Neviditeľný život Addie LaRueovej

02.03.2023

Svým tempem pozvolná kniha, která mě k sobě upoutávala kousek po kousku. Příběh, který by si Addie přála napsat...
Moc mě to bavilo, pojetí jejích schopností, možnosti a zároveň omezení. A hlavně popasování se hrdinky s nimi. Tajemno a umění, se kterými se na svých cestách setkává byly okouzlující a hladily na duši. Hezky to zvolna ubíhalo a každý kousek děje do skládanky zapadal jako puzzle.
Kniha, která vás donutí zamyslet se nad všednostmi kolem nás, nad hodnotami, ale ne v depresivním podání. Spíš taková lidská upomínka.

26.02.2023

Sedm částí, sedm pih, sedm uměleckých děl. Retrospektivní toulky, kdy se autorka lehce dotýká dějin a současného New Yorku.
Nesmrtelný život tu už byl, ale myšlenka, kdy na Addie každý zapomene přináší do 300 letého života pořádnou dávku osamělosti. Jak je těžké neustále začínat znovu a znovu a nechat jít, vzdávat se lidí, lásky, domova. Na druhou stranu taky ukazuje, pro co stojí za to žít. Líbilo se mi propojení příběhu a uměleckých děl, které jsou před každou částí představena. Addie se podařilo zanechat stopu nejen pomocí Henryho, ale i ve mě :-)

20.02.2023

Množství emocí, melancholie a jistého prozření, která mi tato kniha přinesla, je až překvapivé. Šla jsem do toho s tím, že to bude kniha jako každá jiná, ale byl to pozoruhodný zážitek. Málo autorům se daří ve mně skutečně probudit něco bolestně hlubokého, ale zde to V.E. Schwab dokázala.
Možná za to mohla ta hudba, kterou jsem u toho měla po čas čtení puštěnou ve smyčce, ale ten příběh byl síla. Addie mi dala nový pohled na věci, Luc je smetl ze stolu a ukázal mi je ještě jinak. Henry tomu dodal na jemnosti...
Šlo pro mě v podstatě o smutný příběh, který nechci aby skončil.

Neviditelný život Addie LaRue by si mělo přečíst mnoho lidí, vážně skvělá kniha. Po dočtení jsem dlouho jen seděla a snažila se vzpamatovat:)

19.02.2023

Příběh je zajímavý, skákání z přítomnosti do minulosti mě tentokrát docela rušilo, přesto se četlo docela dobře.
Poslední stránky uz jsem přeskakovala - jednak to bylo zdlouhavé a taky jsem byla nedočkavá, jak to dopadne.
Co si autorka mohla odpustit je sexuální orientace hlavních i vedlejších postav, kdo s kým a kdy.

14.02.2023

Já jsem asi četla úplně jinou knihu než většina planety.
Co o to, příběh pěkný, hořko-sladký, ale do poloviny knihy dostáváme kupu vyprávění z minulosti, které popisuje protloukání životem hlavní hrdinky se všemi nudnými detaily, které mě prostě nebrali.
Od poloviny se to mírně zlepšilo - nástupem další mužské postavy. Upřímně, moc mi k srdci nepřirostl a přišel mi strašně plochý a nezajímavý. Mou pozornost si ale držel právě tím, že si pamatoval a já chtěla vědět proč.
Co ale mou frustraci vyšroubovalo úplně nejvíc byl fakt, že nejenže vstupy do minulosti neskončili, stávali se pro mě nudnějšími a nudnějšími jelikož stále říkali již řečené. A do toho v momentu největší gradace příběhu z přítomnosti narušovali to napětí, až se to ve mě zlomilo a já knihu chtěla dočíst ne proto, abych se dozvěděla, jak to teda je, ale aby to prostě skončilo.
Plus dávám právě za ten hořkosladký konec, kdy pro mě bylo příjemným překvapením absence vyloženého happyendingu. ("Ďábla" považuji za nejlepší postavu).

