Nikola Šuhaj loupežník
Ivan Olbracht (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/63_/63051/nikola-suhaj-loupeznik-63051.jpg
4
867
867
Baladistický román ze Zakarpatska v době těsně po 1. svět. válce. Románová balada, napsaná podle skutečného příběhu z let 1920-21 v Zakarpatské Ukrajině. Hrdina příběhu, válečný sběh, "civilisací netknutý, pudový hoch, kterého doba a poměry svedly rváti se na vlastní pěst o svobodu a život" je zakarpatským Jánošíkem, "který bohatým bral, aby chudým dával". Tragickou ironií hyne zradou právě těch, kterým prokázal dobro, zradou svých druhů. V postavě Nikoly Šuhaje ztělesnil spisovatel hrdinský epos celého kraje, smělý a houževnatý odpor lidu proti útlaku vládnoucího panstva.... celý text
Přidat komentář
taky vám tuhle knížku nutili jako povinnou školní četbu už někde na základce? Taky jste se jejímu čtení vyhýbali jako čert kříži? Vrátit se k ní po dvaceti letech, pochopit a nechat se unést básní v próze - tou nádherou, barvitostí jazyka, a melodičností - ó jé, jak se mi to neskutečně líbilo! Klouzal jsem knížkou jako ryba vodou, naslouchal a užíval si život tam, v kopcích, smolnou lásku i divokost Nikoly - nevím, asi stárnu a senilním, ale tahle knížka mi otevřela oči a donutila mě přečíst si několik dalších původně povinných knížek! Za to díky!
Samozřejmě, každý máme jinou chuť, a mě prostě Nikola nezaujal natolik, abych ho dočetla. K mému štěstí mi to dovyprávěla má češtinářka poněkud humornější a záživnější formou, tudíž jsem tedy obeznámena s koncem byla. Ale opět, sto lidí, sto chutí. Byla nezáživná, ale ne špatná. Napsána byla velice pěkně, zejména ta slova byla namístě.
Vůbec se nedivím a chápu, že spoustu lidí tahle knížka prostě nebaví. Já jsem Nikolu Šuhaje četla hned po návratu z Ukrajiny a moc se mi to líbilo. Tuším ale, že kdybych ta místa zmiňovaná v knize osobně nenavštívila, tak by mě spousta pasáží asi nudila...
Neobvyklá kniha, čte se zvláštně. Vůbec tu nejde o příběh jako takový. Je tu větší množství jmen u kterých mi připadá že se autor chce jen zavděčit historii a to mi vadilo nejvíc.
(Uwaga spoilery!) Prásknu se. K Nikolovi a jeho rodnému kraji mám osobní a rodinné vazby, takže dopředu říkám, že nebudu úplně objektivní. Prababi Emma byla Rusínka a potkala Nikolu Šuhaje. Fakt. Bylo to tak, že šla jednou coby malá žínka po lesní cestě, když potkala dospělého chlapa. Řekla mu, že musí být brzo doma, protože jí rodiče řekli, že v lesích rejdí Nikola Šuhaj a když ho potká, bude zle. Chlapík se jenom díval, jak mizí v dálce a nejspíš se dobře bavil. Protože on byl Nikola Šuhaj, velký loupežník a hrdina Zakarpatí, který bohatým bral a chudým dával, jednu dobu ho honili Maďaři, Češi, Rumuni a Židé a dostali ho až po zradě přátel.
Už několikrát jsem narazila na názor, že Nikola Šuhaj je složité čtení. Řeknu to tak: vyžaduje pečlivější četbu a bohatější slovní zásobu. Je pravda, že jsou i lehčí knihy, ale já raději takové, v níž muž říká ženě, že je jako horský potok, než kdyby jí měl přetáhnout už na straně dva a říkal jí akorát tak bejby. Jsem v tomhle staromódní. Olbracht je hodně lyrický, zvlášť, co se týče krajiny, ale může si to dovolit. V Zakarpatí jsem byla dvakrát a musím říct, že místní krajina si to téměř po století od napsání této knihy stále zaslouží. Hluboká údolí, říčky, poloniny a vesnice, kde čas stojí na konci devatenáctého století. Koločava je bohužel už trochu nakažená flaškami coly a dalšími vymoženostmi, ale stačí zajet pár kilometrů do lesa a jste zpátky za časů Nikoly.
O čem je příběh Nikoly Šuhaje, se dá dočíst v každém více či méně povedeném výtahu na netu. Co zaujalo mě, byla Olbrachtova snaha pochopit věc více očima. Rusínskýma: Nikola je hrdina, loupí a bojuje za nás. Českýma: Je to zlosyn, jen kvůli němu tady trčíme. Židovskýma: Vyloupil naše obchody a přišli kvůli němu četníci. Příběh Nikoly se proplétá se vznikem šuhajovské legendy. Žůžo.
