Normálni ľudia
Sally Rooney
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/502598/bmid_normalni-ludia-b9Y-502598.jpg
4
896
896
Literárny fenomén dekády! Jeden z najoceňovanejších románov súčasnosti. Jeden z najoceňovanejších románov súčasnosti. Víťaz Costa Novel Award za najlepší román roka 2018, nominácia na Man Bookerovu cenu za rok 2018 a množstvo ďalších cien. Connell a Marianne pochádzajú z jedného malého mestečka na západe Írska, no zdá sa, že tam sa podobnosť medzi nimi končí. Connell je v škole obľúbený, zatiaľ čo Marianne je samotárka. Marianne je z bohatej rodiny, Connel vyrastal bez otca a jeho matka je upratovačka. Keď však jedného dňa nadviažu rozhovor – síce trápny, no strhujúci – spustia lavínu, ktorá navždy zmení ich životy. Normálni ľudia sú príbehom o neprekonateľnej fascinácii, priateľstve a láske. O ľuďoch, ktorých vzájomná príťažlivosť a zároveň neznesiteľná vzdialenosť dovádzajú k poznaniu, že nemôžu byť spolu ani jeden bez druhého. Podáva svedectvo o tom, aké ťažké je zmeniť sa, stať sa tým, čo považujeme za „normálne“. A s dojímavou nehou odkrýva, ako nás život učí manévrovať v priestore medzi sexom a mocou, tendenciou zraňovať a byť zraňovaný, túžbou milovať a byť milovaný.... celý text
Přidat komentář
Moje první zkušenost s autorkou. Na začátku jsem si musela hodně zvykat na styl vyprávění - věcné popisy, nepřikrášlená realita, bez přímé řeči. Když jsem se ale začetla, knihu jsem neodložila. Syrové vyprávění o lásce, přátelství, zradě, zklamání, míjení se, lži, studiu... Zkrátka autorka nám vykresluje čtyřletý úsek životní cesty dvou normálních mladých lidí.
Tady jsem nejdřív sáhla po knize, a pak se teprve přesunula k seriálu - většinou to mám totiž právě naopak.
Co všechno člověk musí obětovat, a jak se chovat, žít či přizpůsobit, aby byl v dnešním světě pokládán za normální bytost. To je otázka, která nás provází touto útlou knihou, ve které i přesto ale nalezneme velké množství emocí. Některým čtenářům se může zdát, že je děj z převážné části o nerozhodnosti a hlouposti mládí, ale je potřeba se podívat i na to, co všechno stojí za rozhodováním ústřední dvojice knihy a pak teprve soudit. Rodina, přátelé, sociální rozdíly a jiné politické smýšlení ... co všechno nás rozděluje a naopak třeba spojuje?!!!!!!!!!! Přes velké rozdíly jsou hlavní postavy knihy spřízněné duše (no strings attached tady dostává úplně jiný rozměr).
Co musím vypíchnout je to, jak je styl psaní autorky osvěžující - kolem ničeho nekrouží hodiny, ale naopak popíše všechno tak, jak to je, a je jedno, jestli se zrovna bavíme o vybalováni nákupu nebo třeba o nějaké peprnější scéně. Jedná se o velmi intimní zpověď dvou mladých lidí v dnešním světě. Podle Guardianu můžeme hovořit o budoucí klasice a já přesto, že si tohle dílko neumím úplně představit vedle třeba takové Austenové chápu, že měnící svět nezastavíš a asi je to tak v pořádku, i když .... “Život je to, co s sebou taháte uvnitř svý hlavy.” “Udělali pro sebe spoustu dobrého, je to fakt, pomyslí si. Lidé se fakt můžou navzájem změnit.”❤️❤️ Ke knize se určitě v budoucnu vrátím !!
Podobný námět můžeme spatřovat u filmu a knihy Jeden den.
Wow. Tohle si dejte, knížku, která takhle dobře rozumí vztahům mezi mladými lidmi, mojí generací, jsem ještě nečetla.
Přes počáteční pocit, že se to čte sice hezky, ale je to taková normálka, jsem se na konci dostala k tomu, že jsem od toho nemohla oči odtrhnout.
