Dámaskloboukem profil

Kdo jsem

Na jednom profilu tady jsem našla pod nápisem “Kdo jsem” charakteristiku začínající - Věřím v…

To mě přimělo zamyslet se nad tím, v co věřím já:

Já věřím
- že láska je nejúčinnější medicína
- v rovnoprávnost a rovnováhu
- v to, že každý člověk má potenciál se změnit
- v sílu slov “prosím” a “ děkuji”
- že všechno zlé, co mě v životě potkalo mě posunulo někam dál
- nutnou ingrediencí spokojeného života je špetka pokory
- že to nejlepší mě v životě teprve čeká a to nejhorší už mám za sebou
- věk je jen bezvýznamné číslo v kalendáři
- smrt je milosrdná

Ne, to nejsem já….
Dáma s kloboukem je moje vzdálená příbuzná. Teta mé babičky, takže moje praprateta.
Jako mladá odešla sloužit do Vídně, a tam se vdala za rakouského oficíra. Tato fotka je jejich svatební.
Měli spolu tři děti.
Paní se dožila téměř sta let. Když se někdo začal obdivovat jejímu pevnému zdraví v tak pokročilém věku, vytáhla prý obrovský pytel plný léků a hrdě prohlásila, že na světě je jen proto, ze nesnědla žádný z těchto medikanentů, které jí doktoři za celý život předepsali.
Ani nevím, jak se jmenovala.
U nás jí nikdo neřekl jinak, než “vídeňská teta”. Přesto patří k mému dětství.
Nesčetněkrát jsem stála v babiččině komůrce a tajila dech nad černobílou fotkou ve zdobně vyřezávaném rámečku. Míra obdivu noblesní dámy byla přímo úměrná mé vlastní umouněnosti.

Čím více jsem byla následkem svých vesnických dobrodružství špinavá a roztrhaná, tím krásnější se mi ti lidé zdáli.
Při své poslední návštěvě příbuzných přivezla babička své dceři zlatý prsten. Ten byl tak krásný, že bylo nemyslitelné nosit jej v běžném životě na prstě. Maminka si ho zkusila a hned zase uložila do balicího papíru. Taková krása to prý byla. Babička nic zlého netuše, po chvilce všechny papíry uklidila. Což v té době znamenalo: hodila do velkých bílých kuchyňských kamen.
Když další den sporák vymetala, v popelu opravdu našla roztavenou zlatou kapku.
Ale svůj účel dárek splnil. Přinesl štěstí.
V ten den večer, kdy ho nová majitelka poprvé a naposledy nasadila na prst, potkala svého budoucího manžela, mého otce.
Historka o prstýnku se u nás opakovaně vzpomíná.

Když jsem ji já slyšela prvně nebo spíše, když jsem ji byla schopna pochopit, ten den, jsem dostala novou panenku. Jen tak.
Seděla jsem na dvorku pod rozkvetlou hrušní a prohlížela si nezkrotné dlouhé rezavé kudrny a pichlavý pohled v zelených očích. Takový, co mají pouze panenky.

Večer jsem ukazovala panence dámu na obrázku. Zdálo se mi, že se z fotky víc usmívá. A v tom mi to došlo! Tu panenku mi poslala ona. Jednou budu takhle vypadat!
Zhluboka jsem se nadechla, mírně napřímila, snažila si nevšímat zbytků sena ve vlasech ani štípání odřených kolen. V ten skoro sváteční okamžik jsem jí i sobě slíbila, že jednou, na své vlastní svatbě, si pořídím úplně stejnou fotku. A budu na ní taky krásná.
Hned mi bylo jasné, že to nebude jednoduché. Tenkrát mne vůbec nenapadlo, ze by mohl byt problém, najít vhodného oficíra na židli pod nevěstou. Za největší potíž jsem považovala klobouk. Kde ten seženu?