Niekedy netreba zdolať vrchol
Paolo Cognetti
Túžba dobyť proti túžbe pochopiť. Paolo Cognetti, fascinovaný knihou amerického spisovateľa a cestovateľa Petra Matthiessena Snežný leopard, ako štyridsaťročný zorganizoval výpravu po jeho stopách. Prešiel takmer rovnakú trasu ako jeho veľký vzor o štyridsať rokov skôr. Obaja navštívili končiny v severozápadnej časti Nepálu, kde stále prežívajú a ďalej sa zachovávajú zvyšky prastarej tibetskej kultúry. Okrem niekoľkých dobrých priateľov (a, pravdaže, početnej karavány, nevyhnutnej na takéto vysokohorské putovanie) Cognettiho sprevádzajú obšúchaný výtlačok Matthiessenovej knihy, modré ovce a najmä vidina zriedkavo spozorovaného snežného leoparda.... celý text
Literatura světová Romány Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2019 , Ikar (SK)Originální název:
Senza mai arrivare in cima, 2017
více info...
Přidat komentář
Už jsem přečetl několik cestopisů a pokaždé jsem byl nadšen a měl chuť se podívat do míst, které popisovali. Tady je to poprvé, kdy se podobná chuť nedostavila. Autor mě neuměl oslovit ani zaujmout a často jsem se přistihl, že jen čtu slova, ale uniká mi jejich význam. Za mě velice slabá knížka, jak počtem stran, tak obsahem.
"Co tady dělám? Proč se třesu v pěti tisících metrech nad mořem, kolem sebe mám jen mráz a tmu, žaludek dělá veletoče? Proč nejsem radši doma se ženou, kterou miluju, večeře na stole, trocha hudby, teplá postel? Co je tohle zatracené volání hor?"
Taky se ptám. A jsem ráda, že mě hory nevolají, jen zelené kopce, lesy a zahrady.
(SPOILER)
Paolo Cognetti nás v této knize pozval na cestu po náhorní plošině Dolpo v Himálaji.
Vypravil se tam se svými dvěma přáteli, se kterými si obstaral průvodce a karavanu mul. Společně s nimi stoupáme úbočími hor, procházíme průsmyky, táboříme na břehu jezera, procházíme vesnicemi, setkáme se s místními obyvateli i zvířaty.
Paolovi dělá společnost i kniha Petera Matthiesena Sněžný levhart (tuto knihu jsem neznala a přemýšlím, že bych si ji přečetla), ve které spisovatel Matthiesen popisuje svou cestu stejnou krajinou v sedmdesátých letech 20. století.
Nechme se zmást jednoduchostí a prostotou vyprávění.
Nahoře v horách je možné vše - i z Křišťálové hory, která je posvátná a tedy na kterou je zakázáno vystoupat, vidět vrchol další posvátné himálajské hory, Kailás. Vyčistit si hlavu od informací a neustále dostupnosti mobilním telefonem. Cítit přítomnost plachého sněžného levharta. Uvědomit si, že cesta je cíl a že správně vidíme jenom srdcem.
Po knize Osm hor (autor hledá pomyslnou odpověď na otázku, zda je moudřejší ten, kdo setrvá na hoře Sumeru, či ten, kdo bloudí světem a obejde všech jeho osm vrcholů), která mě oslovila příběhem, který se mj. zamýšlel i nad postupným dobýváním hor civilizací a necitlivým přístupem k tichým, klidným, nepokořeným oblastem hor, jsem sáhla po této knize. Paolo Cognetti píše asi tak jako chodí po horách, pomalu, s myšlenkami, které mu líně připlouvají na mysl asi v takovém tempu, jako chodí ve výškách kolem 5000 mnm. V této knize jsem pro sebe zase tak moc k obohacení nepřišla, přesto nějaké postřehy jsem si zaznamenala:
str. 69 "Podle Tibeťanů mezi jedním a druhým životem nikdy neuplyne víc než padesát dní, což je období, kdy bezcílně bloudíme královstvím mrtvých nazývaným bardo, a pak šup a je tu další jízda na kolotoči."
