Něžná
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Jedna z nejmistrnějších povídek Dostojevského z roku 1876, která předznamenává některé módní disciplíny tehdejší doby (např. Freudovu psychoanalýzu). Základ tvoří tragický milostný vztah dvou lidí s odlišnou životní zkušeností, staršího muže a mladé dívky, který dává jednomu z partnerů příležitost k sebezpytování a pokání.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 1999 , Volvox GlobatorOriginální název:
Кроткая (Krotkaja), 1876
více info...
Přidat komentář
Spoiler.
Nic jsem od autora nečetl a věděl jsem o něm jen pár věcí.
1) Ovlivnil Freuda a psychoanalýzu.
2) Ovlivnil Sartra a existencialisty.
Od jeho knihy jsem tedy očekával dost. Kombinace existencialismu a psychologie je přesně tím, co v knize vždy s radostí objevuji. Dostojevskij neklamal. Už úvodní poznámkou, kde rozepsal proč zvolil danou vyprávěcí metodu mě naprosto dostal. Působilo to na mě, že pro něj i tato cca 60-ti stránková novela byla důležitá. S takovou láskou k vyprávění příběhů jako takovému se nesetkávám často.
Dal jsem se tedy do čtení a jen stěží jsem dokázal odtrhnout zrak. Něžná je ďábelsky čtivá. Dostojevskij dávkuje informace natolik chaoticky, ale přeci smysluplně, že to bere dech. Přesně to ale už úvodem sliboval, ne? Nesmírně silný zážitek už od prvních stránek.
Děj ale postoupil a s ním se vynořilo i mnoho dalších myšlenek a otázek. Co je pro hlavního antihrdinu skutečně důležité? Vzal si "Něžnou", aby si rozšířil majetek a připojil do své zastavárny i ji? Chtěl ji mít jako další z tolika věcí, které vlastnil nebo byl jeho zájem o ní projevem života, touhy po jiném životu? A co způsobilo jeho charakterovou změnu? Změnil se, protože pochopil, že se choval nesprávně nebo se jen bál její případné sebevraždy? (bál se že "o ni přijde", že zmizí z jeho vlastnictví) Miloval ji nebo na ní byl psychicky závislí jako na svém majetku?
Čtenář si musí odpovědět na tyto otázky sám. Já považuji hlavní postavu za neobyčejně "vykořisťovatelskou", alibistickou a neempatickou lidskou bytost. I po její smrti, kterou očividně způsobil on, myslí především na sebe. ("Ne, opravdu, až ji zítra odnesou, co bude se mnou?") Jen stěží dokáže svůj narcismus překonat, aby byl schopen odvyprávět její příběh.
Dostojevskij nejenže dokáže obsahovou a formální stránku dostat do natolik hluboké souhry s tímto charakterem, on navíc používá k prohloubení myšlenek příběhu i prostředí, kde běží děj. Například není ani zdaleka náhodou, že se takřka celá kniha odehrává v zastavárně - směnárně čehokoliv cenného, bezcenného i neocenitelného za peníze.
Dostojevskij nejenže naplnil má očekávání, ale navíc je i předčil. Něžná je perfektně fungující myšlenkově hutná analýza psychicky nemocného člověka, kterou autor vypracoval mistrně i po formální stránce. Brilantní.
Jímavě zobrazené mládí plné zranitelnosti, idealismu, schopnosti odhalit špatnost (i tu úctyhodnou) - a jeho srážka se slepým egoismem. Ne všechno v životě se dá opravit. Ale na každém místě je možné konat dobro.
"Vzal jsem si na pomoc hrdost: vyjadřoval jsem se mlčením. Jsem na to mistr, celý svůj život jsem hovořil mlčením, mlčky jsem prožil celé tragédie. (...) Chtěl jsem, aby přede mnou klečela na kolenou, aby ctila mé utrpení - zasloužil jsem si to. Vždycky jsem býval hrdý, chtěl jsem buď všecko, anebo nic! A právě proto, že jsem se nehodlal smířit s polovičatým štěstím, ale toužil jsem po celém, byl jsem nucen tak jednat: 'Dovtip se sama a oceň!'"