08.02.2023

(SPOILER) Dostala jsem něco úplně jiného než jsem čekala a po počátečním mírném zklamání jsem byla ráda a kniha se mi líbila. Začala jsem ji totiž číst s tím, že hlavním tématem bude život Addie v minulosti a zajímalo mě, jak si se situací poradila, jak vůbec přežívala. V první půlce knihy se opravdu dočkáme detailních popisů předchozího života, ale následně jím jen proletíme, v podobě občasných záblesků z minulosti. Ale krásu příběhu jsem našla někde úplně jinde. Příběh je to sladkobolný, vyvolává nejrůznější otázky. Líbilo se mi jak Addie zanechává své stopy jako nepolapitelná zapomenutá můza, celý vývoj vztahu Addie a Luca a pomalé odkrývání toho, proč si Henry Addie pamatuje. Bála jsem se aby to nebyla úplně červená knihovna, milostná linka tam je, ale kniha nabízí i mnohem víc, už jen díky tomu, že happy endu se nedočkáme. Jak to vystihla Atanone - není to vlastně lehké čtení (taky jsem tak ke knize z počátku přistupovala), ale dostane se nám faustovského příběh o smyslu života. Takže pro mě příjemné překvapení v rámci žánru, který normálně moc nevyhledávam. A navíc se mi kniha hodí i do letošní výzvy = autor co nosí brýle:)

05.02.2023

(SPOILER) Vím, že se mi slovy nepodaří vyjádřit ani zlomek toho, co bych ráda. Láska a nenávist, smutek a vztek, naděje a zmar, moci odpustit a pustit - pustit se a ... padat, jít dál, pustit někoho do svého života, pustit a propustit, nechat ho odejít.
Kniha je plná krásných myšlenek. Není to žádná oddechovka a četla jsem jí celkem dlouho. Vždycky jsem měla problém se dokopat ke čtení, protože jsem se bála, jak Temný zamává s Addie tentokrát, co jí provede. Ale jakmile jsem se začetla, tak se nedalo přestat. Prolínání minulosti a současnosti mám v knihách moc ráda, jen tady jich bylo tolik, že jsem občas ztrácela přehled.
Henryho příběh mi tak nějak docvakl.
Nad koncem jsem přemýšlela celou knihu. Představovala jsem si ho celkem jinak, ale na tom je ta krása. A musím říct, že jsem překvapená, jak se autorka vrátila v kruhu.
Ještě se přiznám, že kniha mi v knihovničce stála cca rok, než jsem se do ní pustila, možná i trochu všeobecným vychválením na sociálních sítích. Na tuhle knihu potřebujete být v té správné náladě. Doporučuji.

19.01.2023

Tuto knihu jsem si nějakou chvilku šetřila, protože jsem měla celkem od ní vysoká očekávání. A na jednu stranu jsem ráda, že jsem tak učinila, na druhou mě mrzí, že jsem si ji přečetla už dřív. Úplně nevím jak posbírat všechny pocity, které z knihy mám. Za mě je to stručně řečeno nádherná kniha s depresivním, ale zároveň i inspirujícím příběhem. Protože kniha na mě působila jak dosti smutně, tak zároveň i chuť cestovat a poznávat svět, zkrátka žít, a ne jen přežívat. Zbožňuju tyhle knihy co mě donutí nad tím přemýšlet nějakou delší dobu, nebo jinak řečeno, když u mě zanechají nějakou stopu. A to tato kniha rozhodně udělala. Určitě se k ní někdy moc ráda vrátím. Jednoznačně doporučuji, myslím že každýmu by mohl tento příběh něco předat :)

14.01.2023

(SPOILER) Sedím tady ve tři ráno na dojezdu z této knihy. Jen těžko se mi hledají slova. Pro mě to bylo sladkobolné, dokázala jsem se ztotožnit s Addie v určité fázi, ale i s Henrym či Lucem. V určité části knihy tak nějak člověku dojde, jak to nakonec asi musí dopadnout, ale i tak jsem stále doufala v odlišný konec. No jo no, romantička... *obrácené oči v sloup*
Přesto tam ten konec sedl, protože se díky tomu úplně nerozbil charakter Luca, který je zde ďáblem, démonem, bohem - asi si vyberte - který ovšem neruší své dohody. Byť on sám se charakterově posunul a změnil, tahle věc zůstala konstantní. Jsem za to ráda, že "nevyměkl" až tolik, aby si prostě řekl, tak já jim to teda dopřeju.
Zároveň, ale vím, jak bolí ztráta milované osoby. Ostatně asi jako každý člověk. A říká se, že je potřeba čas, aby se člověk dal zase dohromady. Že času je dost. Jenže on se v tu chvíli nezastaví a vy nemůžete přestat žít, musíte pokračovat, objevovat, vrhat se do dobrodružství, aby toho času najednou nebylo málo.
Moc se mi zamlouvalo vyprávění napříč časem.

