Neviditelná Praha

Výbor z povídek G. Meyrinka. Jazyková úprava a ediční poznámka Hana Gelnarová. Na obálce použita litografie Odilona Redona Oko krouží jako nějaký zvláštní glóbus směrem k nekonečnu. Ediční poznámka: Povídky obsažené v této knize jsou čerpány především ze souboru Kouzelný roh německého měšťáka (Des deutschen Spiessers Wunderhorn, Albert Langen, Malchov, 1916). Povídka Hodinář je přeložena z německého originálu Der Uhrmacher, vydaného nakladatelstvím O. Neubert a syn. Povídka Neviditelná Praha (Unsichtbar Prag) byla pořízena úpravou textu anonymního překladatele, který na okraj uvedl jedinou poznámku: "Tento opis jsem zhotovil dne 31. VII. 1954". Povídky Hodinář, Hučení v uších a Neviditelná Praha nebyly dosud v Čechách publikovány. K povídce "Hodinář": Pro přiblížení rozsáhlé a u nás neznámé povídky "Hodinář" přikládáme text literárního kritika Herberta Fritsche, datovaný 19. září 1936: Hodinář Gustava Meyrinka je jeho nejméně známé dílo. Je možno ho nalézt v jedné nevýznamné, nepěkné a s mnoha chybami vytištěné antologii prózy. Přesto právě v tomto tajuplném dílku mladého Meyrinka je nám podáván nedocenitelný klíč k pochopem onoho světa, zářícího jako planoucí letní oblak vysoko nad bílou cestou. Ve své studii o Aramovi, Strindbergovi a Meyrinkovi jsem důrazně upozorňoval na význam právě této novely Hodinář. Skutečnost, že vyprávění zůstalo téměř neznámé, potvrzuje i množství dotazů, které jsem potom dostal od lidí z okruhu Gustava Meyrinka. Jak se zdá, podal Meyrink toto mnohoslibné a velmi probudilé zasvěcení marně. Vždyť i jemu nejbližsí osoby – jako jeho a moji přátelé – O. Neubert a A. Mailer-Edler, hamburský hermetik, Hodináře neznali. A tak už je skutečně na čase, aby se zapomenuté vyprávění, jež dávno zmizelo z knihkupectví, znovu vydalo na cestu k těm, kteří vděčně a bděle stojí před domem U poslední lucerny. O. Neubertovi patří dvojnásobný dík, jak za jeho nakladatelskou pohotovost, tak zejména za to, že se práce Gustava Meyrinka mohla objevit v Praze, ve městě jeho nesmrtelné lásky, stojící tu jako pomník na věky. Ani já sám jsem Hodináře neznal ještě po Meyrinkově smrti. Knihu mi položila na stůl proslulá náhoda – tajuplným řízením osudu – právě v okamžiku, kdy jsem učení v ní obsažené potřeboval. Novela mě zbavila nejen srdeční choroby, ale poskytla mi i vysvětlení o mém zasvětiteli na cestě k Bohu, jako žádná dřívější Meyrinkova řádka. Přímo na základě vnitřního styku s tímto dílkem si dovolím podat několik poznámek k objasnění symbolů pro ty, kteří hledají poučení: Muž, který přišel tak časně ráno, přestál těžký srdeční záchvat v době, kdy hrozilo, že ručička jeho hodin zůstane stát na červené buvolí hlavě. Vynořila se první vize "šílenství" sice v zimní krajině. "Nejprve stvořil Bůh sníh," učí kabala. Základy onoho chrámu, který má být později vystavěn, jsou nezničitelné. To znamená příslib a – závazek! Obrovská postava posledního papeže Flos Florum z Bílého dominikána se stává snově zřetelnou – a je tu také bílá cesta v věčnosti. Lupa umístěná uprostřed hodinářova čela vyjadřuje zcela výrazným způsobem jeho "Nihil scire...", což je nejvyšší magickou "Docta Ignoratia", jejíž požehnání stojí vysoko nad Žehnáním zaslíbeného Mikuláše Kusánského. Odlesk visací lampy u stropu: "En soph". Začíná plápolat, jakmile se vnitřní oko zaměří na něco jiného než na samotného hodináře. Dítě, které se ho bálo, dospělý, který pochybuje, – oba nemohou otřást jistotou, která plyne z existence hodináře. Celé vyprávění je dokumentem "studu, že se o ní pochybovalo". Gustav Meyrink se díval dobře. Brzy ho uviděl znovu, Hodináře, od kterého pocházely jeho hodiny. A on – já sám jsem to zažil – se také naučil uzdravovat nemocné hodiny. My ale nechceme v žádném případě, aby lék následujícího rána upadl znovu do zapomnění. Ne, to nechceme!... celý text