Něžný barbar
Bohumil Hrabal
https://www.databazeknih.cz/img/books/63_/638/nezny-barbar-638.jpg
4
401
401
Vzpomínkový i esejisticky meditativní „pedagogický“ text o Libni padesátých let a především o Hrabalově příteli, malíři a grafikovi Vladimíru Boudníkovi (1924–1968). Na hrázi Věčnosti, v domě na libeňské periferii, plyne život svým vlastním tempem. Doktor (přezdívka Bohumila Hrabala), grafik Vladimír Boudník a filozof Egon Bondy vedou svérázné diskuse o pravé podstatě umění a odmítají brát na zřetel reálný čas. Podle knihy byl natočen stejnojmenný film s Bolkem Polívkou, Arnoštem Goldflamem a Jiřím Menzelem v hlavních rolích.... celý text
Přidat komentář
Když se soustředíte, dostane se to kouzlo i k vám. Knížka plná nádherných blbců, krásných debilů a nepřekonatelně úžasných idiotů.
Veledílo. Bez přehánění. Obrovská bolest, obrovská radost, obrovský cit, obrovská, s obrovskou bravurou, všímavostí a empatií zachycená tragédie. Niternost až za hrob. Úchvatné zacházení se slovem; co se autorské výpovědi týče, v podstatě maximum možného. Světová – ano, opravdu světová – literatura jak vyšitá.
" Vladimír a Bondy a já jsme měli tak rádi pivo, že jak přinesli první sklenice na stůl, zděsili jsme všichni celou hospodu, nabírali jsme pěnu rukama, pomazávali jsme si obličeje a vtírali pěnu do vlasů jako židé mazající si pejzy cukrovou vodou, při druhém pivě jsme si dali repete pomazání pěnou, takže jsme se leskli a voněli pivem na sto honů. Hlavně ale byla to recese, byla to exprese nadšení pro pivo a nadšení mládím, které z nás hýřilo. "
Když Hrabal odhaluje vlastní zamyšlení je zajímavé že se tak dobře poslouchá , zvláště, nabídne li se k tomu taková mocná formule jako člověk, to pak odhazuji ten svůj čas někam v dáli dokud si dílko - a přiznejme si nikterak dlouhé - nepřečtu. Protože nejde jen o rozkopané ulice ale svět je plný záhad, klidně by do nich mohl jednoho dne vpadnout ďáblík, či nějaký šotek mu podobný, takže u každého oroséneho piva pro jistotu estét jako předsunutá hlídka A přesto na všechny veliké otázky existují doslova prosté odpovědi, alespoň autor jich má vždy několik po ruce.
Nemohu si odpustit zveřejnění dávné vzpomínky. V sedmdesátých letech jsem měl, díky naší skvělé paní profesorce Ludmile Freiové, příležitost číst jednu z rukopisných verzí Něžného barbara. Nikdy už jsem nečetl od pana Hrabala nic tak úžasného. Publikovaná (autocenzurovaná) verze je výborná, ale té rukopisné se vůbec nevyrovná. Škoda, ale asi to tak muselo být...
Malé, nádherným jazykem napsané veledílo mistra naší literatury Hrabala. Typickou hrabalovštinou (ať si říká kdo chce co chce, mně se líbí) je vyjádřena situace na pražské periferii v letech krátce poválečných a atmosféra pražských výčepů a lokálů. Autentické postavy grafika Boudníka a básníka Bondyho dodávají knize punc humoru, smích při četbě není vzácností.
Je to další Hrabal, který se nedá číst. Nechápu, jak mohou čeští režiséři v Hrabalovi vidět tolik poetiky.
Autorovy další knížky
| 2000 |  Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 |  Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
A taky je tam Bondy, kurvafix!