Noc v Lisabonu
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/222120/noc-v-lisabonu-222120.png
4
964
964
V románu Noc v Lisabonu vypoví německý emigrant Josef Baumann-Schwarz příběh své lásky k člověku, kterého náhodou potká v lisabonském přístavu, posledním útočišti těch, kteří prchali před Hitlerem na západ.
Literatura světová Romány
Vydáno: 2002 , Naše vojskoOriginální název:
Die Nacht von Lisabon, 1962
více info...
Přidat komentář
Nevím, proč mi trvalo tak dlouho, než jsem se dostala ke čtení tohoto skvostu! Každopádně jsem ráda, že se mi Noc v Lisabonu nakonec dostala do ruky, protože to bylo naprosto vynikající čtení. Pravda, kniha se mi četla trochu pomaleji, než jsem očekávala, ale to si vůbec nestěžuji. Naopak jsem za to ve výsledku ráda, že jsem s Nocí v Lisabonu strávila více času. Jsou knihy, které si to prostě zaslouží, aby s nimi byl člověk trpělivý a věnoval jim více prostoru. Já tak díky tomu mohla lépe zpracovávat všechny dojmy, emoce a obrazy, které ve mně tato kniha vyvolávala. Čtení to bylo sice místy bolestivé a úzkostné, ale přesto svým způsobem krásné. Smutné to bylo v tom, že čtenář už dopředu tuší, jak to asi dopadne, ale nemůže s tím nic udělat, ačkoliv by rád.
Nacházíme zde typická "remarquovská témata" - zmar, strach, boj (ať už boj se sebou nebo proti utlačiteli), vnitřní rozkol hrdiny, zároveň ale také naději a lásku - sice bolestivou, ale zároveň krásnou, silnou, hlubokou. A já si to i přes ty deprimující momenty stejně hodně užívala, jak jen to vůbec tento typ literatury umožňuje. Příběh je skvostně napsaný - silně se mi vryl pod kůži a já na tuto knihu budu ještě dlouho vzpomínat.
Kniha se mi vcelku líbila, avšak Na západní frontě klid nebo Tři kamarádi se mi líbily víc. Trochu se mi občas pletly ty postavy a časová osa. K dobru bych přičetla nápad, jak je čtenáři zprostředkován příběh a je zřejmá znalost a zkušenost autora s emigrací. K tíži bych přičetla trochu klišé příběhu jako takového a to, že některé 'náhody' byly poněkud okaté. Takže vcelku dobré, ale za srdce mě to nechytilo, příběh mě nepohltil. Myslím, že není od věci vzít v potaz, kdo kolik knih přečetl a s jakými knihami může srovnávat. Myslím však, že třeba pro mladé lidi je dobré si to přečíst, aby si udělali představu, jaká byla ta doba a co se v Evropě odehrávalo. Při čtení této knížky se dá udělat velmi dobrá rámcová představa.
Noc v Lisabonu - to byla má první kniha od Remarqua. Když jsem si ji vybírala, netušila jsem, jaký poklad se z ní pro mě stane.
Vypravěč se v knize stává posluchačem a možná i přítelem, který má za jednu noc vyslechnout německého uprchlíka. Ten mu tímto způsobem chce předat svůj životní příběh, počítá totiž s tím, že sám vše časem zapomene. Přeje si, aby byl na světě někdo, kdo bude jeho životní cestu uchovávat u sebe.
Kniha se odehrává v časové linii pouze jedné noci, přitom si ale čtenáři vyslechnou osudy německého emigranta za několik let.
Noc v Lisabonu je nadčasová kniha, v podstatě co stránka, to věta, která platí stále, a to i v dnešní době. Je to zkrátka světová kniha od světového autora a určitě patří do nejlépe napsaných knih, které jsem doteď četla.
Remarqua čítam rada. Aj keby príbeh bol o jedinom motíve, takmer z každého odstavca kuká veta, použiteľná v každej dobe. Možno preto je jeho text taký nadčasový a akoby zastretý závojom poloskutočnosti, ako keď má romantický obraz rozostrené a zamlžené kontúry.
