Něžný barbar
Bohumil Hrabal
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/443878/bmid_nezny-barbar-lh1-443878.jpg
4
406
406
Kniha je svérázným portrétem svérázného umělce a zároveň svědectvím o tvořivé vrstvě poválečné umělecké generace "něžných barbarů", vitálních, excentrických a svobodomyslných. Kromě titulní prózy jsou zde zařazeny dva další Hrabalovy texty k vernisáži Boudníkova díla a k jeho nedožitým padesátinám a na závěr je uvedeno programové prohlášení Hrabalových uměleckých přátel z padesátých let.... celý text
Přidat komentář
Moje nejmilejší knížka od Hrabala. Pivní frajeři v ulici Na hrázi věčnosti navštěvovaní Egonem Bondym vnímají v šedivém přítmí socialistické reality nekonečnou pestrost života, pro jiné neviditelnou. Vladimírek analyzuje dětský pláč a vyloví z kočárku kouřícího vajgla, Egon Bondy Vladimírkovi závidí, že mu na svatbu přijelo pět armád Varšavské smlouvy, i to, že letěl do světa schovaný v poklopci. Hrabal nás zahltí slovy, která se v naší mysli přetvářejí v kakofonii zvuků, pachů a barev, a když jeho knížku po přečtení odložíme, jsme zadýchaní, jako bychom absolvovali orientační běh po všech hospodách, o nichž je v ní řeč.
Když se soustředíte, dostane se to kouzlo i k vám. Knížka plná nádherných blbců, krásných debilů a nepřekonatelně úžasných idiotů.
Veledílo. Bez přehánění. Obrovská bolest, obrovská radost, obrovský cit, obrovská, s obrovskou bravurou, všímavostí a empatií zachycená tragédie. Niternost až za hrob. Úchvatné zacházení se slovem; co se autorské výpovědi týče, v podstatě maximum možného. Světová – ano, opravdu světová – literatura jak vyšitá.
" Vladimír a Bondy a já jsme měli tak rádi pivo, že jak přinesli první sklenice na stůl, zděsili jsme všichni celou hospodu, nabírali jsme pěnu rukama, pomazávali jsme si obličeje a vtírali pěnu do vlasů jako židé mazající si pejzy cukrovou vodou, při druhém pivě jsme si dali repete pomazání pěnou, takže jsme se leskli a voněli pivem na sto honů. Hlavně ale byla to recese, byla to exprese nadšení pro pivo a nadšení mládím, které z nás hýřilo. "
Když Hrabal odhaluje vlastní zamyšlení je zajímavé že se tak dobře poslouchá , zvláště, nabídne li se k tomu taková mocná formule jako člověk, to pak odhazuji ten svůj čas někam v dáli dokud si dílko - a přiznejme si nikterak dlouhé - nepřečtu. Protože nejde jen o rozkopané ulice ale svět je plný záhad, klidně by do nich mohl jednoho dne vpadnout ďáblík, či nějaký šotek mu podobný, takže u každého oroséneho piva pro jistotu estét jako předsunutá hlídka A přesto na všechny veliké otázky existují doslova prosté odpovědi, alespoň autor jich má vždy několik po ruce.
Nemohu si odpustit zveřejnění dávné vzpomínky. V sedmdesátých letech jsem měl, díky naší skvělé paní profesorce Ludmile Freiové, příležitost číst jednu z rukopisných verzí Něžného barbara. Nikdy už jsem nečetl od pana Hrabala nic tak úžasného. Publikovaná (autocenzurovaná) verze je výborná, ale té rukopisné se vůbec nevyrovná. Škoda, ale asi to tak muselo být...
Malé, nádherným jazykem napsané veledílo mistra naší literatury Hrabala. Typickou hrabalovštinou (ať si říká kdo chce co chce, mně se líbí) je vyjádřena situace na pražské periferii v letech krátce poválečných a atmosféra pražských výčepů a lokálů. Autentické postavy grafika Boudníka a básníka Bondyho dodávají knize punc humoru, smích při četbě není vzácností.
Je to další Hrabal, který se nedá číst. Nechápu, jak mohou čeští režiséři v Hrabalovi vidět tolik poetiky.
Autorovy další knížky
| 2000 |  Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 |  Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
Tohle dílko na mne při čtení působilo tak nějak kontroverzně, pateticky či nepoeticky. Mám rád Hrabalovu filosofii, tu, kterou jsem byl schopen vnímat v Příliš hlučné samotě. Něžný barbar - pocta grafikovi Vladimíru Boudníkovi - je ale těžší čtení - explozionalistické, futuristické, undergroundové či avantgardní. Plynulý tok příběhů a vyprávění ze života Vladimírova, jeho bohémské hledání krásy v těch nejobyčejnějších či nejškaredějších drobnostech, které nás obklopují a které zažíváme. Kniha je uvedena citátem - Friedrich Nietzsche: Kterak filozofovati kladivem.
"Vladimír miloval periférii, miloval stále rozkopané ulice, z jejichž útrob bylo vyrváno potrubí, elektrické vedení a telefony, všechny ty černé a vzduté pruty, které objímají svými chapadly zděšené konvenční chodce jako hadi Laokoonovo sousoší, Vladimír miloval vysypané čerstvě pálené cihly a dlaždice jen tak pohozené na hromadě surové hlíny ... tu odhalenou metodu vnitřností velkoměsta a přirovnával ty rozkopané ulice ke své grafice, nacházel vždy ve zmatku tvůrčí postupy"
"Používám jeho metody při psaní vzpomínek na něj, taky nechávám text jako rozkopanou ulici a je na čtenáři, aby přes příkopy proudících a rozházených vět a slov, kdekoli se mu zlíbí, položil fošnu nebo narychlo sbitou lávku, po které by přešel na druhou stranu..."
"A vyběhli jsme a doktor Adam vysvětloval čekárně a našim vzdalujícím se zádům: Dyk ten kluk blbá ve vožralství si natáh na tu samou nohu tři ponožky! Egon Bondy, když slyšel o té Vladimírově oteklé noze, volal k nebi: Já už s tím Vladimírem přestanu kamarádit, ale napřed ho nechám zapsat do Klubu pražských recesistů, který vede syn majitele pohřebního ústavu Schönbach...! Ten Vladimír je větší než dadaisti, než Hašek, skoro takovej jako já. Kurva fix, já se z toho všeho zbředím..."