Normální lidi

07.02.2023

Irská spisovatelka Sally Rooneyová (*1991) se díky dvěma svým úspěšným románům Rozhovory s přáteli (2017, č. Argo, 2019) a Normální lidi (2018, č. Argo, 2020) stala oslavovanou celebritou; druhého románu se prodalo přes milion výtisků, byl nominován na Booker Prize a oceněn Costa Novel Award a Irish Book Award a už letos byl podle něj natočen údajně povedený televizní seriál (a chystá se i seriál podle románu prvního). První román jsem nečetl, ale druhý mě zlákal, i když k podobným bestsellerům a fenoménům bývám ostražitý. Ale zvědavost byla silnější...
Jsem z knihy trochu na rozpacích, což může zčásti souviset s tím, že si nejsem jistý, jestli jsem ta správná cílová skupina. Autorka je o 18 let mladší než já a postavám je kolem 20 a příběh se odehrává v letech 2011–2015, čili úplně jiná generace a jiná doba, než ve které jsem dospíval a své první lásky prožíval já. Také autorčin styl je na mne příliš jednoduchý a strohý a místy až příliš banální. Nicméně jsem knihu přečetl s chutí a rychle, čte se dobře, taky není tlustá (224 stran), a byl jsem pořád docela zvědavý, jak se vztah Connella a Marianne vyvine – ty skoky v čase mi vyhovovaly. Postavy mě trochu rozčilovaly, což mám ale rád.
Nejsem tedy z knihy nijak u vytržení, ale nelituji, že jsem ji přečetl a asi i dokážu pochopit, proč se těší takové popularitě, zřejmě i kvůli tomu stylu, který může vyhovovat části mladé "facebookové" generace (a to nemyslím nijak pejorativně, prostě s facebookem a dalšími sociálními sítěmi vyrůstají). Stejně tak ale rozumím, proč ji spousta lidí nesnáší. Pro mě to nakonec byla docela příjemná oddechovka; i na seriál se rád podívám. Teď ale zase něco hlubšího a s více vrstvami...
Připomenu ještě, že příběh sleduje čtyři roky ze života dvou studentů, kteří se do sebe zamilují už na konci střední školy a pak jejich vztah komplikovaně pokračuje i na univerzitě. Connell je synem matky samoživitelky, zatímco Marianne je z bohaté rodiny, v níž Connellova matka pracuje jako hospodyně. Na střední v malém irském městě je oblíbený Connell za hvězdu, kdežto "divná" Marianne outsiderkou. Na univerzitě v Dublinu se jejich role obrátí. Oba svůj vztah dlouho skrývají, Marianne má navíc sklony k submisivitě, rozcházejí se a zase se dávají dohromady. Jejich přitažlivost je velmi silná, stejně jako touha nejen po lásce a sexu, ale i po přátelství a porozumění se spřízněnou duší.

25.01.2023

Tak tohle je opravdu zvláštní pocit po dočtení knihy. Často jsem ji viděla na seznamu nejsmutnějších knih a teda nevím, proč... Ale asi mě to mělo napadnout. Normální lidi je o normálních lidech. Nic tragického, převratného v tom nevidím. Seriál je velmi vysoce hodnocen, tak moc nevím, co tam akcentovali, že to je takový hit. Za mě slabší průměr.

30.12.2022

Normální lidi byla pro mě hodně zvláštní kniha, taková spíše pocitová, než že by se v ní hodně dělo. Četla se dobře, líbila se mi, zanechávala ve mě takové zvláštní rozpoložení. Byla velmi osobní.

20.12.2022

Začiatok bol na mňa príliš young adult, ale časom som tomu prepadla a hodnotím omnoho lepšie ako Rozhovory s priateľmi.
Autorkin vecný štýl bez priamej reči vyznieva odosobnene, akoby len sucho komentovala okolie. Chvíľami mi to pripomínalo scenár, ktorý detailne opíše prostredie aj konanie postáv, akurát sa vyhne ich vnútornému svetu. A práve vďaka tomu som mala priestor zamyslieť sa nad ním ja sama.

25.11.2022

Příběh mi byl blízký už jen proto, že jsem ve věku hlavních postav, chápu prostředí, v kterém se děj odehrává a problémy s tím spjaté (vysoká škola, strach o zaplacení koleje, strach jestli jsem si dobře vybrala svůj obor a zdali mě v budoucnu uživí, nebo vnímání sociálních vrstev ve vztahu k vysoké škole). Přijde mi to tedy aktuální téma. I z pohledu vztahovosti. Prostě si myslím, že si tím prochází spousta mladých lidí. Dala bych knize míň hvězd, ale dost mi pomohl v tomhle seriál, který velmi věrně kopíruje knihu. Vizuálně tedy dopomáhá vyplnit nějaká prázdná místa knihy.

