hararu. A na přeskáčku si i zašpásovat (samozřejmě nechybí ani vztyčený Rimabudův pyj ve Verlainových ústech atd.).
Jestliže se chcete o Rimbaudovi něco dozvědět, sáhněte určitě po jiných knihách.

02.07.2017

Přečteno jedním dechem.

18.10.2016

Neuvěřitelný zážitek. Kniha pronikavě přímočará, místy až šokující, zasahující čtenáře do černého. Způsob vyprávění dokáže navodit atmosféru těkavosti a rozervanosti hrdiny. Jeho matka by sama vydala na samostatný román - když si člověk uvědomí, v jakých podmínkách rostla ona sama a čeho ji život neušetřil, pak se ani nediví její roli později. Dětství malého génia, výbuch průzračně temné, rouhačské, nic a nikoho nešetřící poezie. A přece se vymyká svou pohádkovostí, zasahuje místa v duši, o kterých člověk do té doby nevěděl. Životní kroky Rimbauda snad ani nejdou dost dobře chápat. Ani jeho citové vztahy, názorové zvraty. Jen jedno je mi jasné: být to tzv. "normální" člověk, nikdy by světu nedal to, co s úžasem čteme - dílo ještě mladičkého, nedospělého, a přesto už tak zralé, odpozorované ze života. Kniha je z těch, u kterých se vyplatí překonat první stránky a pak jí teprve přijít na chuť. Zásluhou dobrého překladu se čtenář nemusí cítit být ochuzen o libozvučný jazyk plný nevšedních výrazů a spojení. Navíc jsou zde úryvky básní v překladu V. Nezvala, ty hovoří samy o sobě. Záhadný Rimbaud, muž mnoha tváří a hlavně anděl zkázy...

01.08.2016

Dočetla jsem to až na druhý pokus. Musela jsem k této knize dozrát. A tentokrát jsem nelitovala. Bylo to natolik reálné, jako by se to odehrálo právě takhle.
Paříž. Svět viděný skrze sklenici absintu.
Verlaine. Popudlivý alkoholik bijící svou matku i manželku. Ovládaný, trpící, podléhající, ničící. Objevující podstatu poezie. Osvícený. Zatracený. Genius.
Arthurova matka. Drsná a nepoddajná. Sedlačka a drnohryzka. Zneužívaná. Opovrhující muži. Bojící se mužů. Oslyšená, vládnoucí a nešťastná.
Arthur. Dravé dítě, nehodný a odvržený syn. Nádherný koloušek. Vzpouzející se, neukotvený. Drzý, vyzývavý, pokorný. Vážený obchodník. Bohatý. Osamělý a zoufalý vysloužilec. Mrzák. Žádný bůh. Jen pouhý nešťastník.
Ledový vítr v Roche. Pálící písek Habeše. Pouštní slunce. Svěží zeleň ardenských polí. Spalující láska hararské dívky, matčino chladné francouzské srdce. Touto knihou se neustále prolínají protiklady. Světlo a temnota. Síla a slabost. Láska a nenávist.
Rimbaud a Verlaine.
Vím, že vám to nedává smysl, ale mé nejčerstvější dojmy mi nenabízejí jiná slova.
Během čtení doporučuji shlédnout film Úplné zatmění a přečíst Rimbaudovy básně.

30.09.2015

Umírající muž usnul. Zmizel v hlubokém propadlišti pokřivených snů. Prvotních snů. Dětských snů,které ho vracely do doby před poezií a všemi zklamáními a šílenými útěky.Do časů,než v něm zemřelo mládí a s ním i slunce.Než mu Habeš ještě víc začernila jeho srdce.Ve snu je zase zářivě čistý, malé dítě právě rozrážející bělostně čisté široké dveře života.
Den před svou smrtí dokonce Isabelle nadiktoval dopis lodní společnosti Aphinar, o které nikdo nikdy neslyšel,přinejmenším ne během jeho života.Jejímu řediteli sděloval, že by si rád,ubohý mrzák,rezervoval plavbu do Afriky, východním směrem k rovníku do vycházejícího slunce. Azimut znal jenom Bůh.
Mrzí mě ne zrovna moc dobré hodnocení tohoto románu, naštěstí se žádné zklamání nedostavilo, ba naopak, nemohu jinak než doporučit knížku k přečtení. Pokud je kniha dle někoho zbytečně vulgární, ať shlédne film Úplné zatmění.

07.08.2014

Zklamání. Přijde mi, jako kdybych se nedověděla vůbec nic. Kniha mi přijde velmi vulgární a místy se vše hodně vleče. Převažuje život v Harraru. Kniha absolutně nesplnila moje očekávání.

Knihu jsem si koupil, kvůli osvíceném názvu-Neštěstí bylo mým bohem. Bohužel jsem se o osvícení víc už nedověděl a více musel hádat, proč Rimbaud volil vždy cestu težší než lehčí, proč vždy volil neštěsti než štěstí a proč tak rád, vždy šlápl do hovna. Kniha je víc o jeho okolí než o mistru vnitřní proměny, kterým Rimbaud beze sporu byl, bohužel z této knížky se o tom moc nedovíme.

26.06.2013

Dlouho mě žádná kniha tak nezklamala. Dlouhé, zbytečně hrubé a vulgární, rozvláklé popisy, o životě Rimbauda pramálo. Nejvíc mě asi štvala ta vulgarita, jasně, že k prokletým básníkům v určité míře patří, ale tady jí bylo zbytečně moc, byla všudypřítomná, přehnaná a násilně vecpaná do situací, kde neměla co dělat. Ke konci už jsem cíleně některé pasáže přeskakovala, nestálo to za dočtení.

Ani si tuhle knížku nemůžu přidat do přečtených, protože jsem skončila asi v jedné čtvrtině. Už od začátku mě to nebavilo, musela jsem se do čtení nutit, takže pokud je něco zajímavého v dalších částech, ani jsem k tomu nedošla. Taky velké zklamání...