Neviditelný život Addie LaRue
Victoria Schwab
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/477189/bmid_neviditelny-zivot-addie-larue-8Hg-477189.jpg
4
1165
1165
Francie, rok 1714. Ve chvíli nejvyššího zoufalství se mladá žena rozhodne uzavřít faustovskou dohodu, díky níž bude žít navěky, ale s prokletím: nikdo z lidí, s nimiž se setká, si ji nebude pamatovat. Tak začíná neskutečný příběh Addie LaRue, oslnivé dobrodružství odehrávající se napříč staletími a kontinenty, během nějž se mladá žena učí, kam až může zajít ve snaze zanechat na světě svoji stopu. Všechno se ale změní, když Addie po téměř 300 letech narazí v jednom knihkupectví na mladíka, který si pamatuje její jméno...... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2021 , Slovart (CZ)Originální název:
The Invisible Life of Addie LaRue, 2020
více info...
Přidat komentář
Tuhle knížku jsem si šetřila a proto se mi její čtení protáhlo na několik týdnů. Je to psáno krásným poetickým jazykem, kdy některé kapitoly jsem si četla i vícekrát.
Líbil se mi námět knihy, proplétání minulosti s budoucností. Kniha je krásna a to jak slovem tak obalem. Doufám že ji dají tvrdou obálku (hardback) opravdu by si to zasloužila.
K ději se toho moc říct nedá, pokud ho nechcete vyzradit. Je zajímavé, pro co jsou někteří lidé (postavy) obětovat vše. V Tomhle s Addie souhlasím a její příběh semnou zůstal ještě dlouho po dočtení.
Originální, nádherně napsáno, doporučuji.
Z malého přání a ze strachu z obyčejného a nudného života vzniklo cosi neuvěřitelného. Adiie je velmi zajímavá postava, stejně jako Temný i Henry. Nejdřív jsem si myslela, že mě to nebude moc bavit, není to akční a rychlé fantasy. Je to pomalé, plynule ubíhající vyprávění napříč stoletími, které vás bude nutit se zamyslet nad spoustou věcí. Ale ty postavy mi svým vlastním tempem nakonec přirostly k srdci a já si je tam chci alespoň ještě chvíli ponechat. Ještě chvíli si je zapamatovat.
Nápad je okouzlující, dívka, která prochází třemi staletími. Spojení s uměním je osvěžující. Navozuje dojem skutečnosti. Ke konci velká jízda. Ta přehlušila předchozí hlušší místa. Styl autorky byl místy až moc lyrický.
Na knize se mi moc líbilo setkání se skutečnými postavami. Mrzí mě, že nebyla více zmíněné dějinné události - revolucí a válek bylo za 300 let dostatečně.
Ještě musím ocenit podobu knihy. Moc ráda jsem ji držela při čtení.
Začalo to výborne, tešila som sa, ako sa príbeh bude ďalej vyvíjať a potom som sa nemohla dočkať, kedy skončí. Takže, začiatok dobrý, koniec dobrý, a celý dlhý stred nudnýýý. Nevyužitý potenciál, dejiny iba slabo naznačené, Addiena láska s Henrym (podľa mňa) nemastná-neslaná. Jej vášeň k Lucovi som jej verila, lásku k Henrymu nie. Zámerne píšem vášeň, pretože to slovo asi najlepšie vystihuje ich vzťah na hrane medzi láskou a nenávisťou. U Adeline ma neprekvapuje, ľudia bežne podliehajú čaru démonov, či diablov, skôr ma prekvapuje toľko ľudskosti u Luca. Záver ma potešil, keďže sa mi Adeline viac hodila k Lucovi, ale jej posledný plán ma sklamal. Celkovo mám z knihy zmiešané pocity, a som rada, že som ju po dlhom čase dočítala.
(SPOILER) Mě to tak mrzí! Ten potenciál na skvělý příběh byl tak obrovský, ale vůbec není využit. Nápad je skvělý, ale potřeboval by okolo sebe vystavit dobrý, hluboký příběh a přijde mi, že to se V.E. Schwab moc nepovedlo...Vše bylo krátké, uspěchané, zajímavá linka vztahu s démonem od nenávisti k nějaké závislosti byla proložena nudnými zdlouhavými scénami... Možná kdyby to byla série?
