Obyčejný život
Karel Čapek
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/16434/bmid_obycejny-zivot-sKh-16434.jpg
4
428
428
Noetická trilogie série
< 3. díl
Kniha začíná rozhovorem dvou mužů o smrti starého železničáře, který byl prostým, obyčejným, hodným člověkem. Jeden říká, že je škoda, že tento muž nesepsal o svém životě knihu. Druhý ho však vyvádí z omylu a říká mu, že železničář vskutku knihu sepsal. V první části vzpomíná na svůj život a ve druhé části, již více filozofické, rozebírá zda jsme schopni poznat sami sebe, všechna svá já a potlačit sobeckost při našem počínání.... celý text
Přidat komentář
„Co je já?" ptá se Karel Čapek na sto stran dlouhé oslavě jednoho obyčejně neobyčejného života.
Noetická trilogie je mé nejoblíbenější dílo od Čapka. A Obyčejný život je zase mou nejoblíbenější částí noetické trilogie.
Obyčejný život je asi nejnudnějším dílem celé Čapkovy Noetické trilogie. I když za prvními dvěma povídkami značně zaostává, stejně musím uznat, že to bylo dílo krásné. Jen nesmím srovnávat. Takové obyčejné, ostatně vypráví také o jednom obyčejném životě. Čapek byl výjimečným autorem a jeho díla vždy budu číst s úctou a nadšením. Bylo to skvělé, čtivé, hluboké a stojí za to číst to v rámci celé trilogie.
Masterpiece!
Nevěděla jsem, že to ostatní vnímají přesně jako já! Úleva? Jistě, nejsem aspoň takový magor... ale zase taky nejsem tak výjimečná, jak jsem si myslela... Ale jsi, neboj, říká Ta, která...
Třetí část noetické trilogie je jakousi obhajobou prvního dílu a pokračováním (nebo spíš vysvětlením) jeho pragmatické filosofie. Autor si i zde klade otázku ohledně povahy pravdy a možností jejího poznání (odtud noetická trilogie). Na začátku se může zdát, že náš život je jasný a přesně nalinkovaný. Hrdina převyprávěl svůj celý život, ale pak začíná polemizovat sám se sebou, a dívá se na svůj život jinýma očima. Co když jeho život nebyl jen obyčejný, co když vše dělal jen pro svou honbu za kariérou, co když se sám stylizoval do role hypochondra? A mnoho dalších možností, které se nám nabízejí pro vysvětlení jen svého života. Jak to asi bude, když se budeme pokoušet vysvětlit životy jiných? (toto jsme mohli vidět v předchozím díle Povětroň) Co z toho je pravda, lze jen těžko říci, ale všechno to jsou určité možnosti, které je třeba vzít v úvahu.
Na této knize se mi nelíbila jen její filozofická rovina, ale i ta prostá lidská a Čapkův způsob vyprávění. Zejména první část, v níž sledujeme první představení života hlavního hrdiny. Někomu by se mohla zdát nudná, jeho život skutečně nudný byl, ale pan Čapek právě tyto obyčejné věci, prosté lidské zážitky umí skvěle vylíčit. Bavilo mě, že jsem nečetl žádný velký příběh, ale o tom, jak se jako kluk prosadit ve školní třídě, jak v pubertě překonat problém a oslovit dívku, kterou miluju, jak si uspořádat vztah s manželkou, která se mi stává stále cizejší a spoustu dalšího všedního.
Krásně jsem si u knížky zapřemýšlel o životě. Spousta pravd zde napsaných je nám asi každému jasná, ale někdy si je takto přečíst a zase si je v tom dnešním shonu připomenout, za to stojí. Jedna za všechny: recept pro šťastný život: to co děláme, dělat s láskou k věci.
Zajímavá je na knize i ona odlišnost tří částí. Příjemné, nostalgické, ničím nerušené pocity jsem měl při čtení první části, vyprávění veskrze hodného prostého železničáře. Druhá část, kde se objevily další perspektivy jeho života, tuto idylu narušila. Najednou jsem jako by ztrácel jistotu a nedokázal jsem si hlavního hrdinu zařadit, což bylo poněkud nepříjemné, ale na druhou stranu také zajímavé. Jak jsem mohl tak snadno naletět vypravěči. A třetí část byla ta vysvětlovací, že vše je jen úhel pohledu a člověk je mnohem víc. A i ten nejobyčejnější život má nesmírnou hodnotu ve své rozmanitosti.
Po jazykové stránce je toto dílo také typický Čapek. Snadná srozumitelné, ale bohatá řeč, v které se míchá spisovná mluva spolu s zastaralými výrazy a vulgarismy.
