Noc v Mejdlovarně
Eva Hauserová
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/230629/bmid_noc-v-mejdlovarne-GvC-230629.jpg
3
20
20
Ty tři ženy bývaly v mládí, v normalizačních sedmdesátých letech, nerozlučné kamarádky. Po letech se setkávají v bytě jedné z nich, Dory, a poklidné popovídání u kafíčka o životě a o dětech se jim naprosto vymkne z rukou. Během jediné zjitřené noci si trojice bývalých kamarádek vzájemně odhalí různá temná tajemství, vyčtou si věci, o nichž se tehdy za socialismu nějak nehodilo mluvit, nebo které chápou teprve teď s odstupem, a vzájemně se donutí k bilancování svých životů a vztahů. A je to dost kruté: každá z nich má alespoň nepřímo na svědomí život jiného člověka.... celý text
Přidat komentář
Vůbec jsem nepochopila proč se ty tři po letech setkaly. A to jejich neustálé nadávání na hrozné ústrky v socialistickém Československu, když byly všechny tři svazačky? A ještě dvacet let po revoluci?
Na základě kritických komentářů, jsem odkládala četbu, ale pak jsem se začetla a nelituju. Asi to neosloví lidi, kteří nezažili totalitu a ani je to nezajímá. Úplně jsem si vybavovala své mládí.. Taky se mi líbilo, jak se při "odhalení" zjistilo, že každá se skrývá pod maskou. Jen mi přišly některé věci trochu přitažené za vlasy. Např. to, že se dámy léta neviděly, neznaly detaily ze svého života, ale kupodivu velmi přesně věděly o různých mimomanželských záletech. Takže dá se, ale jsou lepší knihy.
Bilance životních úspěchů a neúspěchů, rozkolů mezi mladistvými sny a pozdější realitou...poměrně často zpracovávané téma. U Hauserové k ní nezavdá příčinu obligátní třídní sraz po letech, ale setkání tří bývalých kamarádek, společně dospívajících za socialismu. Dora, u které se scházejí, je hrdinkou,která sympatie vzbuzuje jen těžko. Jak samu sebe nazývá, "bytost zvyklá plazit se a přizpůsobovat (.), jejíž život je prostě takovej špatnej vtip." Prvotní povrchní a falešně pozlátkové entrée s přibývajícím časem a alkoholem postupně přechází v přímější otázky s upřímnějšími odpověďmi či osobnějšími zpověďmi. Ze skříně minulosti i přítomnosti se vytahují další a další kostlivci. Čajový dýchánek přechází v celonoční povídání a svěřování se v bytě, ve kterém tyto tři dámy strávily na mejdanech spousty večerů. Ranní kocovina, se kterou Dořin byt ráno Šárka i Markéta opouštějí, dostihne zcela jistě i čtenáře. K té kromě samotné hořkosti příběhu přispějí i pro mě další dvě drobnosti. Za prvé zcela zbytečné a nerozvedené (či nezdařile rozvedené) linie, které mají čtenáře snad překvapit či lehce šokovat (Dořin manžel ve službách STB budiž jeden příklad za všechny) a taky poslední kapitola. Samotná skutečnost, že kniha končí vyprávěním Šárky, je zvláštní, přece jen bych Doru pasovala na hlavní hrdinku, a hlavně je ten závěr jako z nějakého lifestylového magazínu.
Četbou této knihy jsem si chtěla osvěžit vzpomínky. Připadá mi, že hrdinky příběhu jaksi promarnily svůj život a viníka vidí hlavně v bývalém režimu - ne v sobě, ve svých povahách, svém jednání.
Revolta v nesvobodě probudí v lidech jejich aktivnější a odbojnější já. Kam se ale podělo ve svobodném životě?
Autorovy další knížky
| 1991 |  Gooka a dračí lidé |
| 1992 | Hostina mutagenů |
| 1992 | Cvokyně |
| 2016 |  Encyklopedie soběstačnosti pro 21. století: Rodinná zahrada |
| 2014 | Noc v Mejdlovarně |
Tři bývalé kamarády, vzpomínky a spousta alkoholu. To nemůže skončit jinak než kocovinou. Tou alkoholovou i morální. Protože s přibývajícími sklenkami se nostalgické vzpomínání zcela automaticky zvrhne ve svěřování a pak pěkně krok za krokem k osočování, obviňování, ospravedlňování a vytahování hodně hluboko uložených kostlivců. Vystřízlivění ale nemusí automaticky přinést úlevu. Ono to spíš bývá naopak...