Pustit se do tématu nesmrtelnosti a vnést do něj něco nového, důležitost slov, jména, zanechání otisku v paměti, hledání skulin v kletbě zapomnění, je výzva. A Victoria Schwab ji nejen přijala, ale i v ní uspěla. V rámci příběhu položila i několik zásadních existenciálních otázek, navíc formou, jakou zvolila, dokázala navodit pocit tří set let prožívaných, užívaných i protrápených. Přitom styl jejího psaní je lehký a plynule směřuje k cíli. A ten není laciný ani křečovitý.
Jen by Slovart mohl knize dopřát lepší a voňavější provedení.
Příběh mne zaujal z vyprávění Míši z RadšiKnihu a tak jsem si jí pořídila. Nevím, jestli už jsem na jiné vlně než ona, protože dříve co se jí líbilo, mne také dostalo a byla jsem za to vděčná. Asi už stárnu nebo nevím, ale tenhle příběh byl sice okouzlující nápadem, tématem i vlastně samotným vyprávěním, ale já nedokázala jen tak číst a užívat si to. Pitvala jsem, přemýšlela, vracela se a tak dál. Neužila jsem si knihu naplno tak, jak by se asi mělo a proto nemám po dočtení takový krásný pocit. Postava Addie mi imponovala i mě rozčilovala, Luc mne přitahoval stejně jako temná noc a Henry mi přišel jako takový trouba prokletý už od narození. Celkově se tam moc postav nevyskytuje - a to kvůli neviditelné Addie, ta se vyvíjela určitě, Luc prakticky vůbec a u Henryho mi to přišlo spíš malicherné. Nejsem ani nadšená, ale ani zklamaná. Myšlenka na život Addie mi víří hlavou i pár dnů po dočtení, avšak vím, že jak odezní, zapomenu na to, že jsem si její příběh přečetla, stejně jako když v příběhu sejde Addie z očí i z mysli zároveň.
Henryho část příběhu mě zasáhla mnohem víc než bych čekala. Svým způsobem mám dojem, že se spíš jedná o příběh Henryho, který je rozehrán v kulisách Addiina příběhu. V něčem jsou si oba hlavní hrdinové podobní, v něčem úplné opaky. A díky tomu si každý čtenář může poskládat svou vlastní verzi, která k němu zrovna v tu chvíli sedí (ať už si v životě prošel čímkoliv).
Konce obou příběhů jsou otevřené s příslibem naděje. U Henryho to pro mě bylo tak akorát a jsem úplně spokojená. Ale u Addie? Já tak nějak nevím. Asi kdyby tam nebyl její závěrečný vnitřní monolog... ale je tam, takže asi tak :D
Mechaniky a skulinky ve fungování Adiiny dohody mě bavily asi nejvíc. Za mě škoda, že tomuto nebyl dán větší prostor a detaily :)
Celkově velmi dobrá knížka, jejíž čtení jsem si užila. Ale bohužel jsem vzhledem k nadšeným ohlasům čekala ještě trošku něco víc.
Kniha pro mě znamenala tři dny emočního zmatku. Milovala jsem, nenáviděla, byla jsem nadšená, rozzuřená i zcela uchvácená. Nakonec mi zlomila srdce.
Bylo to prostě fascinující čtení a již nyní mohu s klidným svědomím říct, že se stanou mou knihou roku.
Svým tempem pozvolná kniha, která mě k sobě upoutávala kousek po kousku. Příběh, který by si Addie přála napsat...
Moc mě to bavilo, pojetí jejích schopností, možnosti a zároveň omezení. A hlavně popasování se hrdinky s nimi. Tajemno a umění, se kterými se na svých cestách setkává byly okouzlující a hladily na duši. Hezky to zvolna ubíhalo a každý kousek děje do skládanky zapadal jako puzzle.
Kniha, která vás donutí zamyslet se nad všednostmi kolem nás, nad hodnotami, ale ne v depresivním podání. Spíš taková lidská upomínka.
Sedm částí, sedm pih, sedm uměleckých děl. Retrospektivní toulky, kdy se autorka lehce dotýká dějin a současného New Yorku.
