Neurozená
John Burnham Schwartz
Může neurozená dívka usednout na císařský trůn? Haruko vyrůstala jako každá jiná japonská dívka své doby. Ctila tradice i rodinu, ale také věděla, že ji rodiče nebudou nutit násilím do sňatku s někým, koho by nemilovala. A pak poznala japonského korunního prince a za dědice Chryzantémového trůnu se provdala. Je první neurozenou ženou, která do této záhadné a takřka hermeticky uzavřené nejdéle vládnoucí monarchie světa proniká. Sňatek s princem může být jako splněný sen, ale skutečnost bývá jiná. Zejména u japonského císařského dvora, kde i dvorní dáma má větší slovo než nová korunní princezna neurozeného původu. Haruko protrpěla dlouhá léta, než našla své pevné místo ve světě a získala si dostatečnou úctu. Příběh Johna Burnhama Schwartze čerpá částečně ze skutečnosti. Není jen vylíčení života dívky, která dosedla na trůn po boku císaře. Je to příběh o střetu tradic a moderní doby, rituálů a něžného života. Příběh touhy prožít normální život. Příběh, který upoutá od první stránky až do překvapivého konce.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 2010 , VíkendOriginální název:
The commoner, 2008
více info...
Přidat komentář
Zvláštna je tá japonská kultúra, veľa o nej neviem a po prečítaní tejto knihy ma to zvrhlo láka dozvedieť sa viac. Tých obmedzení, tradícií, tých príkazov zdvorilosti a úctivosti, ktoré bránia v normálnej ľudskej komunikácií. Román je smutný, našťastie s nádejným koncom. Haruko mi bolo veľmi ľúto.
Po dlouhé době kniha, která zaujala. Vzhledem k tomu, že o probíraném tématu už něco vím jsem tak nějak věděla, co mám očekávat. A nezklamala mě. Místy mi ale vyprávění přijde příliš rychlé, strohé. Přeskakuje i několik let, během kterých se "nic neudálo." Právě a jen kvůli tomuto (a za několik překlepů a hrubek, za které ale autor příběhu nemůže) dávám 4 hvězdičky. Atmosféra i uvěřitelnost příběhu má ode mě rovných 5 a ke knize se určitě znovu vrátím.
Velice čtivý a svižný román. Žádná věta v něm není navíc nebo zbytečná. Japonsko se svými tradicemi je velice zvláštní pro nás snad až kontroverzní, ale na druhou stranu fascinující a takto by se dal charakterizovat i příběh románu.
[031/11] Zastávám takovou jednu teorii, která říká, že každý člověk má na světě knihu(y), která ho nějakým specifickým rysem dokáže natolik přitáhnout, že v něm zanechá emoční stopu. Nemusí to být kniha literárně hodnotná, originálností nadčasová, ale pro konkrétní duši je i tak důležitá. Nejsou tím myšleny knihy hodnotně stoprocentní svou myšlenkou, stylem a nebo slávou autora, ale působením na psychiku jedince. Mně se to stalo dvakrát. Podruhé u svazku ‘Neurozená‘.
(069) ,,Člověk musí příjmout skutečnost, že v životě se může stát cokoli a většinou se i stane."
Už dlouho mě žádný text nezaujala takovou lehkostí, takovou upřímností autora a ohleduplností. Nejedná se o žádné prachsprosté emoční vydírání a nebo léčbu šokem, ale vcelku uvěřitelný příběh, který by se hypoteticky mohl stát, i když autor sám upozorňuje na fiktivnost celého dějství, jen lehce(?) inspirovaného historií Japonska.
(026) ,,Sebekontrola je pro život tak nezbytná, že žádná cena není za získání tohoto návyku příliš vysoká."
Největším lákadlem pro mě snad byla ta atmosféra toliko známá z příběhů ‘Gejša‘, ‘Anna a král‘, či ‘Žena, kterou miloval‘. Svým způsobem by se to dalo brát, jako jakási hra na Popelku, ale u mě spíše převládá ta (ne)schopnost infiltrace do odlišného sociálního a kulturního prostředí. Vměšování se lidí z naprosto odlišných částí světa a nebo z jiných společenských vrstev. I když se to možná na první pohled nejeví, i dnes mezi lidmi “uvědomělými“ se nachází jakýsi přirozený odtah od jedinců cizích, divných a nepřijatelných.
(224) ,,Nemůžu si jenom tak zredukovat svoje pocity proto, aby se někdo cítil líp."
Správně by si svazek zasloužil hvězdy čtyři, kvůli poslední třetině, která vypadla z rytmu a je až příliš strohá (chtělo by to ještě alespoň sto dalších stran), ale co se dá dělat, když jsem jednou za deset let zaujatá.
(254) Slova se nemění. Jen lidé.
Žasnu nad popisem, že "čerpá částečně ze skutečnosti"! V roce 2007, rok před vydáním knihy Neurozená, vyšla biografie Princezna Masako od Bena Hilla. Kdo četl, pochopí, kam mířím. Domnívám se, že Neurozená je jen kopií Princezny Masako a popisem skutečnosti, ačkoliv si hraje na autorský počin a román. Postavy v knize Neurozená jsou totožné se současnou císařskou rodinou, jen jinak pojmenované, a hlavní dějová linie se přesunula o generaci do minulosti. Příběh o neurozené dívce, která přišla do císařského paláce a je šikanována okolnostmi i císařovnou a jejími poskoky, je tentýž.
Hlavní hrdinka knihy Neurozená, Haruko Endó, se narodila kolem roku 1935 a měla otce majitele lihovaru (císařovna Mičiko Šoda se narodila 1934 a její otec byl prezident mlynářské společnosti), obě vystudovaly církevní SŠ i VŠ, měly svatbu v roce 1959 a císařovna i hrdinka v knize překročily meze protokolu a své děti vychovaly samy. Souhlasí i narození dcery a syna, zájem císaře o živočichy na území paláce (reálný chová rybičky, knižní ptáčky). Také příběh syna - prince Cujó (reálný Naruhito) a snachy Keikó Moriové (Masako Owadové), je až na závěr srovnatelný s realitou. Souhlasí data narození, původ, studia v zahraničí i neochota rodičů včetně samotné vzdělané, několika jazyky hovořící diplomatky Masako nechat se zavřít do císařského paláce. A trápení s tím, že nebyla tato manželka jediného následníka císařského trůnu schopna porodit syna, až se z toho zhroutila, známe všichni... Masako = Keikó.
Závěr románu Neurozená je jiný, než by bylo vůbec v realitě možné. Zde nelze na pouhých několika stranách upřít autorovi originalitu.