07.01.2023

(SPOILER) Luc - nevěřila bych, jak moc mi tahle postava nakonec přijde zajímavá! Jak na začátku vypadá jako "ten špatný" a postupem času se z něj stane pomalu nejzajímavější postava ze všech. Na začátku to bylo takové neutrální, že to prostě byla "jeho práce", že mu šlo o to, získat co bylo domluveno a sem tam se tam prostě zjevil, něco provedl a zase zmizel... ale i tak jsem ho nikdy neviděla jako nějakého záporáka příběhu... V té pasáži, kdy Addie poprvé zachrání, před těmi vojáky a přemístí ji jinam... tak to bylo poprvé, kdy mě skutečně začal zajímat o kus víc... s tím jak se Addie zeptal, proč si myslí, že by měl mít rád válku... nevím proč, ale poprvé mi to přišlo jako takové "vybočení" které ani neplánoval... kdy to prostě nebylo jen o tom "tak co, dáš mi tu duši?" No a pak už to jelo... až později jsem zpětně viděla, jak se vlastně proplétal tím příběhem celou dobu, že spolu vlastně měli tolik scén, které se spojili v jeden komplexní příběh. ;Když tam pak byla pasáž, kdy Luc nějak řekl (nebo je to někde napsané na lístku, už nevím přesně) o Addie "má lásko" tak to jsem si říkala "moment, co se to tady děje?" protože to bylo nějak předtím, než se ukáže, že si spolu ti dva začali... no a to bylo prostě neskutečně žhavé, ta chemie sálala ze stránek. Jejich poprvé, u toho jsem se přistihla, jak se nadšeně culím, protože to tam prostě najednou neskutečně sedělo. Já prostě ty příběhy "from enemies to lovers" miluju.

Ano, Luc nebyl člověk a byl to nějaký bůh či démon, ale i tak mi nepřišlo, že by byl vyloženě špatnej... ano, bral lidem duše... ale oni s tím sami souhlasili, i když to teda nebylo vždycky ideální, jít si jí vybrat... ale "dohoda je dohoda" sice využíval slabé chvilky lidí, ale oni s tím prostě souhlasili... a to je dle mého dost podstatná část... to že někteří nevěděli, že tu cenu zaplatit nechtějí a pak toho litovali... to už je věc další. Bylo tam krásně vidět, kdy se "jeho práce" proměnila "v hru a zábavu" a pak i v něco víc... popravdě, to, že Addie miluje, tak tomu jsem prostě bez debat věřila... ano, nebyla to úplně čistí láska, nesobecká a čistě lidská... ale co si budeme povídat, kolik lidí takhle skutečně miluje? Zcela bezpodmínečně, tak že to není sobecké a toho druhého "nechtějí vlastnit"? Myslím, že v rámci možností ji miloval přesně tak, jak mohl... a to se mi hrozně líbilo, protože to je další věc, na které ujíždím, když je nějaká taková netradiční postava do někoho zblázněná (a snaží se dělat, že to tak vlastně vůbec není)... Ono bylo i vidět, kolik věcí pro ni udělal "a nemusel"... kolikrát za ní byl "když nemusel"... ano, věřím, že ze začátku mu šlo jen o to, aby ji zlomil, pak o to, vyhrát nějakou jejich hru... ale právě už jen proto, že nebyl člověk, tak neměl ani ty "lidské potřeby"... a to že jí nakonec potřeboval, to určitě nebylo něco, co by si plánoval... a přesně taková láska je.

Popravdě, myslím si, že svým způsobem milovala i ona jeho, i když na konci knihy říkala, že ne... když tam přišla s tím svým plánem, jak se osvobodit... ale za mě měl pravdu, že on je prostě jediný, kdo k ní patří "navždy" protože s ní byl celou tu dobu, protože si pamatuje tolik co ona, jo asi mu dost pomohl ten vzhled toho jejího vysněného chlapa (ono, rozdávat si to s mlhou by bylo poměrně těžké ) ale i tak si myslím, že si ji získal i jinak. Taky ho dost podceňovala, kolikrát si myslela, že je pět kroků před ním a on byl tak o sto kroků vpřed, když pak došlo na lámání chleba. Takže nevěřím, že do ní nevidí... někdo, kdo má takovou moc... kdo dokázal naplánovat tolik jejich kroků... možná je tak trochu jeho hračka, ale to je tak nějak dynamika jejich vztahu... nenávidět se, bojovat mezi sebou, milovat se... bez toho by ta věčnost byla asi docela nuda... protože kdyby fakt chtěl, tak se jí může zbavit lusknutím prstu...