Knihu určitě doporučuji. Dostane se vám jistě poučné čtení, ale nechtěl bych, aby vznikl dojem, že budete číst nějaké filosofické dílo. Tak to vůbec není, nebojte se toho. Kdo chce, filosofii i psychologii (Freud, Nietzsche) si v díle určitě najde, ale i ti ostatní dostanou zajímavě podaný lidský příběh s ponaučením.
Tak pokud jsem zde psal před chvílí, že nejslabší, co jsem od Čapka četl, je Hordubal, tak Obyčejný život to stran té slabosti ještě předčí. Nezáživný příběh, až kýčovitě dojemný. Nebyl jsem schopen dočíst. Čapek se pokusil do jedné knihy - vlastně do celé své "noetické trilogie" - dostat všecko, celou svou filosofii "velkého dobrého" a dupání bot dějin v životech malých lidí, a tak nějak s vaničkou docela vylil i dítě. Nedivím se, že se to tolik čte a líbí - je v tom přece tolik skromné vznešenosti a moudrosti prostých věcí - - - ;), pro mě to ale není. A to jsem milovník Čapka. Obyčejný život je rozplizlé moralizující nic.
Přiznám se že od pana Čapka jsem zatím četla jen Povídky.Ale tato kniha mě naprosto ohromila.Maximální a nejhlubší zamyšlení nad životem,ale přitom podané úžasnou češtinou a velmi čtivě.Ač je to už bezmála stoletý příběh stále má co říci i dnešnímu čtenáři.Pane Čapek tohle byl opravu skvost,děkuji za něj.Jdu se vrhnout na další vaše knihy.
Jak mě Čapek překvapuje, co kniha, to perla. Tato kniha je za mě velmi hluboká a velmi intimní, hovoří o věcech, spíš hnutích, stínech a chybách otevřeně, v běžbém životě o nich mlčíme. Velmi se mi líbila a velmi se mě dotkla, tu vrstevnost v sobě také vnímám.
Obyčejný život mě bavil mnohem víc než Hordubal. Čapek vystihl snad všechno, co se týká života, hodně mě zaujalo, že vlastně každý z nás má v sobě několik "osobností" a v určitých momentech nese standartu jedna z nich.
„Ať jsi kdokoliv, jsi mé nesčíslné já; jsi to špatné nebo to dobré, co je také ve mně, i kdybych tě nenáviděl, nezapomenu nikdy, jak jsi mně strašně blízký. Milovati budu bližního svého jako sebe samého; i hrozit se ho budu jako sebe, i odporovat mu budu jako sobě samému; jeho břímě budu cítit, jeho bolestí budu sužován a budu úpět pod bezprávím, které se děje na něm. Čím mu budu blíž, tím najdu víc sebe sama. Budu klást meze sobci, neboť jsem sobec, a sloužit nemocnému budu, neboť sám jsem nemocný; neminu žebráka u chrámových dveří, jelikož jsem chudý jako on, a budu se přátelit se všemi, kdo pracují, neboť jsem jeden z nich. Jsem to, co dovedu pochopit.“
Síla příběhu Obyčejného života zvlášť vynikne v porovnání s Povětroněm. Je v tom zvláštní paradox: Povětroň nabízí přísliby tajemna a exotiku – a docela nudí; Obyčejný život je přehledný, lineárně vyprávěný a ničím významně nevybočující – a přitom dýchá životem. Je to jistě tím, že pod zdánlivě klidnou hladinou obyčejného života cítíme temné a chladné dravé proudy, sice je pouze tu a tam něco naznačeno, ale nedá se přehlédnout, jak to pod povrchem bublá – vypravěč se nás sice snaží přesvědčit o tom, jak je všechno uspořádané a pokojné, ale právě tahle úporná snaha z něj dělá vypravěče nespolehlivého a probouzí naši zvědavost.
Kdyby psal Obyčejný život Conrad nebo Kafka, možná by s psaním skončili na místě, kde rekapitulující vypravěč poprvé upustí pero – z románu by tak byla delší novela, která by provokovala k otázkám: jaký ten náš pan přednosta vlastně byl, kde všude nám o sobě lhal a co vše nám neřekl? Jenže Čapek takový není, mám pocit, že kdyby měl Karel Čapek za úkol vytvářet pro noviny křížovky, dodával by je už vyluštěné ;-)
A tak nás i zde vede za ruku – trochu jako bychom byli ne zrovna nejbystřejší studenti – a pečlivě nám vysvětluje, co měl vlastně svým dílem na mysli.