"To je smůla, že jsem snílek, mně stačily moje podněty a o ní jsem doufal, že počká."
Jedinečně psychologicky vykreslený vztah, který se měl tvářit jako láska. Vztah založený na nerovnosti, moci, manipulaci, potřebě ovládat, vlastnit, řídit, usměrňovat, kontrolovat, hlídat. Vztah očekávající od druhého bezmeznou oddanost, vděčnost, poslušnost, úslužnost, nabízející výměnou pouze chlad, oddtažitost, strnulost. Vztah, jehož radostné naplnění se mělo odehrávat v nejisté budoucnosti, jen co bude splněno to, či ono. Vztah, kde není prostor pro vzájemné naslouchání a porozumění potřebám druhého. Je jen jedno silné ego s převahou moci, která je však pouze dočasná ... Proč v dnešní době chodit k mezivztahovým koučům a psychologům? Stačí si přečíst Dostojevského Něžnou a dopřát si chvíli reflexe a zamyšlení.
Někdy věc rozbijeme tak, že už se nedá poskládat dohromady. Tragické je, když se něco takového stane s člověkem. A navíc pokud se to stane z tak malicherného důvodu.
Jediné minus této povídky je to, že mi prodloužila cestu domů, jelikož jsem o pár zastávek přejela. Ale na to jsem ochotna zapomenout.
Nejdřív jsem si své emoce chtěla nechat pro sebe,protože tohle čtení mě fakt dostalo,ale během pár dnů jsme to doma četli oba a protože já první,čekala jsem s napětim,až ji partner dočte,zaklapne a se slovy..zhasínám..hned usne. Tentokrát to bylo jinak. Zaklapl , kouknul přes brýle na mě a padla věta..." No,tak začni, musíš mít miliony otázek a stejně bys mě nenechala spát. Miluji naše rozbory knih,když se přeme o to,co tím básník chtěl říci,ale i tentokrát to bylo jinak. Nakonec,abych vůbec usnula , partner trochu odlehčil celou debatu větou...Vidíš,jak dobře se máš...začali jsme se konečně smát a v klidu usnuli. Ale tohle je prostě ,podle mě tedy,Dostojevského nej...
Celá povídka je psaná v ich-formě z pohledu manžela... Mně ale to zmatené vypravování moc nevyhovovalo. Litovala jsem jeho ženu, ale ne jeho...
Kdepak Bratři Karamazovi, to v téhle utlounké knížce se skrývá "nejintenzivnější psychologické inferno".Zoufalá zpověď-výkřik muže, jenž"zničil svoji milovanou" a tím i sám sebe...
Pátá hvězda je za užasný a strhují výkon Martina Hofmanna ve zpracování této mistrovské povídky na prknech divadla v Celetné (minořádný zážitek-doporučuji všem!:)
Začnete-li si s Dostojevským, připravte se na nevšední zážitek, ovšem ne každý ho „snese“ :-). Dostojevský nám ukazuje život, tak jak běží, jak své životy žijeme - dnes a denně – věříme, milujeme ... i nenávidíme, ... a chybujeme, ... ukazuje nám složitost lidské povahy, jak ty svoje chyby stále opakujeme (a jak se tak naše životy točí pořád stále dokola, tak jako vlastně celé dějiny).
Novelu Něžná napsal Dostojevský na základě reálné novinové zprávy ze 3. října 1876. Stálo tam, že mladá švadlena Marie Borisovová spáchala sebevraždu, údajně kvůli tíživým finančním a sociálním poměrům. Mnohem více než akt samotný však zaujaly Dostojevského jeho okolnosti - švadlenka totiž vyskočila z okna s ikonou v ruce.
... a díky tomu tu máme tenhle zajímavý příběh ... příběh ve kterém zjistíme, jak velký je rozdíl mezi rozumem a srdcem.
