Neznámému bohu
John Steinbeck
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/30597/bmid_neznamemu-bohu-CQs-30597.jpg
4
262
262
Pionýrský román z doby osidlování amerického Západu vypráví příběh čtyř bratrů, kteří v Kalifornii zabírají půdu, postupně čtyři sousedící usedlosti scelují v ranč, přičemž jeden z nich, jemuž otec udělil požehnání, stává se duší jejich nového domova. Baladicky laděná sága, evokující místy atmosféru biblických obrazů, je oslavou průkopnické práce prvních farmářů.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1970 , Mladá frontaOriginální název:
To a God Unknown, 1933
více info...
Přidat komentář
Kniha měla všechno co mám ráda, popisy přírody, krajiny, příběhy lidí, ale neoblíbila jsem si hlavního hrdinu. Nevím, co si o něm myslet.
Nebyla to má první kniha od Steinbecka, takže jsem se i vcelku těšil. rozjezd knihy mě docela nadchnul a velice bavil, ale postupem času mě kniha ztrácela, ale ve finále musím uznat kvalitu spisovatele.
Od Steinbecka jsem přečetla kolem deseti knih, protože se mi líbí jeho styl i jeho témata. Ale toto dílo mi ne a ne sednout. Jsou tu např. nádherné popisy přírody, zajímavé téma osidlování a další věci, při kterých jsem si tak trochu lebedila. Ale nestačilo mi to. Když nad tím tak přemýšlím, myslím, že jsem knihu prostě nepochopila. Občas jsem se i ptala, o čem to vlastně je. Nevadil mi odklon od obvyklého stylu. Nevadily mi tajemné výjevy, naopak. Ale nějak nevím, co se to vlastně v Josefově hlavě dělo. A cítila jsem rozpory. Opravdu byl Josef tak dobrý člověk, jak se mě autor snažil přesvědčit? Nebo to byl člověk tak zahleděný do svého souznění s přírodou, že vůbec nedbal na potřeby a pocity svých bližních? Ne, neměla jsem ho ráda. A ten rozpor s autorem mě tak rušil, že jsem se do knihy nemohla ponořit a ke konci se do čtení musela nutit. Na jednu stranu to je asi úžasná kniha, že ve mně tak silné pocity vyvolá. Na druhou stranu ale o tyto pocity nestojím...
Osídlování amerického Západu , naděje pro mnohé v lepší život. Tuto touhu si splnil Josef s rodinou. Pasáže popisování přírody, její krása, ale i krutost i pocity a víra lidí, kteří tady žijí, to vystihl autor bravurně. Změní ale Josefova víra prokletí tohoto kraje?
Bylo krásné číst po dlouhé době klasiku. Ty barvité popisy přírody! Dnes jde v literatuře hlavně o akci.
Já si z knížky odnáším to, že člověk je tvor náboženský. U líčení povah bratří mi došlo, že jen těžko můžeme změnit sami sebe, snad jen trochu zhoršovat.
Perfektní kniha, opravdu, jak tu už bylo zmíněno, nese prvky velkého napětí a až hororového tajemna.
Steinbeck v pro mě trochu neznámé poloze. Totiž když trochu přimhouříte oči, naleznete zde - krom jeho známých kulis běžných lidských osudů - i lehké koření hororu. Samozřejmě žádné velké bubákování zde není. Jen lehké náznaky toho, že to všechno musí špatně skončit. Opět mě ale John přesvědčil, že je to pan spisovatel. Naprostá krása.
Úžasná kniha - velmi mile překvapení, že lze ještě napsat knihu strhujícím způsobem. Ještě dlouho jsem po dočtení nemohla knihu dostat z hlavy .
Tak ako film aj kniha na mňa pôsobila zvláštne fascinujúco a znepokojivo. Zhodou okolností po dočítaní románu prišla po dlhšom období horúčav búrka.
Kniha je napsaná skutečně brilantně a je i dnes aktuální. Vždyť tam řeší velké sucho! Nicméně tuto knihu už nikdy nechci číst. Možná jsem se až moc vžil do hlavního představitele. Mám rád knihy co mě pobaví a s lehkým humorem se třeba i něco dozvím nového. Tato kniha se až moc dotýká skutečného života. A to na mě působí strašně těžce až depresivně.