Teorie o tom, že lidská osobnost je vlastně mnohohlasem jednotlivých povahových rysů, které se v nás různě překřikují, to není nic nového – psal o tom například Hermann Hesse ve Stepním vlku (teorie mnohočetné schizofrenie, pokud si to správně pamatuji) a dojde k tomu asi každý člověk, kterému nejsou lhostejné dopady jeho chování a snaží se tedy rozkrýt zdroje svých motivací. Je to ovšem téma velmi důležité a Čapek o něm píše velmi chytře, dokonce i na poměry svého obvykle vysokého standardu – zřejmě proto mi jeho didaktičnost tentokrát nevadila.
Největší radost z celého románu (a z celé noetické trilogie) na mě čekala na samém konci: Čapkova teorie o vztahu sebepoznání (a navazujícího sebepřijetí) a pochopení pro lidi kolem nás je výborná. Když v sobě odhalíme různé povahové rysy, různá naše „druhá já“, „třetí já“ a všechna další „já“ (včetně těch, které bychom nejraději vytrhli jak baobab nebo rituálně pohřbili do sypké země) a poznáme je, může nám to pomoct být chápavější k problematickým vlastnostem lidí okolo nás.
A pokud tuhle Čapkovu myšlenku ještě rozvedu a trochu otočím, tak mi může pomoct i ke smíření se s vlastními chybami: co když jsem byl „obdarován“ všemi možnými charakterovými neduhy právě proto, abych je dokázal chápat u druhých a na druhé se proto nevyvyšoval a nepohrdal jimi?
O něco slabší než Hordubal, ale o něco lepší než Povětroň. Ze začátku (první polovina) je to spíš nudný život, slovo obyčejný by bylo až příliš kladné. Takže nudný. Zakřiknutý týpek nakonec skončí jako přednosta stanice v odcizeném manželství. Nic víc. Ve druhé půlce ale zjišťujeme, že to byl zřejmě slušný schizofrenik, ve kterém se svářilo několik osobností. Tím ta kniha začne být aspoň trochu zajímavá a dá se dočíst až do konce. Plus posledních pár stránek tomu dá klasickou čapkovskou pointu. Mám ji napsat? Tak bacha, spoiler. Náš život není nikdy jednoduchý nebo obyčejný, utvářejí jej ty nejdrobnější maličkosti, obzvlášť v dětství (Freud by měl radost) a nazírán z mnoha úhlů může jeden a tentýž člověk jevit pokaždé jako člověk úplně odlišný. Stačí jen něco vynechat, něčeho si nevšimnout či na to zapomenout a je to tady. Naše jiné Já. A další. A zase další. A když si uvědomíme, že úplně stejní jsou všichni kolem nás, pak teprve můžeme v klidu žít náš obyčejný život.
Nedokážu říct která kniha z trilogie se mi líbila nejvíce, každá měla něco do sebe a každá stála za to, i tento neobyčejný příběh.
Z celé trilogie se mi líbila nejvíc. Zajímavá, člověk se na ni musí soustředit.
Neobyčejné Obyčejný příběh člověka balancujicí na sklonku života o svém vlastním já. Opět skvělý a nadčasový Čapek.
Dvě věci:
- není obyčejných životů
- krásná čeština
(audiokniha se skvělým Igorem Barešem)
Audiokniha načtená Igorem Barešem je ideálním způsobem "rychločtení" k maturitní otázce. Přečtu si časem s chutí i v psané formě :)
Poslouchala jsem v podání Igora Bareše. Krása. Myšlenky jsem si nezapisovala, ale mnoho z nich mě zasáhlo. Zkrátka. Obyčejný život. Úžasná psychologie postav. To svárlení osob, mnoho osob, nejasnost, strach. Člověk vychází z jednoho tvrzení, o kterém je skálopevně přesvědčen a potom? Objevuje,že prostě nic není černobílé. Objevuje sám sebe. Dochází k poznání.
Mam s tim konceptem docela problem. Pusobi to na mě dost strojene a samoucelne. Vadilo mi, ze se Capek nerozhodl, jestli je druhy hlas moralista ci 'ten sobecky'. Spousta tech moralit zastarala a ztratila svuj puvodni obsah. A uplne alergicky jsem byl u lamentovani nad 'zlymi" myslenkami. Je z toho dost neobjevne mudrovani o zname veci, ze kazdy z nas ma v sobe spoustu postav a zalezi na nem, kterou pouzije ci ktera ho ovladne - vedome ci nevedome.
Autorovy další knížky
| 1948 |  Bílá nemoc |
| 2004 | R.U.R. |
| 2017 | Válka s Mloky |
| 2009 | Dášeňka čili Život štěněte |
| 2004 | Matka |
Pro mě vrchol Noetické trilogie i Čapkovy tvorby - tak mnohovrstevnatý jednoduchý příběh a takovou pestrost interpretací jsem jinde nenašel!