Určil si, že svou ženu musí vychovat, že nehodlá hledět na její emocionální výlevy, vše musí být bez výjimky po jeho. Chce, aby se na něho jeho manželka dívala konkrétním způsobem, který se jí snažil vštípit ... a najednou je pozdě ... poslední zoufalý pokus získat ji zpět (odčinit následky a stát se jí přítelem) ... reakcí je jen pohrdání ... Něžná už nemá sílu, aby svého muže začala milovat.
„ ...ze samoty není úniku, láska, rozum nebo dobra vůle nepomůže k sžiti se s bližním. Nelze nikdy s přesnosti určit, co se v milovaném odehrává, veškeré vciťování se je jen vnucování vlastních duševních obsahů druhému. Láska je ochočením ...“
I přes všechnu tu tragičnost jsem měl nakonec radost, že vypravěč prozřel a clona se náhle rozptýlila.
V závěru už bohužel nebylo co dodat. Tedy snad jen výstižné rčení: ,,Pozdě bycha honiti"
60%
Zatím asi rozsahem to nejkratší, co jsem od Dostojevského četla, a přesto mě opět dokázal překvapit. Ten zvláštní vztah dvou úplně odlišných lidí, kteří se tak náhodně potkali, vzali se a pak žili spolu a přesto nebyli schopní vzájemné komunikace, vystihl dokonale…Každý byl úplně jiný a byť by stačila jen malá snaha, tak jí nebyl ani jeden z nich schopný, a tak si žili uzavření ve svých myšlenkách. To tiché prázdno mezi nimi bylo skoro hmatatelné a ten nepříjemný pocit zmíněné prázdnoty z nich přecházel při čtení i na mě. Po předchozích dvou knížkách, co jsem od něj četla jsem tušila, že happy end se nejspíš konat nebude, přesto jsem doufala aspoň v otevřený konec…Dostojevský zakončil po svém a byť konec byl smutný, tak mě Dostojevský nezklamal, protože příběh, který napsal, napsal opět mistrně :)
(Uwaga spoilery!) "Co budu dělat, až ji zítra odnesou?"
Je úžasné, co všechno Dostojevskij dokáže vytvořit z krátkého milostného příběhu dvou postav beze jména. Něžná je trochu jako Mocca. Malá, ale silná.
Косность! О, природа! Люди на земле одни - вот беда! "Есть ли в поле жив человек?" - кричит русский богатырь. Кричу и я, не богатырь, и никто не откликается. Говорят, солнце живит вселенную. Взойдет солнце и - посмотрите на него, разве оно не мертвец? Всё мертво, и всюду мертвецы. Одни только люди, а кругом них молчание - вот земля! "Люди, любите друг друга" - кто это сказал? чей это завет? Стучит маятник бесчувственно, противно. Два часа ночи. Ботиночки ее стоят у кроватки, точно ждут ее... Нет, серьезно, когда ее завтра унесут, что ж я буду?
Příjemná věc, jde vidět Dostojevského genialitu, když na tak malém prostoru dokáže rozehrát takové přesvědčivé drama a ještě takovým pro něj neobvyklým způsobem - i když svůj styl, zlé zastávárníky apod. naštěstí neopouští. Lze vidět, jak dokonale zná lidské pohnutky, chování reakce, např., že mládí je velkorysé, ale ne tolerantní, hned pohrdá apod. Mám rád Dostojevského a mám rád i tuto "Malou řadu" to jsou takové příjemné překvapivé knížečky do kapsy.
Knihu jsem přečetla jedním dechcem a vřele doporučuji. Výborné je zejména vylíčení postav
Naprosto výborná knížka! Navíc ji mám v dokonalém česko-ruském vydání!:) Prostě paráda..:)
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
Zlomená hrdost, zmařené mládí. Zpověď člověka, při níž vylézá na povrch důvod jeho celoživotní neoblíbenosti jako červ z napadeného plodu.
85 % (298 hodnotících se shodným průměrem 85 %).