Něžná
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/81_/81203/bmid_nezna-oNZ-81203.jpeg
4
416
416
Něžná, nevelká novela se řadí ke skvostům Dostojevského psychologické povahokresby. Autor zachycuje svého hrdinu v mezní situaci - jeho žena spáchala sebevraždu. Jak se to stalo? proč k tomu došlo? Zmateně se ptá hrdina sám sebe a chce se dobrat pravdy.
Literatura světová Povídky
Vydáno: 1989 , MelantrichOriginální název:
Кроткая (Krotkaja), 1876
více info...
Přidat komentář
Téměř 150 let stará novelka od věhlasného ruského autora se mi dostala do rukou díky našemu zlínskému čtenářskému kroužku. Jedná se vlastně o takový vnitřní monolog muže, který si vzal mladičkou ženu z jiné společenské vrstvy. Ta docela záhy spáchá sebevraždu a on přemýšlí tzv. nahlas. Občas jsem se při čtení ztrácena, přikládám to samotnému chaosu ze začátku knížky, ale také češtině a slovosledu, který už je pro dnešního čtenáře náročnější. Zase jsem se ale nalézala a vlastně mě povídka zaujala a jsem ráda, že jsem si ji přečetla. Je to zajímavý vhled do doby minulé.
Bože, tohle bude nachvíli moje nejoblíbenější short story od Dostejevského než se pustím zas do další. 10/10
Nešťastná láska v nerovném manželství v Rusku, která vznikla tak jak to dříve bylo obchodem. Mladičká žena tak musí čelit muži, kterému se sice líbí, ale on jí to nijak neprojevuje. A když k projevení citů dojde... nedopadne to nejlépe. V dobovém kontextu jistě zajímavé dílo, ale když se na to podíváme z dnešního pohledu na manželství a k tomu i věk dívky, je to daleko více znepokojující než jako to v době napsání čtenáři chápali.
Výborná známá věc. Když jsem příběh dočetla jako malá, hodně mne to sebralo. Potom s odstupem kdysi znovu čteno také silné, ale jinak. Na dobrých dílech je neodolatelné, že s vámi rostou. Vztah hlavních hrdinů vnímám především jako obrovský střet a utrpení ideálů pod tíhou materiální podstaty světa. Jak blízké a vždy tak současné drama. A není problém nezralosti a netolerance jen na té jedné straně. Text je také nemilosrdnou ranou mužské a ženské mentalite a mistrovským odrazem jejich /našich/ hlubokých stínů.
(SPOILER)
Právem je Něžná považována za jedno z nejlepších Dostojevského děl, zařadit tuhle povídku ovšem do výboru "milostných" je lehce zavádějící. Teoreticky je o lásce, i když v té nejzvrácenější podobě. Na můj žaludek upřímně zapůsobila hůř, než Nahý oběd a 120 dní sodomy dohromady.
Ve zkratce jde o zpověď 41letého muže, který má (jako všechny Dostojevského postavy) svou vizi, za kterou si chce jít a která obsahuje i jeho 16letou ženu, ne ovšem jakožto osobu, ale jako herce, bezduchou figurku, která bude dělat přesně to, co se jí nakáže. Bude jeho otrokyní, která jej bude bezmezně poslouchat, milovat a i beze slov chápat veškeré jeho pocity, při čemž bude samozřejmě šťastná a veselá a nedej bože, aby projevila vlastní vůli či "svéhlavost". To se mu ovšem samozřejmě nedaří, protože se k ní chová hůř, jak ke psovi a jen občas má záchvat výčitek či "pomatení smyslů", až ji nakonec dovede k sebevraždě. Bezejmený hlavní hrdina je jeden z nejnechutnějších lidí, které snad kdy kdo napsal a nejhorší je, že tento typ osob není nijak neobvyklý ani v reálném životě. Něžná je ve velice abstaktních termínech feministická literatura.
“Ale ať, ať by mnou pohrdala, třeba celý život, jen kdyby žila, jen kdyby žila!”
Příběh o manželství ke kterému, kdyby nedošlo, bylo by oboum zúčastněným lépe.
