No Filter: To dobré, to špatné a to krásné
Pavlína Pořízková
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/511010/bmid_no-filter-63ea5a2a5c709.jpg
4
44
44
To dobré, to špatné a to krásné ve výjimečném životě slavné modelky. Pavlína Pořízková se narodila a prožila dětství v komunistickém Československu. Když jí byly tři roky, uprchli její rodiče před režimem do Švédska a trvalo šest let, než se mohli s malou dcerou znovu shledat. Pavlínin půvab a krása brzy oslovily západní modelingové agentury. V roce 1984 se poprvé objevila na obálce módního časopisu Sports Illustrated, v roce 1989 uzavřela smlouvu s kosmetickou společností Estée Lauder. Její tvář byla všude. V magazínech, reklamách, ve filmu. Při natáčení videoklipu k písni Drive kapely The Cars se potkala se zpěvákem Ricem Ocasekem, do kterého se bezhlavě zamilovala. Jemu bylo čtyřicet, jí teprve devatenáct. Následující desetiletí s sebou přinesly svatbu, mateřství a počátky v roli spisovatelky. Po třech dekádách se manželství rozpadlo, dostavily se pocity smutku, osamění, odloučení a nakonec rozvod. Po manželově smrti – a po odhalení hluboké zrady – ohromila své fanoušky odzbrojující upřímností, když se rozhodla sdílet na instagramu svůj strach a zranitelnost. Tato kniha je vyznáním zralé ženy, jež otevírá témata stárnutí, zármutku, krásy, komplikovaných vztahů, ale i sebelásky a hledání smyslu života. V esejích odhaluje svoji duši a sdílí životní lekce, které ji mnohému naučily. Celý život ji lidé pozorovali, je na čase, aby ji začali také poslouchat. Bývalá modelka Pavlína Pořízková sestavila sbírku intimních, introspektivních a poučných esejí o úskalích ženství v každém věku. Odkládá lesklou obálku časopisu, píše od srdce a bez příkras.... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno: 2023 , JotaOriginální název:
No Filter: The Good, the Bad, and the Beautiful, 2022
více info...
Přidat komentář
Také to tak máte, že když se na něco těšíte, že to nedopadne? A to je případ této knihy. Slibovala jsem si od ní zajímavé čtení před spaním, ale zklamalo mě to. Ano, jistě bylo pro dítě bolestné odloučení od milované babičky a adaptace v novém, cizím prostředí, jazyková bariéra a manželská krize rodičů. Následně pak po 30 letech zrada a vydědění od milovaného manžele. Ale forma esejí nebyla dobrá volba. Došlo totiž opakovaně k popisu již známých, pro ni, bolestných situací. Celé to nakonec vyznělo ufňukaně a nudně. Jak už bylo zmíněno v jednom komentáři: jako forma terapie pro autorku to mohlo zafungovat, ale mělo to zůstat v šuplíku.
Tohle bylo za mně skvělé! Negativní komentáře nechápu, ale budiž, každý z nás může mít rád rozdílné věci, včetně literatury.
Za mně to je skvělá, krátká kniha, přečtená jedním dechem.
Pavlína se nepokouší napsat rozsáhlý román. Píše svůj život svýma očima v krátkých esejích. Jsou tam zachyceny její myšlenky, názory, ohlédnutí se zpětně do minulosti. Popisuje svůj život očima dítěte, dospívající dívky a ženy v pokročilém věku. Poukazuje na to, jak se formovala ona jako bytost. Líčí těžké životní milníky, jak je zvládala tehdy, a jak se na ně dívá dnes. Co jí to dalo a vzalo. Není to klasická autobiografie, spíš bych řekla, že je to jakýsi náhled do minulosti s nadhledem. Dodává odvahu, naději. Říká, že stárnutí je dar, zároveň je to určitá proměna, a že nemusí být nutně špatná.
Já hodnotím tuto knihu velmi kladně a klidně bych si ji přečetla znovu.
Pavlína se pokouší přesvědčit sebe samu, že je O.K.
Dobrá tedy, pokud jí to pomohlo, pak mně to neublížilo.
Ale z mého pohledu je čirý nerozum trávit s touhle knihou čas.
Opravdu ztráta času. Četla jsem Případ Pavlína i Léto modelky. Ale tohle je směs textů a vzpomínek, které vůbec časově nenavazují. Velké zklamání.
Škoda času i papíru. Terapeutické psaní, které si má člověk nechat pro sebe a po dopsání to spálit. Autorka ve svém životě jistě dosáhla "úspěchu", ale spisovatelkou opravdu není.
Kniha me doslova odzbrojila neuveritelnou uprimnosti. Tohle bych dal precist povinne vsem zapsklym zenam, co maji neustale potrebu kritizovat a soudit druhe. Klobouk dolu Pavlino!
