Neuvěřitelná vítězství

28.02.2012

Tuhle knihu by miloval Robert E. Howard. Skotové u Dargaje 1896 dokázali jako jediní obrátit na útěk jinak nezlomné afgánské bojovníky – kmenoví bojovníci, skutečné děti přírody s neselhávajícím instinktem, vycítili, že Keltové se nedají zastavit. „Ovládlo ho černé keltské šílenství, před nímž bledne i severská zuřivost Vikingů." (REH, Temný muž). Nechápejte mne špatně, nemám rád násilí ani války, pouze obdivuji odvahu mužů z jiné doby než je ta naše, idealističtější a svým způsobem nadějnější; mužů jako byli obránci Thermopyl, nebo jako byl lord Lovat, který by sice býval rád strávil celý život u krbu s manželkou, dětmi a sherry, ale když to vlast a král(ovna) vyžadovali, vstal a bojoval, a ještě se na to dokázal dívat jako na svým způsobem vrcholné dobrodružství, protože vždy bojoval podle zásad fair-play. Ostatně i po Dargaji se oba národy, Afgánci a Britové, naučily vzájemně se respektovat a za obou světových válek se do britské armády z pohraničních kmenů dobrovolně přihlásilo mnoho mužů. – Absolutorium zasluhuje překladatel Richard Podaný (jako vždy).

Výpisek – jeden z mnoha: „Vždycky jsem si myslel, že Britové jsou špatní vojáci – teď už jsem si tím zcela jist. Zahnal jsem na útěk jejich pravé křídlo, prolomil jsem jejich střed, vítězství bylo jasně moje. Jenže oni nepochopili, že mají utéct!" – maršál Soult, po porážce od Beresforda v bitvě u Albuery 16. 5. 1811. – – Mimochodem, Soult u nás rozhodl bitvu u Slavkova, a jako jeden z šesti lidí v historii Francie dosáhl hodnosti vrchního maršála, byl při korunovaci královny Viktorie a měl dobrý vkus, sbíral plátna například El Greca či Raffaela – a navíc měl přezdívku jako z Howardova Almuricu: Ocelová pěst.