Psycholigická novela o muži, který se ožení s velmi mladou ženou, nad kterou se povyšuje a až ji psychicky týrá a když to hlavnímu hrdinovi dojde, je už pozdě a jeho zničehonic objevená láska ke své ženě skončí tragickým způsobem jak to mají ruští spisovatelé ve zvyku..
Fantasticky vystavěná povídka o zlatokopce. O psychologickém profilu postav se podle mě moc mluvit nedá, protože je to příliš krátké a jednostranné, ale dobře napsané to je.
Moje první (a rozhodně ne poslední) setkání s FMD. Něžná je krátká novela, která na první stránce člověka chytne a pustí až na poslední.
Sartre raz povedal: "Krásna žena muža očarí, inteligentná ho nadchne, ale súcitná ho dostane." Vystihol tým slabinu mužskej náklonnosti, a teda, že každý muž hľadá nehu, súcit, pochopenie. Toto všetko si však nešťastný zástavárnik chcel vynútiť u mladej a hrdej vychovávateľky príliš skoro a príliš zvráteným spôsobom a čitateľovi to priznáva asi v polke dielka: "Chcel som, aby ma zbožňovala pre moje utrpenie." Chcel súcit, ľútosť a NEHU. Túžil po nich, aby ušiel pred hanbou a zbabelosťou, ktoré ho prenasledovali, nútili k podivným monológom a neustálemu sebaospravedlňovaniu smerovaním viny na druhých. Tužil po jedinom, aby ona, nežná manželka vyslovila tie slová, po ktorých tak bažil: Ty nie si zbabelec! Ty nie si na vine! Ty si môj muž! Môj hrdina!
Velmi čtivá psychologická novela. Překvapivě jsem přes to všechno jaksi soucítila s hlavním hrdinou.
Do pozornosti sa mi táto krátka novela dostala vďaka čitateľskej výzve. Síce som ju zhltla na jedno posedenie, celkom iste si zaslúži opakované čítanie. Pokus o sebareflexiu muža, ktorému sa zasamovraždí mladá manželka, je zdrvujúci. O vnútornom svete ženy sa toho na prvý pohľad veľa nedozvedáme, už leží mŕtva na stole a celý príbeh nám rozpráva jej zmätený muž. Je to však len prvý pohľad a oplatí sa zahľadieť aj na ňu dôkladne. Kratučké, ale hĺbkou ponoru do ľudskej psychiky, majstrovské dielo. Kto iný, Dostojevskij.
Jak jinak u Dostojevského než za pět hvězd. Fjodor byl geniální myslitel, o věcech musel hodně přemýšlet a pak je teprve vrhnout na papír. Je mi jasné, že si toho hodně vytrpěl, a je to znát na jeho textech, ač nejsou stoprocentně stylisticky perfektní, opravdovost z nich sálá. Umělecká autenticita je Dostojevského největší zbraní. Byli tu lepší stylisti, ale málokdo mě dokáže tak připoutat k textu, vybičovat moji imaginaci a zapojit myšlení jako právě texty tohoto ruského velikána. Jen nevím či se mi snad jen zdá, že dnes ho zase tolik lidí nečte. Nemám pro to data, ale adorace slyšíš spíše na škrábaly laciných zápletek rádoby psychothrillerů, které ve skutečnosti nesahají takovému Zločinu a trestu ani po paty.
Psychopatické a manipulativní jednání hlavního hrdiny postupně ubíjí jeho mladinkou ženu až k tragickému konci.
V hlavě se toho hlavnímu hrdinovi děje hodně, navenek ale působí chladně a odtažitě a tvrdě.
Stejně mám ale pocit, že Něžnou nejvíc vyděsí jeho citový výlev v závěru.
Kdybych chtěla nějaký dobrý příměr, tak hlavní hrdina hraje soustředěně šachovou partii, rozmýšlí každý krok, myslí si, že to má pod kontrolou, a nakonec je překvapený, že mu někdo smetl figurky z šachovnice.
Něžná je asi jen 50 stránková novela, přesto je čtení hutné, atmosféra příznačně stísněná a typicky dostojevskovsky vyšinutá.