Příšerná kniha. O ničem, rozvleklá, nudná. Postavy jsou nesympatické a jednají nelogicky. Dočetla jsem jen kvůli své zásadě knihy dokončovat, ale bylo to PŘÍŠERNÉ. Hype kolem absolutně nechápu.

15.10.2022

Mimo reálny život málo využívané charaktery, to je fajn.
Ako čitateľovi mi pila krv Helena, lebo žiarlila na Connella, a Connell, lebo nechcel byť s Marianne. A jej som strašne fandil, asi pre nejaký vrodený ochranársky zmysel vo mne. V skutočnosti ale oni boli tí normal people a Helena ubližovala okoliu, ani o tom nevedela. V živote som poznal dve ženy ako bola ona, mimochodom obe sa fyzicky ponášali na Daisy Edgar-Jones, ktorá hrá Marianne v tv seriáli. V popise tej modelovej osobnosti bola Sally Rooney vlastne docela dosť presná (až na ten masochismus, ten Marianne už posúval niekam na prah duševnej choroby). A Connellov charakter mi prvých asi sto strán prišiel málo uveriteľný, asi že takého človeka nepoznám. Ale ľudia sú rôzni, vlastne boli normal obaja.
Najradšej z knihy som mal určite Connellovu matku Lorraine a tiež bola pekne normal. Najviac sa mi páčila scéna, keď Connell nepozval Marianne na ples a Lorraine sa za to naňho urazila. A potom moment, keď sa Marianne pozastavovala
nad tým, ako mohlo jej frajera vzrušovať to, čo od neho vlastne sama chcela.
Naopak nepáčilo sa mi hromadenie autorských otázok v závere. A to zhrnutie na poslednej strane, to by sme predsa pochopili, aj keby bola posledná veta dialóg. Ale zas sa aspoň autorka vyhla tragickému koncu, to by bolo neuveriteľne lacné. A vyhla sa happy endu, v ktorý som dúfal. Miesto toho skončili horko normal. 75%

29.09.2022

„Druhý den ráno jí na chodbě dal pusu na rozloučenou, chutnala zásaditě, jako pasta.“
(Normální lidi, Rooneyová, Sally)

Takhle - 1. polovina knihy se nesla v duchu citované pasáže výše. Prostě špatné.

Druhá polovina byla již o poznání lepší, šlo se více do hloubky, kniha tematizovala více problematik. Přesto se však nemohu zbavit pocitu, že tato kniha je těžký průměr, který je z nějakého /pro mě skrytého/ důvodu přehnaně nadhodnocován.

11.09.2022

V polovině jsem knihu odložila, nedočteno. Nechala jsem se zlákat, na knihu jsem slyšela spoustu chvály, nejen u nás, ale také v zahraničí. Za mě bohužel jedna velká nuda. Postavy jsou mi nesympatické, nevyspělé, chovají se pro mě naprosto nepochopitelně. Když byl děj ještě na střední škole, tak jsem si říkala, že ok, možná trochu dospějí později. Bohužel se tak nestalo, za mě ,,normální lidi'' komunikují, obzvláště ve vztahu, ať už jakémkoliv; tady si všichni akorát něco domýšleli, pak zjistili, že to je jinak a namísto toho, aby se teda poučili, zase si začali domýšlet a tak to bylo neustále dokolečka. Postavy se nechali vláčet okolnostmi namísto aby se nějak aktivně podílely na svém životě a pak byly nešťastné, že výsledek není podle jejich gusta. Zvláštní forma textu by mi tolik nevadila, na to bych si zvykla, ale obsah mě bohužel vůbec nezaujal, takže jsem se už rozhodla dále netrápit a knihu odložit.

05.09.2022

Očekávání jsem měl velká: a byla masivně předčena. Dlouho už jsem si tak moc upřímně neužíval čtení, jako když jsem hltal „Normální lidi”. Mnoho lidí v komentářích vyjádřilo mé pocity už dokonale, takže jenom krátce dodám; tato kniha opravdu žije svým vlastním životem. A ano, třeba nemá ten nejsilnější příběh, ten nejsilnější konec; ale podobá se jedné z mých oblíbených knih, Kunderovy „Nesmrtelnosti”, v tom, že dokazuje, že nepotřebujete nutně nejsilnější příběh pro skvělou, čtivou knihu, když jste úžasný spisovatel. A Rooney úžasná spisovatelka opravdu je.