Zvláštní kniha, ač Steinbeckova romanopiseckého mistrovství v Na východ od ráje pro mne nedosáhla, měla svá silná místa a úhel pohledu. Její děj, dialogy, vzájemné vztahy (až na ten Josefův s Elizou a jejich dojemnou, ač ne zcela naplněnou snahu o duševní spojení) jsou mnohem jednodušší...a zejména charaktery postav, soustředěné víceméně do jakéhosi pláštíku jednoho dominantního rysu, určeného osobitým způsobem víry té které postavy. Vysoce individuální variace víry jsou pod farmářským příběhem novoosadníků vlastně ústředním motivem. Prolínání původních, premonoteistických obřadů uctívání přírody, plodnosti a životního koloběhu, a křesťanství, v jehož centru stojí člověk, spása jeho duše a oběť...a obě tyto podoby spirituality nakonec splynuvší v jedno v mystickém Josefově vytržení závěrečných stran. Ale vlastně proč ne, ač je církve obvykle staví jako protiklady. Mně by se třeba možnost mít u domu takový dub naopak moc líbila.
S Johnom Steinbeckom som sa prvýkrát neoficiálne zoznámila na strednej škole, a to vďaka zanietenému básneniu mojej angličtinárky, ktorá ho absolútne zbožňovala. Jej nadšenie bolo nákazlivé a horlivosť, s akou opisovala jeho romány, neskutočne chytľavá. Nebudem klamať a rovno priznám, že z jej výkladov si nepamätám ani slovo, no čosi z jej zápalu vo mne (aj napriek všetkým tým rokom) ostalo – Steinbeck sa po celý čas „vznášal“ kdesi v pozadí mojej mysle a hoci reálny priestor medzi mojimi „prečítanými“ veľmi nedostával, nezabúdala som naňho. Stále tam kdesi bol, vyčkával, až sa napokon dočkal...
...A totálne ma ohúril. Už pri čítaní cestopisu Potulky s Charleym som pochopila to nadšenie, ktoré sa s ním spájalo, no majstrovstvo Steinbeckovho štýlu sa mi v plnom rozsahu odhalilo až s románom Neznámemu Bohu (a to vraj patrí k jeho slabším titulom). Tie opisy prírody, vykreslenie vnútorného sveta hlavného protagonistu či neskutočná atmosféra, ktorá z príbehu presakovala v takej miere, až som mala pocit, že som priamo tam, na pláňach Salinaského údolia a spolu s Jozefom a jeho bratmi zaháňam dobytok, slávim fiestu či netrpezlivo (ba až vyplašene) obchádzam z miesta na miesto, pokukujem na oblohu a vrúcne si želám, aby zapršalo. To bolo niečo úžasné.
Steinbeck i na relatívne malom priestore vytvoril príbeh väčší ako život – na pozadí vcelku obyčajného života novousadlíkov prepojil kontroverznú otázku viery, jej rozličných podôb a spôsobu, akým diktuje naše činy, so vzťahom človeka k prírode, pričom svojmu rozprávaniu dodal poetický, miestami až biblický rozmer. Opieranie sa o barličku, o tú neviditeľnú entitu, na ktorú sa obraciame, keď všetko ostatné zlyhá, a hľadanie tej správnej cesty kdesi na rozhraní presvedčení, polemizovanie o živote, smrti či osude... Neznámemu Bohu priam prekypoval symbolizmom, alegóriami a akousi životnou múdrosťou, ktorá k človeku prichádza ruka v ruke so skúsenosťami.
Miestami to nebolo ľahké čítanie, predsa len – symboliku nemožno vnímať povrchne – no i tak išlo o podmanivý, priam duši lahodiaci príbeh. Ak vie toto Steinbeck ponúknuť v knihe, ktorú napísal v podstate na začiatku svojej autorskej púte, neviem sa dočkať, čo objavím ďalej
Steinbecka mám ráda a ani tentokrát jsem se nezklamala. Silný živočišný příběh s působivou atmosférou v každém momentě knihy. Nádhera.
