Netopýři: 7 povídek

03.06.2019

I když snad Meyrinkovy knihy a povídky nepřináší čtenáři přímo osvícení a sám autor celý život hledal, patří
rozhodně mezi to nejlepší, co může přemýšlivý a filosoficky založený člověk v beletristické literatuře nalézt. I tento soubor povídek čtenáři předkládá originální příběhy a vybízí k zamyšlení nad podstatou našeho života a povahou našeho poznání a iluze. Doporučuji.

26.01.2016

Že by Netopýr nečetl Netopýry je nemyslitelné :-D Meyrink byl pro mě autor č. 1, zvláště v době mezi 15.-18. rokem a v době potulek po Starém Městě pražském.

01.05.2013

Útlý svazeček sedmi krátkých povídek, který však svým obsahem a myšlenkou vydá více, než kdejaký mnohasetstránkový román. Gustav Meyrink se za svého života ochomýtal kolem různých spiritistických a magických kroužků a spolků, jeho literární tvorba tím samozřejmě nezůstala nedotčena. Sedm povídek této sbírky by se možná nedalo označit za přímo horrorové (byť mnohé tu atmosféru mají a minimálně z Hry cvrčků mě dost nepříjemně mrazilo), ale rozhodně jsou tajůplné, podivuhodné, magické, mysteriózní a kouzelné. Jsou tedy vším, čím by horror mohl být, takže ano, jsou horrorové, sejde-li vám na tom. V každém případě jsou, v mnoha případech, velmi zajímavé. Jsou v nich cítit autorovy myšlenky, které chtěly ven, a ventilovány byly právě těmito povídkami. je v nich cítit hloubavost, zamyšlenost, nespoutaná mysl, otevřenost a kritičnost. Je v nich cítit krutost a otřes prožitků I. světové války. Je v nich cítit krása vyprávění, alegoričnosti, metafor, slovosledu. Nejvíc se mi líbily povídky Hra cvrčků, Amadeus Knödlseder, nepolepšitelný holokrkáč, Návštěva J. H. Obereita u pijavic času a Kardinál Napellus. Poslední povídka Čtyři lunární bratři obsahuje několik nezapomenutelných myšlenek, z nichž si neodpustím cituovat: "Již dnes se dá říci, že se stroj stal důstojným nástupcem nebožtíka zlatého telete. Vždyť ten, kdo utrápí své dítě k smrti, dostane nanejvýš čtrnáct let vězení, zatímco ten, kdo poškodí nějaký starý silniční válec, musí do vězení na tři roky." a "Kdyby ženy rodily bicykly nebo opakovací pistole místo dětí, viděl byste, jak vesele by se každý ženil. Ano, ve zlatém věku, kdy lidé byli ještě méně vyvinutí, věřili jen tomu, o čem mohli přemýšlet. Pak nastala zvolna epocha, kdy věřili jen tomu, co mohli sežrat - teď se ale dostávají na vrchol dokonalosti, to znamená, že považují za skutečnost jen to, co mohou prodat."

Povídky jsou tradičně kvalitní, samozřejmě. – Dobový kolorit (myslím teď rok vydání téhle knížky, 1991) dobře ilustruje deset stránek reklam za tiráží, mimo jiné na knihy, které mne tehdy udivovaly svým názvem, Anglicky bez učení. A nejen anglicky... Vyšla tehdy i čínština? To by bylo obzvláště zajímavé.