Ja som si v ňom našla toto:
"Bola to odveká scéna ľudstva - služobníci násilia, obeť a večný tretí, pozorovateľ, ktorý nepohne rukou na obranu obete a nesnaží sa ju vyslobodiť, pretože sa obáva o vlastnú bezpečnosť, no jeho bezpečnosť je práve preto vždy ohrozená."
"Žandár mi uvoľnil cestu. Človek musí byť vrahom, pomyslel som si trpko, aby si ho vážili. "
"Načo toľko rečí, či toho máme viacej alebo menej, keď klamlivé slovo mať znamená iba toľko ako objímať vzduch."
Trošku jsem váhal mezi čtyřmi a pěti. Občas se tam vyskytly (naštěstí jen v první polovině) pasáže, kdy to občas trochu zavánělo stylem "dva týpci se potkají a předhánějí se, kdo řekne banálnější rádobychytrou myšlenku", ale jak už jsem řekl, bylo jich jen pár a jen v počátku knihy. Takže nakonec pět - ač je to vlastně "jen" o prokecaném večeru po barech, je to napínavé, má to hloubku a zajímavé uspořádání postav, kdy vypravěč je zde vlastně spíš posluchač. Zajímavé. Je to můj první Remarque - ano, vzal jsem to od konce - a určitě ne poslední.
Jen si dovolím ještě pár ukázeček, které jsem si musel poznamenat:
Zdálo se mi to také příznačné pro prázdnou, temnou posedlost dnešní doby, která jde plná strachu a hysterie za hesly, lhostejno, zda je někdo vykřikuje zprava či zleva, jen když odejme mase nepříjemné přemýšlení a odpovědnost, aby nemusela zodpovídat za to, čeho se bojí a čemu stejně neujde. (líp bych dnešní dobu asi nepopsal)
Léto je krátké a život je krátký. Ale čím je to, že jsou krátké? Je to proto, že víme, že život je krátký. Vědí kočky, že je život krátký? Ví to pták? Motýl? Domnívají se, že život je věčný. Nikdo jim to neřekl! Proč to řekli nám?
Nenaučil se ve svém životě nic, než všemu nedůvěřovat. Na nic jiného si nevzpomínal. Když nositelé kultury třetí říše rozbili jeho dědečkovi lebku, byly chlapci tři roky - když oběsili jeho otce, bylo mu sedm, a devět let, když šla jeho matka do plynu - pravé dítě dvacátého století.
,,Ale měl bys vědět, jak bezútěšní jsou všichni tihle donchuáni. Jako šaty, které člověk jednou nosil. Ale ty - ty jsi srdce."
Nechci se rouhat, myslím to spíše jako ohromnou poklonu: Kdo by tohle nechtěl zažít? Ne, samozřejmě se nechci hrnout do války, do nemoci, do bídy, ale na pozadí této vševyplňující surovosti a smutku se rodí city a pocity, které jinak nemáme nikdo šanci plně prožít. Zahlédneme možná jejich odlesky, to ano, ve vlastním životě nebo při čtení knih jako jsou ty Remarqueovy, ale o to více víme, jak po nich vlastně toužíme a že nám budou unikat navždy nebo velmi dlouho. Nejspíš... a vlastně v to doufejme, jelikož jsou vykoupeny - utrpením? Nevím, nebudu předstírat, že bych na to byla odborník, většina z nás zná tyto pojmy jen jako abstrakce. Každopádně Remarque dokáže vzbudit emoce, ty správné emoce, abych tak řekla. Člověk je po přečtení jeho knih jak přejetý. A zůstane jen klid a mír. A touha.
Vždycky když začnu číst knihu od Remarqua, říkám jsi "Tak co najde se tu něco, co mě ještě překvapí/dojme/dostane" a ano, vždycky, jsou to maličkosti, jsou to titěrnosti, ale jsou příliš důležité, než aby je sám život opomenul. Láska mezi emigranty, odloučení, za každým rohem četník nebo SSman a všechno líčené v době bezpráví a nelidskosti. Říkám si, že najednou nejsem ve svém životě, ale sedím někde ve Francii s panem Schwarzem a čekám než se na mě dostane řada s vízem a mám neskutečnou touhu žít, žít další obyčejný den, který strach dělá neobyčejným. Obyčejné příběhy lásky nečtu rád, ale příběh života jako jsou příběhy od Remarqua dělají život o něco málo lidštější....