Naštěstí jsem našla v knihovně jiné vydání. Obálka knihy, která je tu vyobrazená, je jak z nějaké laciné červené knihovny. Tohle vydání bych pravděpodobně do ruky nevzala!
hystericwidow zmiňuje Stephena Kinga, já se zas cítila jak u Roberta Holdstocka.
Kniha mi připadala výrazně "mladá", to ta zauzlovanost pod povrchem a nezúčastněnost vůči druhým, podaná s určitým obdivem. Pater Angelo na konci říká, že lidé by za jiných okolností mohli vidět v Josefovi nového Krista - vidět sílu osobnosti a zaujetí posláním a neuhýbavost na cestě, to lidé umí vnímat. Ale v hloubce tahle paralela není pravdivá právě pro Josefův odstup a nevztahovost. Ve skutečnosti mi připadá, že nekomunikuje, svět je pro něj jen ozvučná deska - "dělám to proto, že se mi chce". mirektrubak ve svém komentáři velmi příhodně vzpomněl Goldingova děkana Jocelina, zde je ale poměr autora k postavě odlišný. A tak jsem nakonec víc než o příběhu přemýšlela o tom, co byl Steinbeck za člověka, když tuhle knihu psal.
No tedy, pocitů je více, ale kniha se mi především nelíbila.
Až zhruba do tří čtvrtin se mi ani bůhvíjak nečetla (dočítal jsem s dlouhou pauzou až napodruhé), každopádně všechno to napětí co buduje většinu knihy zanechá ve finále spíš pachuť na duchu než cokoliv jiného. Nad významovostí syrového a naturálního (pohanského?) závěru se jistě můžeme rozplývat, ale přišlo mi to tak nějak neodůvodněně zvrácené a duchařsky nafouklé nic. Co to proboha glorifikovalo? K čemu to celé bylo?
Autor o necelých 20 později vydal jednu z mých nej. knih Na východ od ráje - lze to tedy snad brát jako fázi rozepisování se v hlubších sférách, zmateném lidském nitru a odlišnosti světonázorů, jak poté v plné palbě v tomto geniálním díle použil. Tudíž budu tenhle ranější výplod respektovat jako schůdek v procesu růstu směrem k lepším výtvorům a výkonům.
Steinbecka mám velmi rád, avšak tato kniha mě až tolik neoslovila. Přišla mi trochu přitažená za vlasy, v nějakých momentech silou tlačená do vypjatých/exaltovaných/neuvěřitelných situací.
Pohladkal kôru: ,, Benjamín je mŕtvy," povedal ticho. Chvíľku zhlboka dýchal, potom sa zvrtol, vyštveral na strom, usadil sa v rázsoche mohutných ramien a pritisol tvár k chladivej drsnej kôre. Vedel, že jeho myšlienky budú vypočuté, keď si v duchu hovoril: Teraz už chápem, čo znamená otcovo požehnanie. Viem, čo som na seba prevzal. Tomášovi a Burtonovi sa môže niečo páčiť či nepáčiť, ja na to nemám nárok. Mne nie je nič dovolené. Nemôžem mať ani šťastie, ani smolu. Nemôžem rozlišovať, čo je dobré a čo zlé. Nemôžem precítiť ani rozdiel medzi radosťou a bolesťou, čo ako je hlboká. Všetko u mňa splýva do jedného celku a je mojou súčasťou.
Myslím že za svoj život nenájdem lepšieho spisovateľa ako Johna Steinbecka.
„Život se nedá skončit rázem. Člověk nemůže být mrtvý, dokud není mrtvé všechno, co změnil. Jeho vliv, účinek, je jediným důkazem jeho života. Dokud po člověku zbývá třeba i jen žalostná vzpomínka, není možné ho považovat za vyrvaného ze života, za mrtvého.“
Přestože údolí Salinas v Kalifornii opravdu existuje a farmářský život je v knize popsán s důslednou věrohodností, nemyslím, že je možné motivace a reakce postav hodnotit přísně realisticky. Je to koneckonců i přímo popsáno – když Eliza a Josef procházejí průsmykem do svého kraje, zřetelně cítí, že se něco mění, že vstupují do prostoru, kde nebudou platit obvyklá pravidla. A je to skutečně tak, nejen na ně dva, ale i na ostatní hrdiny v románu neustále nahlížíme jakousi fantaskní optikou, jsou viděni nějak stylizovaně, trochu jako představitelé svých typů a trochu jako viděni odrazem v pokroucených zrcadlech. Opravdu si myslím, že to tak má být: když starousedlík prozradí Josefovi, že v kraji bývá často drastické sucho, není to nešikovně brzy prozrazená zápletka, ale důležitá informace na přesně správném místě.