Nesmrtelný život tu už byl, ale myšlenka, kdy na Addie každý zapomene přináší do 300 letého života pořádnou dávku osamělosti. Jak je těžké neustále začínat znovu a znovu a nechat jít, vzdávat se lidí, lásky, domova. Na druhou stranu taky ukazuje, pro co stojí za to žít. Líbilo se mi propojení příběhu a uměleckých děl, které jsou před každou částí představena. Addie se podařilo zanechat stopu nejen pomocí Henryho, ale i ve mě :-)
Množství emocí, melancholie a jistého prozření, která mi tato kniha přinesla, je až překvapivé. Šla jsem do toho s tím, že to bude kniha jako každá jiná, ale byl to pozoruhodný zážitek. Málo autorům se daří ve mně skutečně probudit něco bolestně hlubokého, ale zde to V.E. Schwab dokázala.
Možná za to mohla ta hudba, kterou jsem u toho měla po čas čtení puštěnou ve smyčce, ale ten příběh byl síla. Addie mi dala nový pohled na věci, Luc je smetl ze stolu a ukázal mi je ještě jinak. Henry tomu dodal na jemnosti...
Šlo pro mě v podstatě o smutný příběh, který nechci aby skončil.
Neviditelný život Addie LaRue by si mělo přečíst mnoho lidí, vážně skvělá kniha. Po dočtení jsem dlouho jen seděla a snažila se vzpamatovat:)
Příběh je zajímavý, skákání z přítomnosti do minulosti mě tentokrát docela rušilo, přesto se četlo docela dobře.
Poslední stránky uz jsem přeskakovala - jednak to bylo zdlouhavé a taky jsem byla nedočkavá, jak to dopadne.
Co si autorka mohla odpustit je sexuální orientace hlavních i vedlejších postav, kdo s kým a kdy.
Já jsem asi četla úplně jinou knihu než většina planety.
Co o to, příběh pěkný, hořko-sladký, ale do poloviny knihy dostáváme kupu vyprávění z minulosti, které popisuje protloukání životem hlavní hrdinky se všemi nudnými detaily, které mě prostě nebrali.
Od poloviny se to mírně zlepšilo - nástupem další mužské postavy. Upřímně, moc mi k srdci nepřirostl a přišel mi strašně plochý a nezajímavý. Mou pozornost si ale držel právě tím, že si pamatoval a já chtěla vědět proč.
Co ale mou frustraci vyšroubovalo úplně nejvíc byl fakt, že nejenže vstupy do minulosti neskončili, stávali se pro mě nudnějšími a nudnějšími jelikož stále říkali již řečené. A do toho v momentu největší gradace příběhu z přítomnosti narušovali to napětí, až se to ve mě zlomilo a já knihu chtěla dočíst ne proto, abych se dozvěděla, jak to teda je, ale aby to prostě skončilo.
Plus dávám právě za ten hořkosladký konec, kdy pro mě bylo příjemným překvapením absence vyloženého happyendingu. ("Ďábla" považuji za nejlepší postavu).
(SPOILER) Dostala jsem něco úplně jiného než jsem čekala a po počátečním mírném zklamání jsem byla ráda a kniha se mi líbila. Začala jsem ji totiž číst s tím, že hlavním tématem bude život Addie v minulosti a zajímalo mě, jak si se situací poradila, jak vůbec přežívala. V první půlce knihy se opravdu dočkáme detailních popisů předchozího života, ale následně jím jen proletíme, v podobě občasných záblesků z minulosti. Ale krásu příběhu jsem našla někde úplně jinde. Příběh je to sladkobolný, vyvolává nejrůznější otázky. Líbilo se mi jak Addie zanechává své stopy jako nepolapitelná zapomenutá můza, celý vývoj vztahu Addie a Luca a pomalé odkrývání toho, proč si Henry Addie pamatuje. Bála jsem se aby to nebyla úplně červená knihovna, milostná linka tam je, ale kniha nabízí i mnohem víc, už jen díky tomu, že happy endu se nedočkáme. Jak to vystihla Atanone - není to vlastně lehké čtení (taky jsem tak ke knize z počátku přistupovala), ale dostane se nám faustovského příběh o smyslu života. Takže pro mě příjemné překvapení v rámci žánru, který normálně moc nevyhledávam. A navíc se mi kniha hodí i do letošní výzvy = autor co nosí brýle:)
(SPOILER)
Vím, že se mi slovy nepodaří vyjádřit ani zlomek toho, co bych ráda. Láska a nenávist, smutek a vztek, naděje a zmar, moci odpustit a pustit - pustit se a ... padat, jít dál, pustit někoho do svého života, pustit a propustit, nechat ho odejít.