Silný příběh ve válce, která byla dříve hojne využívána mocnými k tomu, jak změnit deni a majetkove poměry ve svete.
Autor zanechal ve svých knihách jednoznačné poselství svým čtenářům :
" Nezapomeňte na to co jste četli ! V tom jsou dějiny děsivé. Važte si každého dne, který prožíváte, to je váš bonus do budoucnosti".
I tato kniha je hluboce lidská a je na straně těch ubohých - emigrantů, kteří přežívají ze dne na den. Přes ta všechna příkoří je drží při životě naděje. Je slaboučká, ale oni věří...
Tak jsem se vrátila po mnoha letech ke krásné klasice. Působivý a smutný příběh z druhé světové války- zrůdnost nacismu pořád nahání strach a varuje před nebezpečím podobného smýšlení. Je dobře, že knihy E.M. Remarqua se stále znovu vydávají. Krásné čtení!
Bez zbytečných emocí se krátce vracím k R. myšlenkám v textu: Svět se nikdy nezdá člověku krásnější, než v okamžiku, kdy ho vedou do vězení, nebo když umírá, když ho musí opustit.
Zázrak, když ho člověk prožívá není nikdy dokonalý. Teprve vzpomínka ho činí dokonalým. A když štěstí zemře, nemůže se už přece proměnit ve zklamání. Nejkrásnější místo na světě je to, kde je člověk šťastný. Je možné, že člověk, kterého milujeme, nám skutečně patří? A co nám ve skutečnosti patří? Nač tolik povyku pro něco, co jako to nejlepší je propůjčováno na jistý čas, vždyť liché slovo ,,patřit,, přece jen znamená: objímat vzduch. Většina z nás Evropanů nemá ponětí o hodnotě dvou dokumentů, které lehce získáme za malý poplatek. Pro emigranty je pas a povolení k pobytu mnohdy nedosažitelný drahokam. Je to dobrý-klasický Remarque.
Na knihu jsem měl pozitivní reference, celkově příběh není špatný, ale nijak zvlášť mě neuchvátil. Začátek byl přitom velmi dobrý a napínavý, postupem času moje nadšení ale zlehka uvadalo. Dočetl jsem, ale vracet ke knize se nebudu. Takový zážitek jako Na západní frontě klid to prostě není.
Pan Remarque se opět trefil do mého citového rozpoložení. Jeho knihy jsou vrcholným dílem literatury poloviny minulého století. Krásný příběh o touze prožít naplno život do jeho poslední minuty, bez ohledu na to, v jakých podmínkách člověk žije. O síle, lásce a cestě za svobodou. O těžkém údělu uprchlíků, ale i o naději v lepší život. Kritika nacismu i Hitlerova režimu, před kterým museli utíkat i “vlastní lidé”. Pod statutem uprchlíka pak čelit represím a nedůvěře i za strany národů, kteří stáli na straně proti Hitlerovi. Nelehký úkol a složitá doba. Je těžké se vžít do kůže člověka, který vlastně nepatří nikam. Vztah Heleny Josefa jakoby se nad vším tím válečným marasmem vznášel. S lehkostí, bez zbytečného patosu. Připomnělo mi to italský válečný film “Život je krásný”. I přes hrůzy války si člověk může zachovat důstojnost. Josefovi se to povedlo možná právě díky nekonečné lásce k Heleně a Heleně snad díky neustálé předtuše konce... Jsem ráda za takové romány, a měli bychom se k nim vracet.
Tyhle příběhy mě vždycky dostanou a zůstanou v hlavě hodně dlouho,ne-li navždy.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) útěk Evropa manželství emigrace
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Trvalo celkem dlouho než jsem se do knihy začetl. Příběh mě ale nakonec chytil a dočetl jsem jedním dechem. Je to velmi smutná kniha.