Kniha mě příliš neoslovila. Jednotlivé kapitoly by spíše fungovaly jako blogové příspěvky. V závěru píše, že byla postavena před výzvu napsat knihu za 3 měsíce a na výsledku je to znát. Přeskakování, opakování, vracení se k již řečenému... Asi nejsem zamýšlená cílová skupina.
Četla jsem knížku Případ Pavlína a tak jsem myslela, že tato knížka bude o tom, jak pokračoval Pavlínin život jako modelky. Tady je to dost fňukání, ale asi to úplně jednoduché nebylo, celý život mi přišlo, že stále něco hledala a měla potřebu, aby získala lásku, vděk, a přitom se stále podceňovala a nevěřila si. Ric byl podstatně starší a ona hodně pokorná manželka, která byla zrazená, když po jeho smrti zjistila, že jí manžel vydědil. Dost se toho v jednotlivých kapitolách opakovalo a děj nešel časově postupně. Asi bych řekla, že je to taková psychoterapie, životní zpověď. Tak snad jí to pomůže, je hezká a škoda, že jí chybí to sebevědomí a odvaha.
Takový mix informací ze života. Chvílemi jsem se ztrácela, protože to nejde chronologicky po sobě, někdy jsem nechápala, jestli píše o manželovi nebo o příteli.
Ale tak jo, dá se to....
Její kniha jsou střípky vyprávění z autorčina života. Jsou propletené s minulostí i současností. Chvilkami jsem měla pocit, že sedíme spolu na kafi a povídáme si. Kapitoly na sebe nenavazují. V každé se soustředí na jedno téma, které je něčím významné v jejím životě. Místy jsou to úvahy ohledně vztahů, lásky a psychiky. Někdy to bylo poutavé, hlavně do první půlky knihy. Pak to bylo více psychologické.
Ach jo, v polovině knihy jsem si to docela pochvalovala - ne moc o modelingu, ale o jiných věcech kolem autorky, v druhé půli už jsem začala být unavená, když po tisícísté popisovala své zlomené srdce a zradu po smrti manžela, a to kvůli jeho závěti s totálním vyděděním (kterou samozřejmě napadla), pořád jsem ještě vytrvala, i když už moje hodnocení její osoby i z jejích vlastních slov vyznívalo nadmíru narcistně, sebestředně, nevyrovnaně a nedospěle, vrhající se na krk dalším milencům s vlastnickými sklony. Na sobě neshledala ani špetku čehokoli negativního, ani jedinou špatnost, neřest, slabost, pochybení, klopýtnutí, prostě nic, jedině slabost v podobě hroucení se, panických atak, s léčbou pomocí studia horoskopů, tarotů, čar na dlani, a samozřejmě nezbytné psychoterapie a podpůrných antidepresiv - ale to samozřejmě nikoli z vlastní viny...
Ale budiž, dětství neměla kdovíjak růžové, nakonec z toho vyplynulo, že ji vlastně rodiče (už po emigraci ve Švédsku) opustili a ještě jako neplnoletá a nedostudovaná odjela do Paříže živit se sama, jako modelka (a na rodiče, ale ani na babi, které se o ní doma dlouho starala sama, pak už ani nevzpomněla).
Jenže pak jsem začala číst předposlední kapitolku (autorka tomu říká eseje, já nesourodé, nechronologické kapitolky ze života, myšlenkové shluky, proto také tolik zbytečného opakování, k němuž přidává jen málo nového) a udělalo se mi nevolno. To, jak si "pamatovala" své dětství ještě z Československa počátku 70. let, tedy její první druhou třídu, bylo tak neslýchané ("všichni jsme milovali Lenina a nepřáli jsme si nic víc, než ho navštívit v mauzoleu, a všichni jsme chtěli být pionýry... - děs, běs a hrůza, rozhodně ne všichni, dokonce nikoho takového tedy ani neznám!) a ohavné (měla, ale nechtěla udávat vlastní rodinu za pochybené názory na "nejlepší přátele", tak donášela na kamarády a spolužáky, třeba že nezpívají sovětskou hymnu! - krom obludnosti tohoto činu poukážu už jen na fakt, že v první druhé třídě ji stěží někdo mohl zpívat, když ruština byla předmětem až od třídy čtvrté...). A vrcholem hnusu a celkové pomýlenosti byla následující vskutku historicky podložená věta: "V průběhu historie bylo Československo součástí Rakouska-Uherska, Pruska, Německa a nakonec Sovětského svazu." Nu, pokud si to takhle "pamatuje", ve svých 57 letech (možná stále krásná, ale nikoli snad ještě dementní), tak je mi líto ani ne tak jí, jako hlavně jejího okolí. Namíchla mne na celé čáře a nevěřím jí už ani nos mezi očima. Raději nehodnotím, protože nakonec by mi zbyl jen: odpad.
A to jsem se ani nevyjádřila k mnoha stylistickým chybám, překlepům, či faktickým přešlapům (ze Švédska se např. na okamžik stalo Švýcarsko...).
noo, také jsem se dost nudila....