No, zabloudila jsem hned po přečtení k hledáním nějakých fan fikcí a myslím, že nebudu jediná, kdo tomuhle pokračování fandí. Prostě to bylo boží a jsem neskutečně ráda, že jsem tuhle knihu četla.

07.01.2023

(SPOILER) Včera v pozdních nočních hodinách dočteno, nemohla jsem se od toho odtrhnout... ten příběh je naprosto skvělý a to hlavně několik posledních kapitol! Tolik parádních nápadů, myšlenek, postav i překvapení. Už dlouho, vážně dlouho, jsem nebyla z nějaké knihy tak moc nadšená (ale taky jsem tomu čtení v poslední době moc nedala, ehm) každopádně, už teď se těším, až si dám někdy opáčko.

Já ti ani nevím, kde přesně s mými dojmy začít, hlavou mi toho běželo tolik! Tak první obecně... ta kniha mi připomněla sledování seriálu, kde mě zaujme prvotní zápletka, ale zároveň je start takový neutrál a postupem to graduje nahoru... pak najednou příběh dojde do finále a je to jak "ozdobený stromeček, kde se rozsvítí všechny světýlka" a i ten začátek najednou dává úplně jiný význam, než se zdálo. Tady to bylo prostě takové - příběh Addie, kde je i Luc... ale prostě to nevypadá až tak podstatně, objeví se, zmizí... čekání na toho tajemného kluka z knihkupectví... a pak takové příjemné překvapení, když se to tam začne vykreslovat úplně celé, jak komplet obrázek z puzzle, kdy čekáte jedno a pak je ten obrázek mnohem zajímavější, než se zdálo na samém počátku.

Addie - jak tam padlo, ona skutečně byla taková nepolapitelná múza. Vstoupila do života tolika lidí, nějakým způsobem je ovlivnila či inspirovala a pomalu za sebou nechávala stopy... a časem čím dál větší... tohle byl skvělý nápad... jak ty obrazy, tak i to malování po zdech, ale hlavně ten příběh, co mohl Henry za ni sdělit světu. ;Rozhodně to neměla v životě lehké, neměla to jako ostatní... ale zároveň měla i spoustu věcí, která se žádnému smrtelníkovi nikdy nepoštěstí. Tak nějak si myslím, že se často viděla jako oběť, co přišla o tolik "normálních věcí" jenže to přesně chtěla, to přesně si přála a nakonec i sama řekla, že by do toho šla znovu. Ona je krásná ta představa, že každý může mít vše a nic to nebude stát, ale tak to bohužel nefunguje... je jasný, že ona nevěděla, jaké "ceny" to budou... že přijde o rodinu, domov... ale vše to vlastně bylo z její hlavy. To ona nechtěla nikomu patřit, chtěla svobodu... a to vlastně dostala... asi větší, než by čekala, ale jen to ukazuje, že každá mince má dvě strany... že prostě nejde něco chtít a očekávat, že to nic a nikoho neovlivní, tahle myšlenka je strašně zajímavá. ;No a co se týče "jejich lásek" myslím si, že Henry měl spíš dost společného se Sam, Remym, se všemi, které nějak inspirovala. Ale poprvé si to mohla užít s tím, že si ji někdo pamatuje... že i oni ji nějak ovlivnili a že k nim měla nějaké pouto, že pro ně chtěla dobré věci... ale že sama možná za celé ty století nevěděla, co přesně láska je... což tam je vlastně i několikrát řečeno.