str. 89 "A přesto bylo tak krásné, bylo tak instinktivní a nezbytné vydat se znovu na cestu. Nechat poznaný svět za zády a pokaždé objevit kus světa nového. Chůze byla náš každodenní úkol, náš měřič času a prostoru. Byl to náš způsob uvažování, pospolitosti, procházení dnem, byla to práce, kterou už teď naše těla vykonávala sama od sebe. Třebaže byla pohublá, rozbolavělá, zmítaná horečkou, každé ráno vyskočila na nohy a vydávala se na pochod, krotká jako muly. Chůze redukovala život na to nejnutnější: jídlo, spánek, setkání, myšlenky. Žádný vynález naší doby nám během pochodu nebyl k ničemu, až na pár kvalitních bot a v mém případě i na knihu v batohu. Už týdny jsem žil z rýže, čočky, zeleniny, občas vajec a sýra se svým Levhartem, svým notesem a svými přáteli. Ještě překvapivější než fakt, že vyžiju s takovým málem, bylo zjištění, že po ničem dalším netoužím. Jen když jsme se zastavili, ozvaly se potřeby, stesk, touhy, všechny prázdnoty, které bylo třeba zaplnit."
str. 93: "Takže chci malovat. Chci mít kolem sebe hejno dětí. A chci ženu, která je v životě šťastná."
Jsem totálně nevrcholová. Odjakživa. Vystoupat na vrchol je naprosto super! Miluju ptačí perspektivu a taky na vrcholu v tichém vánku umím vnímat jemný boží hlas . . .
(pokud to není Sněžka či jiný profláktutý vrchol v sezoně) Ale nemusím to mít pokaždé, když se vydám směrem vzhůru do kopců. Asi proto se mi na stránkách knihy pobývalo zvolna, lehce a velice dobře. Byla tam příroda, přátelství, lidskost, zvídavost, obdiv, úcta i údiv. Minimum nepochopení. A mnohá nádherná zvířata. Včetně sněžného levharta, kteroužto knihu jsem kdysi měla v knihovně...
Taši dele.
Tohle pomalé čtení mě bavilo daleko víc než nedávno čtená (svým způsobem taky nádherná, ale od poloviny dost úmorná) Sara Baume. Sedm věží bylo zprvu podobným laskavým a pomalým čtením, ale chyběly mi tam vztahy...
A protože jsou Cognetiho knihy hodně přemýšlivé, vyčetla jsem z textu osobní vidění Nepálu, Tibetu a Himalájí.
Za mě, jen když vůbec neznám kořeny vlastního náboženství ocením náboženství pro mě exotické. Nebo potom pokud jsem opravdu v důvěrném kontaktu s Bohem ve vlastním náboženství, mohu svobodně projevit úctu bez pocitu ohrožení.
Kniha jistě není pro každého, ale pomalým, přemýšlivým a srovnaným duším může udělat dobře...
4/5
Čtení této knihy mě bavilo, nechala jsem se unášet vyprávěním o cestě do Himálají. Ale určitě chápu, že tato kniha každému nesedne. Musí být na ni ta pravá nálada. Akorát mi chyběly ty hlubší aspekty nevystoupání na vrchol, vliv věku... Prostě to, co slibuje anotace, vlastně v knize není nějak více rozvíjeno, probíráno, člověk od knihy může mít úplně jiná očekávání. Líbil se mi i závěrečný doslov o životě a dalších dílech autora.
Ja tam sice tentokrat osobní prožitek, nicméně je to cestopis, čili mi tam chyběl silnější příběh nebo alespoň zajímavé postavy.
Na jaře jsem byla v kině na filmu Osm hor a líbil se mi. Rozhodla jsem se tedy od Cognettiho i něco přečíst. Z nějakého důvodu jsem nabyla dojmu, že tato knížka je o prožívání odchodu mládí a příchodu středního věku. Proto jsem se pro ni rozhodla. Ale ačkoli autor několikrát zmíní, že mu brzy bude čtyřicet, o tom ta knížka není.