"Představte si muže, jemuž doma na stole leží žena, která před několika hodinami spáchala sebevraždu skokem z okna [...] mluví sám se sebou, vypráví, co se stalo, a chce si to ujasnit. Přes zdánlivou důslednost si během vyprávění několikrát odporuje, i v logice, i v citech. Ospravedlňuje se, všechnu vinu svádí na ni a zabíhá do vedlejších podrobností: je v tom zatrvzelost mysli a srdce i hluboký cit."
Něžná je čtivá, pohltí vás podobně, jako hlavní postavu pohlcují neurotické úvahy. Na rozdíl od Dostojevského románů, jako jsou Bratři Karamazovi nebo Zločin a trest, je zde příběh jen načrtnut, některé pohnutky postav stále zůstávají "za rouškou". Přiznám se, místy jsem se ztrácel a motivace postav mi přišla nesrozumitelná. Ano, Dostojevského postavy jsou často frenetické a iracionální, ale tady jsem těm hysterickým záchvatům a bláznivé velkodušnosti tolik nevěřil. Možná je to kvůli tomu menšímu rozsahu, např. bratři Karamazovi si mě po několika stech stránkách zcela získali.
Oceňuji snahu o psychologické provedení protagonisty skrz jeho myšlenkové postupy, ale nezdálo se mi to příliš zajímavé, ani zábavné a kvůli afektovanosti závěru ani věrohodné.
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
(SPOILER) Vlastně docházím k tomu, že nevím, co si myslet, lze se pouze domnívat, zda to byl autorův záměr.
Novela se ke mně dostala čirou náhodou, než jsem ji otevřela, nevěděla jsem, co mě na té stovce stran čeká. Ironické je, že jsem to dočetla a stále si nejsem jistá, čemu jsem se to vlastně ty dvě hodiny čistého času věnovala.
Bezejmenný muž, jemuž jsem v hlavě říkala týpek, na mě působí jako dospělý ztracený muž. Má v hlavě chaos, přerušovaný a chaotický vyprávěčský styl jako kdyby zrcadlil jeho vnitřní stav. Jeho myšlenky jsou rozervané, přeskakující od jedné emoce k druhé, svědčí o jeho neklidu.
To samozřejmě nenapomáhá autenticitě vyprávění, z čehož plynou četné otázky.
Je to, co říká, pravda? Dopouští se vědomě lží, aby se zbavil před ostatními (či sám před sebou) břemena v podobě pocitu viny, nebo si toho vědom není?
Či se snaží dobrat se malými krůčky k pravdě?
V tomto je holt zrádné vyprávění v první osobě.
Škoda nevyváženosti ve vyprávění, kdy je vypravěč jediným zdrojem informací o tom, co se dělo. Jeho ženu, která je součástí onoho vyprávění, vlastně známe pouze skrze jeho interpretaci.
I sebemenší prostor, který by jí byl poskytnut, by mohl poodhalit kousek z jejího nitra.
Nepochybně, minimálně na počátku, působí týpek jako manipulátor, jako někdo, kdo vědomě zneužil křehkosti a zranitelnosti mladé šestnáctileté dívky, jež se ocitala v nuzných a tragických poměrech. To je přece naprosto učebnicová ukázka oběti někoho, kdo touží vlastnit a kontrolovat, ne?
Jedná jako psychopatický despota, jenž by své ženě bez dovolení vyčetl i nadechnutí či zakašlání, ale já mu svým zvráceným způsobem lásku k jeho ženě věřím. Což opět bují otázky, tentokráte toho charakteru, co je to vlastně láska, jakých může být povah, zda je její definice exaktní, univerzální. Jeho láska (ať už to láska byla, či nikolivěk) se mi jevila jako láska někoho, kdo neví, jak milovat, i přes sebevětší snahu. Klidně se ale mohlo jednat právě o podobu lásky, jež je mi cizí, s níž jsem se já sama nikdy nesetkala. A možná jsem se jen stala další obětí jeho manipulace a skočila mu na lep, kdo ví.