Henry - on byl přesně takový ten hodný kluk, co se ztratil ve světě... na jednu stranu bylo vidět, jak bloumá, jak ztrácí své milované (nebo neví, jak s nimi přesně kráčet dál) a jak se necítí dost dobrý... a pak nastane zvrat a najednou je pro všechny "ten nejlepší"... a i když si to na začátku užívá se vším všudy, stejně v něm stále hlodají pochybnosti, že to není skutečné a že on se stále nevidí, jako dost dobrý. Což je opět skvělá ukázka, jaké to je, když má někdo takové pochybnosti sám o sobě... a je třeba jedno, že je slavný, úspěšný, bohatý... ;S Addie byli cute, ty jejich scény s malováním, s tím jak spolu jen normálně žili a užívali si maličkosti, to se mi hodně líbilo... no a pak ta scéna na té střeše, ta byla prostě nejlepší i když byla i hodně smutná. I to probuzení a jak tam nebyla... ale zároveň si neumím představit, že by to bylo jinak... jak by to mohlo fungovat, když ona nestárla a on ano... jednou by to na ně prostě dopadlo... a tak nějak mi asi sedělo víc, když ho "políbila jako múza" a ukázala mu nový směr jeho života, který hledal... a pak prostě zmizela. A on ji mohl dát to, co hledala a zároveň nechat tu nejvýraznější stopu za ni. ;To, že s tou dohodou to nebude tak snadný, jsem tak nějak tušila a tolik mě to nepřekvapilo... hrozně se mi líbily ty pasáže, kde se s tím na jednu stranu smiřoval a na jednu stranu měl hrozný strach... to bylo tak živé, reálné... ten strach, že ví, že je to jeho konec a že už další den neuvidí své blízké, neuvidí slunce... to byla hodně silné. Zároveň jsem věřila, že Addie skutečně miluje a že si s ní chce užít každý okamžik, přesně tak, jak se to stalo. A je hrozně zajímavé myslet na to, jak asi jeho život pokračoval dál, kdo byl nakonec ten člověk, se kterým mohl být šťastný až do konce života... je to vlastně hrozně zvláštní, že občas je ta láska taková... krátká. Že to prostě jinak nejde, ale stejně ty stopy zůstanou.

(Pokračování mého komentáře bude ještě v jednom příspěvku.)

31.12.2022

(SPOILER) Moje poslední kniha přečtená v tomto roce, ale rozhodně nebude poslední na mém žebříčku. Naopak jí zaslouženě patří první místo. Jsem úplně rozsekaná.
Ani nevím, kde mám začít. Knihu jsem hltala, stránky mi ubíhaly pod rukama jako nic. Ten jazyk, jakým je napsaná, tolik hlubokých myšlenek, tolik emocí, co mi kniha předala.

Adeline (Addie) nechtěla mít svůj život předepsaný, naopak chtěla žít svobodně a volně. A i když od Estele věděla, že nemá vzývat bohy po setmění, udělala chybu. Temný (Luc) ji její přání splnil, ale tak, jak chtěl on. Opravdu od té doby mohla žít svobodně a volně, nikdo jí nemohl do ničeho nutit, ale to hlavně proto, že na ní každý zapomněl ihned, jakmile jim zmizela z očí.
A tak uběhne tři sta let, kdy takto neviditelně žije, až jednoho dne narazí na Henryho, který si ji pamatuje. Proč on? Proč on jediný po tolika letech na ni nezapomněl? Protože i on svou duši Lucovi upsal. Chtěl být milován a to se mu také splnilo. Ale opět jinak, než si myslel.

V knize se prolíná současnost s minulostí. Postupně sledujeme Addie, jak se učí se svým prokletím žít, poznává, co může a co už nesmí. Pozorujeme její vztahy, které pro ni trvají několik měsíců, ale pro toho druhého/tu druhou začínají stále znovu. Nemohla sice nikomu říct své jméno, nemohla ona sama po sobě zanechat stopu, ale nechávala ji v myšlenkách těch, se kterými se setkávali a aniž by tomu rozuměli, otiskli vzpomínku na ni do svého umění. Ať už to byla socha, obraz nebo píseň.
V současnosti se rodí vztah mezi ní a Henrym. Když si odhalí svoje tajemství, jsou si vzájemnou oporou až do konce. Addie konečně někomu může vyprávět své příběhy a prostřednictvím Henryho je předat dál.
Postupně také sledujeme i vztah mezi ní a Lucem, který je vytvořen podle předlohy, kterou si ona sama navrhla, a tak je mezi nimi od prvního okamžiku velká přitažlivost.
Chtěli ji oba, ale mohl ji mít jen jeden. Kdo z nich mohl vyhrát?
Henry ji nechtěl pustit, ne potom, co se pro něj obětovala, ale nezmohl nic. Luc vyhrál. Ačkoliv si to myslel. Addie po těch tři sta letech moc dobře věděla, jak podmínky upravit tak, aby to hrálo v její prospěch. Jen on si to neuvědomil. Jenže ona umí být trpělivá.