31.07.2022

(čteno v angličtině)
Já upřímně nevím moc co napsat. V podstatě žádnou extra zápletku zde nehledejte, tady jde spíš o ten styl psaní a o pocity postav. Už dlouho se mi nestalo, že bych se takhle viděla a sžila se s nějakou postavou. Absolutně nechápu jak autorka mohla tohle všechno dostat na papír, a ještě to popsat tak přesně, správnými slovy. Celkově ten styl mi vyhovoval, uvozovky u přímě řeči mi nechyběly, dalo se na to lehce zvyknout. Nevím co dál napsat, budu nad knihou ještě dlouho přemýšlet.

30.07.2022

Řadím se mezi příznivce této knihy. Je psána jednoduchým stylem, děj rychle plyne, text neobsahuje rozvláčné popisy, jen sem tam je uveden trefně zvolený detail dokreslující danou scénu. Příběh je vlastně o spíše nenormálních lidech a jejich nenormálním vztahu (těžce se jim vztah definuje, schází se i s jinými lidmi, odcizují se, pak zase setkávají), ale jejich pouto lze nakonec označit za jedinečné. Právě vykreslení spletitosti jejich vztahu se všemi prožitky i problémy tvoří “gró” knížky a dělá ji originálem.

04.07.2022

Dalsi z knih, o kterych nevim, co si myslet. Pribeh dvou mladych, kteri se sice miluji, ale rozchazi se kvuli kravinam, aby se pak zase dali dohromady... nejak si nejsem jista, ze v realnem svete skutecne existuji, protoze ani jeden z nich normalni nebyl a o jejich vztahu ani nemluve...

20.06.2022

Budu patřit k těm několika čtenářům, kterých se kniha dotkla, chytla, zasáhla, nechtěla pustit dlouho po dočtení. Marně totiž budu v paměti lovit, kdy jsem četla něco podobného. I když už věkem nebudu cílová skupina, nikdo mi nevymluví, že něco podobného, jako zažívali hlavní hrdinové, prožil v různé míře a podobě tak trochu každý z nás. Nejistota, nedůvěra v sebe, hledání, problémy v rodině, mezi vrstevníky a vztahy, první vztahy. Souhlasím s tím, že potenciálu má text na rozdávání, dalo by se prohloubit to i tamto, dalo by se text ještě natáhnout. Užila jsem si ten trýznivý vhled do života dvou osob do posledního. Ten pocit, kdy jste s někým jako dva magnety, si totiž dokážu živě vybavit. Magnety, které se jednou stranou přitahují, bezmezně k sobě patří, jsou jeden celek; magnety, které ale když otočíte, odtahují se, nepatří k sobě, každý je jen sám. U některých scén, kdy se Connelovi a Marianne nedařilo promluvit, vyslovit, říct, mi bylo až úzko tím, jak tohle vlastně taky znám. To občasné nepochopení, neštěstí, neschopnost mě až fyzicky bolely. Autorce tleskám, dlouho už jsem nečetla něco tak intenzivního, byť bez výrazného děje a bez složité zápletky.

Nedočteno.
Nezaujal mě příběh ( nedala jsem tomu moc prostoru, to je pravda), ale hlavně mi hodně vadil styl vyprávění. Chyběly mi tam uvozovky u přímé řeči, která mi splývala s popisem. Dost mě to rušilo, nedokázala jsem se soustředit na obsah.

10.06.2022

Velmi oddychový příběh o životě dvou mladých lidí, kteří si nemohou pomoct a neustále se k sobě vracejí. Řekla bych, že nic nevystihuje tuto knihu lépe, než písnička This Love od Taylor Swift. 4,5*