O čem tedy je? O putování, lásce k horám, reflexích a sebereflexích... Pro mě je to především knížka velmi klidná, až meditativní, a to se mi na ní líbilo. Jít, rozjímat. A ačkoli rozumím tomu, proč měla pro autora význam návštěva Nepálu a jeho starých kultur, já dnes knížku dočetla ve starých lomech, kde českou trávu prosvěcovalo mezinárodní slunce, a sílu krajiny i klidu jsem cítila zrovna tak.
po skvelom opuse osem hôr to nebolo až také silné, ale kniha dáva zmysel. cesta, hľadanie, vnímanie, pochopenie...
a je fakt, že vystúpiť na vrchol nemusí byť tá naozaj najdôležitejšia méta. koľko ľudí zostalo pod vrcholom, aby istilo tých, čo tie posledné metre zdolali. sú to bezmenní hrdinovia, na ktorých stojí svet. pekná novelka na zaamyslenie.
Když budu troufalá a půjčím si slova Paola Cognettiho, určitě se nebude zlobit.
"Bylo mi v té knize tak dobře, že se mi po ní začalo hned stýskat." Ano tak to je a nejen po této knize, která mě přenesla do krásných hor, ale i po všech další, které jsem letos od tohoto úžasného spisovatele přečetla.
Paulo Cognetti mě snad nikdy neomrzí. Tato kniha sice zaostává za dílem Osm vrcholů v mnoha ohledech, ale i tak zde nalezneme autorův osobitý styl, v kterém se prolíná popis prostého pozorování jakoby obyčejných okolních dějů s myšlenkami dotýkajících se podstaty bytí. A to vše s himalájskými vrcholy v pozadí.
Cognettiho knihy mám ráda. Umí čtenáře vtáhnout sebou do lesa, na hory, kamkoliv. Když čtu jeho popis krajiny, připadám si, jako bych tam byla taky. Za mě rozhodně stojí za přečtení.
Příjemná, smysluplná četba přesně to co jsem čekal od Cognetiho.. Poučná a plná zamyšlení.
Knížce asi jen lze vytknout že nebyla doplněna fotkami.. Škoda
Velké množství citací a odkazů na mistra Mathiesenna. Přijde mi, že na úkor názoru Cognettiho. Deník? Povídka? Novela? Román? Netuším. Rozumím, někdy stačí se trochu zasnít a zapnout představivost (a napsat "něco"), ale někdy je třeba tomu dát poněkud jasnější kontury a formu (a napsat knížku).
Příběh Paola Cognettiho jenž inspiruje k hledání vlastní cesty v Himálaji. Kniha nás provází jeho cestou, myšlenkami, zážitky i pocity. Kniha je obohacena o kresby autora z této dobrodružné cesty.
Ach. Chtela jsem dát ještě méně hodnocení, protože mě rozmlsaly knihy Paola předešlé, ale závěr knihy na mě zase zapůsobil, tak jak kniha má. Vcitění se do momentu tady a teď, do pocitů a situací spojených s cestou do vysokých hor. Děkuji opět za tolik prožitku, které během čtení mám.
Autorovy další knížky
2017 | Osm hor |
2018 | Divoký kluk |
2022 | Vlčí štěstí |
2019 | Nikdy nevystoupat na vrchol |
2018 | Sofia vždy chodí v čiernom |
"Tajemství hor spočívá v tom, že hory prostě jsou - tak jako jsem i já. Jenže hory existují prostě, což já nedokážu. Hory nemají nějaký 'smysl', protože onen smysl je přímo jejich podstatou, hory prostě jsou. Úplně ve mně zvoní život, hory zvoní, a jestliže to slyším, znamená to, že je nám ono zvonění společné."
Další úsporné, přitom tak výstižné vyprávění Paola Cognettiho z hor. Tentokrát nikoliv román, nikoliv pouze inspirace ve vlastním životě,
ale přímo cestopis z jeho cesty po Nepálu ve stopách autora knihy Sněžný levhart, Petera Matthiessena, která Cognettiho cestou doprovázela.
Za mě velmi příjemné čtení, duchovní dotek a realistické vtažení do světa těsně pod pětitisicovými vrcholy, který ještě nebyl úplně přejet rozpínající se moderní, technickou civilizací.