Mezi postavami byla neskutečná chemie. Mezi Addie a Henrym, mezi Addie a Lucem, viděla jsem ji i v těch pár scénách mezi Henrym a Robbiem nebo Addie a Sam.
Hlavní trojice mě uchvátila, pohltila a každé jejich slovo nebo gesto se mi zarývalo pod kůži.
Nechtěla jsem, aby ten příběh skončil a zároveň jsem nevěděla, jaký konec by tady vlastně měl být ten správný. Ale autorka to vymyslela naprosto dokonale. Posledních pár kapitol jsem brečela jako želva.

Tuhle knihu si prostě MUSÍTE přečíst!!!

31.12.2022

(SPOILER) Addie, i půl roku po dočtení na tebe stále myslím. A obávám se, že z paměti se mi už nedostaneš. Ale tos přece chtěla, že? A jestlipak víš, že to, jak tvůj příběh skončil (nebo snad začal?) bylo to největší a nejlepší knižní překvapení letošního roku? Buď ráda za takový konec, je tě mnohem více hoden, než ten, který sis nejspíš představovala. Věřím, že tě ještě mnohé čeká, Addie, a jen mě mrzí, že u toho už nebudu. Ale věř, že až se mi zasteskne, otevřu tuhle nádherně zpracovanou knihu, za kterou má nakladatelství Slovart o to větší pochvalu, že ji oproti originálu ještě vyšperkovalo, a znovu si tvůj příběh (nebo snad jeho začátek?) přečtu. Tak brzy na viděnou, Addie!

30.12.2022

Knížku jsem koupila na základě hodnocení u Pennyandbooks, která ji hodnotila velice kladně, ale já mezi fanynky patřit nebudu. Ano, knížka byla dobrá, ale na zadku z ní nesedím. Má nádhernou obálku i ořízku, ale nesnáším ty tenoulinké stránky. :D Moc mě nebavila, musela jsem se do čtení trošinku nutit. Ale rozhodně měla zajímavý příběh, to určitě.

26.12.2022

Addie pro mě byla jedna z nejočekávanějších knih celého roku.
Očekávání byla vysoká, ale ve výsledku jsem ještě nadšenější, než jsem si myslela.
V. E. Schwab napsala neskutečně originální, kouzelný a prostě vynikající příběh. Pro někoho je děj pomalejší, ale jelikož je vše napsané nádherným jazykem, tak jsem si užívala každou větu…
Skvost a naprostý MUSTHAVE!

11.12.2022

Co se může stát, když se člověka s touhou po poznání snažíte zlomit a vměstnat jej do škatulek většiny, aby proboha hlavně nevybočoval z řady? Co takový člověk, bez životních zkušeností, s hlavou plnou ztrácejících se snů, může dát v sázku jen proto, aby se vymanil z okovů? Klidně vlastní duši! A pak už je pozdě litovat... nebo litovat není třeba?
Kniha se mi líbila. Je čtivá, dobrodružná, obsahuje podněty k zamyšlení, např. o podobách lásky, štěstí... Námět super, zpracování pěkné, občas mi vadily nějaké nelogismy.

04.12.2022

(SPOILER) Kniha byla moc hezky napsaná, ale za mě se nečetla úplně nejlépe, i tak bych ji ale ohodnotila nadprůměrně. Nejvíce mi asi vadila romantická linka, přičemž já jsem celou dobu fandila ďáblovi, ne Henrymu, který mi byl strašně nesympatický, prostě hrozná citlivka. Tím pádem se mi ani konec nelíbil, skončilo to sice tak jak jsem si celou dobu malovala, ale hlavní hrdince se to očividně nelíbilo, možná kdyby tam autorka poslední stránku nebo dvě vynechala, bylo by líp. Samozřejmě je to jen můj názor a nikdo s ním nemusí souhlasit.

01.12.2022

Knihu jsem četla v rámci knižního klubu, a v době srazu jsem ještě neměla dočteno. Tušila jsem tedy, jak vše dopadne, ale stejně mě konec totálně rozložil.
Cestování časem mě moc bavil, skoky byly plynulé a čtivé :⁠-⁠)

28.11.2022

Úchvatná kniha, sotva jsem na konci udržela slzy