Niternost a existence: Úvod do Kierkegaardova myšlení

14.01.2018

Niternost a existence - výstižný název pro knihu shrnující myšlení a především přínos Sørena Kierkegaarda pro budoucí existencialistickou filosofii. S Kierkegaardem jsem se zde setkal poprvé a doufám, že ne naposledy. Tedy, není zcela pravdivé, že jsem se s některými jeho myšlenkami setkal poprvé, protože v jednotlivých pojmech jsem často viděl jeho následovníky - jmenovitě Martina Heideggera a Jeana-Paula Sartra (velmi bych se divil, kdyby se u pojmu úzkosti i u mnoha dalších myšlenek tímto dánským myslitelem neinspiroval).

Co je třeba nejdříve poznamenat je to, že Søren Kierkegaard byl hluboce věřící křesťan. Jeho největším vzorem byli řečtí filosofové a to zejména Sokrates. Sokratovo umění stát se "porodní bábou" dovedl podle sebe Kierkegaard ještě na vyšší úroveň nejen protože vydával mnoho pseudonymních knih, ve kterých často polemizoval s pseudonymem z minulé knihy, ale i protože měl jakýsi vyšší cíl - spásu a život věčný. Kierkegaard se dle mého názoru správně domníval, že jediná cesta k pravdě je pomocí nepřímého sdělení, protože sdělení přímé nemůže mít na nitro člověka takový dopad, jelikož se jím více nezaobírá a tak ho ani nemusí správně pochopit, zatímco u nepřímého sdělení je zde nutnost vlastního "porodu" jednotlivce - není to porodní bába, kdo rodí, rodí čtenář.

Niternost. Kierkegaard byl znepokojen situací filosofie a křesťanství ve své době. Vše bylo ovlivněno dialektikou dějin G. W. F. Hegela, která podle Kierkegaarda hleděla jen na abstraktní skutečnosti a naprosto zanedbala bytí jedince. Kierkegaard byl dokonce tak pobouřen situací křesťanstva ve světě, že když psal spisy, které měly jedince dovést k víře, hlásal v nich, že není křesťanem - tak chtěl své čtenáře přivést k niternosti, které (tehdejší) obecné křesťanství nebralo v potaz. Nicméně Kierkegaard byl evidentně Hegelovou dialektikou také dosti značně zasažen - využil dialektiku k prospěchu existence jedince - rozdělil lidskou existenci na 3 stádia - estetické, etické a religiózní, přičemž přechod z jednoho stádia do druhého je možný jen pomocí skoku, kterému předchází úzkost. Kierkegaard vším co napsal chtěl dokázat, že důležitost je na straně jedince a ne "obecna" a jediná cesta k pravdě vede skrze niternost stejně tak jako jediná cesta z jednotlivých stádií do stádií "vyšších". Kierkegaard věřil, že pravda se dá naleznout jen skrze subjektu jednotlivých já, které se dostávají ke svému "pravému já", kde finálně nachází to, že člověk je syntézou, syntézou "časnosti" a věčnosti, syntézou konečna a nekonečna, syntézou svobody a nutnosti, tím Kierkegaard poukazuje na něco, co by se dalo nazvat "předurčením k věčnému životu".

Nutno říci, že Kierkegaardovo myšlení je plné paradoxů, což je částečně dáno jeho vírou - byl jsem nesmírně potěšen, že se Kierkegaard nesnažil dokázat existenci Boha jakýmsi rozumovým způsobem, ale místo toho poukazuje na veškeré paradoxy, které se v existenci vyskytují, přičemž největší paradox ze všech je podle Kierkegaarda Ježíš, který jakožto věčnost sestoupil na zem do časnosti, který byl "bohočlověkem" - největším paradoxem. Paradoxní bytí se plně projevuje v religiózním stadiu, kde člověk překonává veškeré etické normy a tvoří absolutní vztah s absurdnem (bohem). Příkladem této paradoxní zbožnosti je pro Kierkegaarda starozákonní Abrahám a jeho síla uposlechnout Boží rozkaz odporující (božím) etickým normám.

Myslím, že po přečtení "Úvodu do Kierkegaardova myšlení" bych mohl rozvíjet a psát o svých dojmech dál a dál, nicméně by to byl stále pouze úvod do úvodu. Proč hodnotím knihu (pouhými) 3 hvězdičkami? S Kierkegaardovým myšlením mě sice seznámila uspokojivě, nicméně mi vadilo pro mě nedostačující uvedení do souvislostí a kritika (popř. chvála) Kierkegaardových současníků a následovníků. Mě osobně velmi příjemně překvapila "protivědeckost" myšlenek tohoto slovutného dánského filosofa (slovutného pro něho asi bohužel, protože nyní již tolik nevynikne jeho povolání - porodní bába). S podobným odporem k vědě ruku v ruce s "poetičností" jsem se setkal taktéž u Heideggera, zatímco Sartre byl na mě až příliš vědecký. I přestože mi mnohé pojmy a myšlenkové pochody přišly ze začátku dosti pochybné (jmenovitě dialektická stadia - ještě více jmenovitě - etické stadium), a nebyl jsem příliš spokojen, že Kierkegaard vychází z naprosté pravdivosti Bible (to samotné by mi nevadilo, spíš mi bylo nepříjemné jeho snaha vklínit určitá dogmata rozumově do jeho filosofie - jmenovitě prvotní hřích - jak již z filosofické zkušenosti víme, právě při víře v něco a poté při logickém zdůvodnění této víry se myslitelé často dopouští triviálních chyb), tak jsem pochopil, že to byl Søren Aabye Kierkegaard, komu vděčíme za odvrácení moderní filosofie od abstraktních a obecných konstatování o světě a přilnutí k filosofii jednotlivce, filosofii niternosti a existence.