Kniha je plná krásných myšlenek. Není to žádná oddechovka a četla jsem jí celkem dlouho. Vždycky jsem měla problém se dokopat ke čtení, protože jsem se bála, jak Temný zamává s Addie tentokrát, co jí provede. Ale jakmile jsem se začetla, tak se nedalo přestat. Prolínání minulosti a současnosti mám v knihách moc ráda, jen tady jich bylo tolik, že jsem občas ztrácela přehled.
Henryho příběh mi tak nějak docvakl.
Nad koncem jsem přemýšlela celou knihu. Představovala jsem si ho celkem jinak, ale na tom je ta krása. A musím říct, že jsem překvapená, jak se autorka vrátila v kruhu.
Ještě se přiznám, že kniha mi v knihovničce stála cca rok, než jsem se do ní pustila, možná i trochu všeobecným vychválením na sociálních sítích. Na tuhle knihu potřebujete být v té správné náladě. Doporučuji.
Tuto knihu jsem si nějakou chvilku šetřila, protože jsem měla celkem od ní vysoká očekávání. A na jednu stranu jsem ráda, že jsem tak učinila, na druhou mě mrzí, že jsem si ji přečetla už dřív. Úplně nevím jak posbírat všechny pocity, které z knihy mám. Za mě je to stručně řečeno nádherná kniha s depresivním, ale zároveň i inspirujícím příběhem. Protože kniha na mě působila jak dosti smutně, tak zároveň i chuť cestovat a poznávat svět, zkrátka žít, a ne jen přežívat. Zbožňuju tyhle knihy co mě donutí nad tím přemýšlet nějakou delší dobu, nebo jinak řečeno, když u mě zanechají nějakou stopu. A to tato kniha rozhodně udělala. Určitě se k ní někdy moc ráda vrátím. Jednoznačně doporučuji, myslím že každýmu by mohl tento příběh něco předat :)
(SPOILER)
Sedím tady ve tři ráno na dojezdu z této knihy. Jen těžko se mi hledají slova. Pro mě to bylo sladkobolné, dokázala jsem se ztotožnit s Addie v určité fázi, ale i s Henrym či Lucem. V určité části knihy tak nějak člověku dojde, jak to nakonec asi musí dopadnout, ale i tak jsem stále doufala v odlišný konec. No jo no, romantička... *obrácené oči v sloup*
Přesto tam ten konec sedl, protože se díky tomu úplně nerozbil charakter Luca, který je zde ďáblem, démonem, bohem - asi si vyberte - který ovšem neruší své dohody. Byť on sám se charakterově posunul a změnil, tahle věc zůstala konstantní. Jsem za to ráda, že "nevyměkl" až tolik, aby si prostě řekl, tak já jim to teda dopřeju.
Zároveň, ale vím, jak bolí ztráta milované osoby. Ostatně asi jako každý člověk. A říká se, že je potřeba čas, aby se člověk dal zase dohromady. Že času je dost. Jenže on se v tu chvíli nezastaví a vy nemůžete přestat žít, musíte pokračovat, objevovat, vrhat se do dobrodružství, aby toho času najednou nebylo málo.
Moc se mi zamlouvalo vyprávění napříč časem.
(SPOILER)
Luc - nevěřila bych, jak moc mi tahle postava nakonec přijde zajímavá! Jak na začátku vypadá jako "ten špatný" a postupem času se z něj stane pomalu nejzajímavější postava ze všech. Na začátku to bylo takové neutrální, že to prostě byla "jeho práce", že mu šlo o to, získat co bylo domluveno a sem tam se tam prostě zjevil, něco provedl a zase zmizel... ale i tak jsem ho nikdy neviděla jako nějakého záporáka příběhu... V té pasáži, kdy Addie poprvé zachrání, před těmi vojáky a přemístí ji jinam... tak to bylo poprvé, kdy mě skutečně začal zajímat o kus víc... s tím jak se Addie zeptal, proč si myslí, že by měl mít rád válku... nevím proč, ale poprvé mi to přišlo jako takové "vybočení" které ani neplánoval... kdy to prostě nebylo jen o tom "tak co, dáš mi tu duši?" No a pak už to jelo... až později jsem zpětně viděla, jak se vlastně proplétal tím příběhem celou dobu, že spolu vlastně měli tolik scén, které se spojili v jeden komplexní příběh. ;Když tam pak byla pasáž, kdy Luc nějak řekl (nebo je to někde napsané na lístku, už nevím přesně) o Addie "má lásko" tak to jsem si říkala "moment, co se to tady děje?" protože to bylo nějak předtím, než se ukáže, že si spolu ti dva začali... no a to bylo prostě neskutečně žhavé, ta chemie sálala ze stránek. Jejich poprvé, u toho jsem se přistihla, jak se nadšeně culím, protože to tam prostě najednou neskutečně sedělo. Já prostě ty příběhy "from enemies to lovers" miluju.