30.05.2022

Zvláštní, do jakého hloubání mě zavedla tahle nepatrná kniha. Možná, že když je něco příliš snadné, je to vlastně lež. Není snad progress zaštítěn známkou konfliktů? Jestliže žijete v harmonii, která nikam plnohodnotně nesměřuje, něco je obvykle špatně. Deziluze. Neshoduje se to s životem, jaký je. Nebo možná je to tak jen pro mě. Zrovna pár dní zpátky jsem dostal něco, co jsem chtěl. Ne, že bych umíral touhou, to mít, nebo tak, ale říkal jsem si, bylo by fajn, kdybych mohl mít tuhle věc, kterou ale můžu dostat vlastně a jedině náhodou a kdoví kdy, kdoví jestli, a šance nebyly až tak veliké, mohl jsem tu věc dostat za řekněme dvacet let... a nebo ji nedostat vůbec. Ale náhodou ke mně došla, po možná pár letech... kdy jsem na ni vlastně už ani moc nemyslel. A i když byla moje okamžitá reakce nadšení, už to nebylo to, co jsem chtěl tehdy, bylo to něco, co jsem chtěl dřív. Takže radost nebyla tak silná, stejná. A tak to chodí. Nemyslím si, že existuje člověk, na téhle planetě, který by po něčem pořád toužil stejně silně, to se neshoduje s emocemi, s životem. Takový člověk nejspíš lže, maluje určitý mytologický obraz, manipuluje. Před rokem, nebo před dekádou není teď. A v obdobném pocitu se točí tahle kniha. Connell a Marianne, jakoby si byli souzeni, soulmates, co se doplňují, soužijí, vnímají, neschopní najít k sobě ale cestu, protože on je trochu tak (taková zvláštně stydlivá forma nadutosti, arogance, tolik přítomná u lidí, co jsou oblíbení, všemi vyzdvihovaní a to v nich bují rozporuplné emoce, mezi sebevědomím a zhnusením nad sebou) a ona trochu tak (potřeba definovat svoji osobnost skrze ostatní, na základě dojmu, že není nic). Vztahy, huh... proč se škrábat takhle, když se můžu škrábat takhle, že? Slepé uličky... nekonečné narážení, zoufalství nad nemožností se vyslovit, nebo vyslovit se ve správný čas, okolo toho, jak se s někým cítíme ("If you could see your whole life from start to finish, would you change things?" "Maybe I'd say what I feel more often." -Arrival) kvůli vlastním nejistotám, nebo ať je to cokoliv dalšího. Vlastně je to víceméně pořád stejná básnička, někdy najdete někoho, s kým si rozumíte a víte, že je to jako když zaklapnete dva dílky do sebe, co jsou unikátní a patří jen sem. Jenže to nestačí, možná je to jak říkal Vera v Mr. Robot "That bat may have been made to play ball, but that wasn't its purpose." A život kráčí, kam život kráčí. Ale pak jsou tu všichni ostatní... šťastní ve své nevědomosti, opiu naivity a falešnosti, nad tím, aby nemuseli sledovat to, jaké jsou věci ve skutečnosti... slaďoučcí jako med, ale v jádru bezohlední. 'Normální lidi' mapují příběh Marianne a Connella, kteří k sobě hledají cestu, která jakoby jasná od začátku, musí procházet trnitou stezkou. Tohle je tak trochu pro cílovou skupinu lidí, myslím si... kteří se potýkají s podobnými pocity, s podobným rozpětím věcí... neřekl bych, že drtivá většina čtenářů tohle tak úplně uchytí správně, než jen jako „nudný negativní dráma“ a nebo „citlivá studie of bla bla“. ___ Pocit toho, že jste k ničemu, protože je s vámi něco špatně, protože nezapadáte. ___ Sentimentální finále, jak psal Valéry... hra na city uráží. Ale Sally to nenapsala křečovitě. Je fajn občas narazit na spisovatelku, co umí i relativně mdlý základ zahustit do toho... ponoru pod povrch.

11.05.2022

Po tomto světovém bestselleru jsem pokukovala už strašně dlouho a konečně ho mám také přečtený. Myslím, že tohle je přesně kniha, která má jasně danou cílovou skupinu čtenářů a já si vlastně ani netroufám říct, zda do ní patřím…

Normální lidi je kniha o normálních, přesto komplikovaných lidech. Konkrétně o studentech Connellovi a Marianne. Milují se, jen o tom nikdo neví. Zpočátku ani oni. Když to zjistí, nikdy to nedávají najevo. A přesto je jejich vztah silný, chvílemi až obdivuhodný. I když se několik měsíců nevidí, nic se mezi nimi nemění. Opravdu obdivuhodný.

Věřím, že spousta čtenářů si v knize najde hlubší myšlenku, skrytý podtext, poznání. Mně se kniha moc líbila, neurazila, potěšila, i přes absenci uvozovek jsem se v textu skvěle orientovala.
Seriál jsem po prvním dílu vypnula. Jsem hrozně ráda, že jsem nejdříve přečetla knihu, protože kdyby to bylo naopak a já nejprve pustila seriál, knihu ani neotevřu. I když… možná mu dám ještě někdy šanci :))

„To už se smál na celé kolo. Marianno, řekl, víš, že v boha nevěřím, ale někdy si říkám, že tě stvořil jen pro mě.“

14.04.2022

Nejdříve jsem viděla seriál a poté četla knihu. Nějak mi hlavní postavy nesedly, neustále utrápené od začátku až dokonce a celý svět je jednou velké prohnilé místo, kde nelze být spokojen jak sám se sebou, tak i v celkové společnosti.