U mě má Nikola poctivých 4/5, což v mých hodnoceních české klasiky nebývá zvykem. Možná, že až se dostanu do Koločavy, někde v stráni konečně najdu Šuhajův hrob a přečtu si tam pár stránek, dopíšu i tu pátou hvězdičku. Rovněž můžu doporučit muzikál Koločava v Městském divadle Brno. Péťa Štěpán už sice není tak uhrančivý jako před deseti lety, ale pořád je to výborné pokoukání. Stejně jako Balada pro banditu.
Baladická próza o zbojníkovi z Koločavy, který bohatým bral a chudým dával. Příběh o lásce, individuální vzpouře, absurditě doby a také o tom, že ne všichni kamarádi jsou našimi přáteli. Poměrně složitější četba, ale syžetový základ velmi dobře propracovaný, je to dobrá četba...
Povinná školní četba, ale rozhodně jeden z mých favoritů. Pokud si zvyknete na básnický jazyk, tak budete nadšeni!
Ano, i pro mě byla tato kniha povinnou školní četbou a musím říct, že občas mě bavila - občas zase pekelně nudila. Jako celek hodnotím knihu kladně a určitě si ji někdy znovu přečtu. Možná po těch letech získá v mých očích jiný rozměr.
Kniha se zajímavým obsahem,ve kterém se prolínají 2 dějová pásma: vlastní příběh Nikolův (skutečnost) a motiv lidové pověsti (legenda o jeho nezranitelnosti).
Zaostalé prostředí Podkarpatské Rusi mělo zcela určitě své kouzlo. Vždyť zde na malé ploše žili Rusíni, Židé, ale i Čechoslováci. Ti se do této bohem zapomenuté krajiny houfně hrli po roce 1918, kdy se území stalo součástí československého státu. I autor Olbracht několikrát Podkarpatskou Rus navštívil, seznámil se s místními zvyky a legendami. Vše si pečlivě uchoval v paměti, aby později napsal Nikola Šuhaje loupežníka. Ten je místy psán takřka reportážním stylem, který dodává knize potřebnou autenticitu. Občasné nadpřirozeno je kořením knihy, která jako jedna z mála autorových věcí přežila dobu a dodnes je čtivá.
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) mýty a legendy zfilmováno napětí zrada muzikály loupežníci Podkarpatská Rus zbojníci rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 1991 |  Biblické příběhy |
| 2005 | Nikola Šuhaj loupežník |
| 1937 |  Golet v údolí |
| 1982 | O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách |
| 1963 | Žalář nejtemnější |
Příběh Nikoly Šuhaje v knižní podobě pro mě před přečtením znamenal hlavně předlohu skvělé Balady pro banditu. I z toho důvodu jsem s do čtení vrhla.
A byla jsem moc příjemně překvapena! Hodně lidí tady píše, že je knížka nebavila, nebo že se jim špatně četla. Ale já mám názor naprosto opačný. Knížka se mi četla moc dobře, plynule a svižně, vlastně bych vůbec nebyla proti, kdyby byla o něco delší. Nikolu jsem si moc oblíbila, hlavně asi i proto, že zatímco ve filmu měl sice v Donutilově podání své nezaměnitelné kouzlo, ale zabití Juraje (v muzikálu přejmenovaného na Andreje) Drače byla vážně šílená situace (šlo přece o Eržičina bratra). Ale v knize Jura Drač nezemře. A o to je mi knižní Nikola milejší.
Také se tu dostalo většího prostoru Nikolovu bratru Jurovi, klukovi, co ještě nestačil ani dospět a už měl v sobě jednak touhu po pomstě, jednak zváštní smysl pro ostražitost, na který kdyby Nikola v osudný den dal, kdo ví jak by to nakonec dopadlo. Ano, je to trochu zmatek, když se bratři hlavní mužské i ženské postavy jmenují oba Jura, jenže je to zkrátka založeno na skutečnosti... Jura Šuhaj sice pro ránu z pušky nešel daleko, ale je nejspíš logické, že ve svém věku to ještě viděl jinak, než starší Nikola.
Jediné, co dojem při čtení narušovalo, byl shluk podobných jmen (jak už jsem zmínila u Jurů Drače a Šuhaje), například Derbaků bylo vskutu mnoho, což však přiznává i sám autor a já naprosto chápu, že chtěl-li zůstat u reality, nešlo s tím nic dělat.
Knihu hodnotím velmi kladně, měla zvláštní kouzlo zašlých časů v horské vesnici, navíc v nejzadnějším koutu někdejšího Československa. Za to jsem ráda, že jsem mohla díky knížce trošku poznat něco z Podkarpatské Rusi a je vážně smutné, co si museli nejen koločavští, ale všichni Rusíni (i Židé a v podstatě i tam odvelení Čechoslováci) prožít v nelehké poválečné době.
Spojení četby Nikoly Šuhaje loupežníka a shlédnutí Balady pro banditu provažuju za dobrou kombinaci, abychom si vytvořili kouzelnou a poutavou představu o koločavském zbojníkovi, co bohatým bral a chudým dával...