Ano, Luc nebyl člověk a byl to nějaký bůh či démon, ale i tak mi nepřišlo, že by byl vyloženě špatnej... ano, bral lidem duše... ale oni s tím sami souhlasili, i když to teda nebylo vždycky ideální, jít si jí vybrat... ale "dohoda je dohoda" sice využíval slabé chvilky lidí, ale oni s tím prostě souhlasili... a to je dle mého dost podstatná část... to že někteří nevěděli, že tu cenu zaplatit nechtějí a pak toho litovali... to už je věc další. Bylo tam krásně vidět, kdy se "jeho práce" proměnila "v hru a zábavu" a pak i v něco víc... popravdě, to, že Addie miluje, tak tomu jsem prostě bez debat věřila... ano, nebyla to úplně čistí láska, nesobecká a čistě lidská... ale co si budeme povídat, kolik lidí takhle skutečně miluje? Zcela bezpodmínečně, tak že to není sobecké a toho druhého "nechtějí vlastnit"? Myslím, že v rámci možností ji miloval přesně tak, jak mohl... a to se mi hrozně líbilo, protože to je další věc, na které ujíždím, když je nějaká taková netradiční postava do někoho zblázněná (a snaží se dělat, že to tak vlastně vůbec není)... Ono bylo i vidět, kolik věcí pro ni udělal "a nemusel"... kolikrát za ní byl "když nemusel"... ano, věřím, že ze začátku mu šlo jen o to, aby ji zlomil, pak o to, vyhrát nějakou jejich hru... ale právě už jen proto, že nebyl člověk, tak neměl ani ty "lidské potřeby"... a to že jí nakonec potřeboval, to určitě nebylo něco, co by si plánoval... a přesně taková láska je.
Popravdě, myslím si, že svým způsobem milovala i ona jeho, i když na konci knihy říkala, že ne... když tam přišla s tím svým plánem, jak se osvobodit... ale za mě měl pravdu, že on je prostě jediný, kdo k ní patří "navždy" protože s ní byl celou tu dobu, protože si pamatuje tolik co ona, jo asi mu dost pomohl ten vzhled toho jejího vysněného chlapa (ono, rozdávat si to s mlhou by bylo poměrně těžké ) ale i tak si myslím, že si ji získal i jinak. Taky ho dost podceňovala, kolikrát si myslela, že je pět kroků před ním a on byl tak o sto kroků vpřed, když pak došlo na lámání chleba. Takže nevěřím, že do ní nevidí... někdo, kdo má takovou moc... kdo dokázal naplánovat tolik jejich kroků... možná je tak trochu jeho hračka, ale to je tak nějak dynamika jejich vztahu... nenávidět se, bojovat mezi sebou, milovat se... bez toho by ta věčnost byla asi docela nuda... protože kdyby fakt chtěl, tak se jí může zbavit lusknutím prstu...
No, zabloudila jsem hned po přečtení k hledáním nějakých fan fikcí a myslím, že nebudu jediná, kdo tomuhle pokračování fandí. Prostě to bylo boží a jsem neskutečně ráda, že jsem tuhle knihu četla.
Štítky knihy
láska pro ženy tajemství samota prokletí magický realismus nesmrtelnost LGBT, queer, LGBT+Autorovy další knížky
| 2021 |  Neviditelný život Addie LaRue |
| 2016 | Temnější tvář magie |
| 2014 | Archiv |
| 2017 | Divoká píseň |
| 2017 | Neobyčejní |
Je to román z oblasti fantasty , kde se dění odehrává napříč staletími a kde hrdinka chce po sobě zanechat stopu. Po třech stoletích začíná znovu žít, ale ďábel chce vše zničit. Ale láska je největší odvaha.