Najít definitivní způsob interpretace ke Steinbeckově alegorii se mi v průběhu čtení nepodařilo. Ale netrápil jsem se tím, právě naopak. Jistá neuchopitelnost a neurčitost děje mě nutila být pořád ve střehu, přemýšlet nad událostmi z různých úhlů a snažit se nebýt ani na chvilku nepozorný ze strachu, že mi unikne důležitá nápověda.
Způsobů, jak na příběh nahlížet je jistě mnoho. Identifikace Josefa s jeho zemí a jeho ochota k nejvyšší oběti vypadá jako christologická metafora, souboj křesťanství a přírodní víry o přivolání deště zase připomene starozákonní příběh proroka Eliáše. Vidíme i variantu obvyklého napětí mezi intuitivní vírou a institucionalizovaným náboženstvím. Určitě jsem ještě mnoho dalšího přehlédl, sečtělejší čtenáři by jistě viděli víc, ale nakonec jsem měl tendenci číst Josefův příběh jako obecnější podobenství o tom, jak se člověk snaží vnutit světu svoji vůli, jakou cenu za to musí platit a jestli to vůbec je možné bez tragických konců.
Samotný Josef je zajímavá postava, je klíčem k celému románu. Svojí odvahou a odhodláním vzbudil moje sympatie, například jeho způsob námluv byl úžasným protikladem k obvykle vyumělkované mezilidské komunikaci. Cítíme z něj upřímnost a soustředění se na podstatné (když si při pohledu na svoji ženu budoucí ženu říká: „Pocítil touhu otevřít se jí celý, aby si mohla prohlédnout, co se v jeho bytosti skrývá, aby viděla i to, o čem sám ani neví, že to v něm je.“). Ale s postupem času jsem nemohl přehlédnout, že se nejen nestará o věci zbytečné, ale už ani o věci důležité, o lidi, kteří s ním počítají, o lidi, kteří ho potřebují a milují ho. Ze všeho nejvíc mi tak nakonec připomínal děkana Jocelina z Goldingovy Věže, stejně jako on totiž ve své touze splnit úkol sobě daný nevidí lidi kolem sebe.
Našel jsem Neznámému bohu v knihbudce někdy na podzim, řekl si „hmm, Steinbeck, kterého zatím neznám, toho tady přece ležet nenechám“, ale moc jsem si od románu nesliboval. Hodně mě překvapil, v dobrém. Jeho popisy jsou prostě skvělé – třeba fiesta nebo setkání se staříkem nad útesy - a bavilo by mě je číst, i pokud by děj nikam neposouvaly. A navíc příběh Josefa, jeho otce a jeho bratrů, který se mi zavrtal do hlavy... Moje první přečtená kniha v roce 2020 hned taková perla!
Steinbecka mám rád, ale tohle mne nějak minulo. Na mne moc poetické. Chování a jednání hlavních postav nepravděpodobné, nevěrohodné, nesmyslné.
Autorovy další knížky
| 2004 |  O myších a lidech |
| 2006 | Na východ od ráje |
| 2002 | Na plechárně |
| 1941 | Hrozny hněvu |
| 2003 | Toulavý autobus |
Kniha s hlubokou myšlenkou a dnes těžko uchopitelným poselstvím. Těžkým životem, osídlením nové krajiny, pověrčivostí i vírou plná, leč útlá kniha. Nádherné popisy přírody i myšlenek. Josefa je těžké pochopit. Je to samotář, hlubokomyšlenkář, pevně spjatý s půdou i přírodou a zatvrzelý jako starý mezek s vírou duchů země z kořenů stromů a modlitbou omamných rejů.. Ačkoli já ho trošku chápu, pro podobnou naturalitu, tak pro dnešní dobu už podivínský pařez a bloud. Knihu doporučuji jako start do Steinbekovy literatury pro nezasvěcené.