(SPOILER) Ke knížce jsem si odskočila od Hledání ztraceného času jako k "oddechovce". Je pravda, že narozdíl od prvního jmenovaného titulu se kniha čte sama a máte nutkání ji dočíst co nejrychleji. Ale při čtení i po něm ve vás zůstává zvláštní skličující prázdnota. Je to dílo o lidech, kteří jsou v mém věku, takže mě četba často pudila k sebereflexi a porovnávání s vlastním životem. Byť se s vnitřními i vnějšími světy hrdinů můj život nijak nepodobá, jejich svět je mi přeci jen blízký a povědomý, byť jej spíš vnímám jako cestující, jemuž se příběh promítá za okny projíždějícího vlaku. V jedné věci mám ale pocit, že se týká všech čtenářů. Každý z nás si v sobě nese určité životní téma, které jen těžko umíme setřást, určitou auru, která nás provází a vyvolává tak u různých lidí stejné reakce na naši osobnost, i když je potkáváme za jiných okolností v úplně jiných obdobích našeho života. A která je naprosto nezávislá na našich vnějších poměrech. Connell tak vyvolává v lidech přes chudé prostředí v němž vyrůstal pocity blízkosti, potřeby se zalíbit a obdivu, zatímco Marianne, která se narodila do společensky příhodnějších poměrů působí nedostupně, nad věcí a určitým, nepopsatelným, iritujícím dojmem, který v lidech vyvolává potřebu jí ublížit. Tyhle dvě na první pohled vzdálené osoby pojí mystická láska, která tak, jak byla zobrazena v knize, ve čtenáři musí zanechat hořký, vyčerpaný pocit jako ty nekonečné hrnky kafe a alkoholu, které se v knize vypijí a cigarety, které se vykouří. A s sebou stáhnou na stejné depresivní dno i všechny okolo. Když Connell začne randit s “normální” a podle něj skvělou Helenou, s níž byl dokonce nějakou dobu upřímně šťastný, vnímá ji jako svůj ideální vztah. O pár kapitol dál se z ní stává nervózní, žárlivá holka co si připadá na vedlejší koleji, až se nakonec nevyhnutelně rozejdou. Od pozitivně laděných scén se symbolicky v průběhu jejich vztahu dostáváme k pohřbu v šedavém, olezlém městečku, kde Connell a Marianne vyrůstali. Heleny nejistota v přítomnosti Marianne je zobrazena strašně lidsky (a považuji to za mistrovský pozorovatelský kousek u autorčiny strany), protože ač to není ničí oblíbená vlastnost, ve vztazích se často lidé ohlíží po stínu temné lásky z minulosti, protože mají neodbytný pocit, že jí nedokážou uniknout. A ještě skutečnější je, že ač stokrát Helena vyslechne, že se nemá čeho obávat, že stín je jen v její hlavě a rozchod na povrchu způsobí její iracionální kyselé poznámky na Marianne a nedostatečné souznění s Connellem, čtenář podvědomě cítí, že měla Helena pravdu a že byla pro Connella příliš zkrátka příliš obyčejná a nekomplikovaná. Zpočátku jsem byla skeptická (např. iritující chybějící uvozovky u přímé řeči apod.), ale po dočtení musím tleskat, protože autorka jako by zhmotnila v postavách lidi, jejichž osudy skutečně okolo sebe ve více či méně podobných variantách denně slýchám a vídám.
Tohle byli normální lidi? No panejo teda.
Jako příběh o dvou míjejících se lidech by to mohlo fungovat. Kdyby se míjeli. Ne, že ona čeká, až on ji zachrání, a on si radši sugeruje, že sám je blázen, co má svých problémů dost (kde?), aby měl důvod nechat ji dalších pár let čekat. Ty letopočty ukazující, jak dlouho se vydrželi takhle trápit, jsou vážně děsivé. A celé je to nezáživnější, než jak to zní. (Ale vidíte, vydalo to na seriál.)
Po přečtení nevím, co je smutnější. Jestli to, že banda ignorantů a čuňat je podávána jako normální lidi, nebo že konec vypadá jako nejuvěřitelnější část knihy.
Knížka u nás vzbudila velké ohlasy, ne všichni čtenáři z ní ale byli nadšení. Ona totiž rozhodně nesedne každému a řekla bych, že je hodně těžké odhadnout, komu by se mohla líbit a komu ne. Já jsem se k Normal People dostala díky seriálu, na jehož scénáři pracovala samotná autorka knižní předlohy, a jak jsem zjistila po jejím přečtení, seriál se od knížky takřka neliší.
Ačkoliv se kniha zaměřuje především na lásku Connella a Marianne, autorka do ní zasadila spoustu dalších vážných témat, jako je například domácí násilí, duševní zdraví, sexuální obtěžování, rodinné vztahy a podobně. Nutno podotknout, že ani vztah hlavních hrdinů není zalitý sluncem. Chvílemi se jeví dokonce jako velmi toxický a nezdravý, ale i přesto, že si Connell a Marianne navzájem nejednou ublížili, zdá se, že bez sebe nedokážou být.
Sally Rooney má velmi specifický styl psaní, na který si zkrátka musíte zvyknout. Na první pohled působí poněkud chladně a odtažitě a emoce musíte často hledat mezi řádky. Ale jsou tam! V tomto ohledu bych vám ale doporučila přečíst si knížku v angličtině, pokud je to ve vašich možnostech. Viděla jsem úryvky z českého překladu a nevím proč, ale neměla jsem ze čtení stejný pocit jako v angličtině. Nějak jsem tam nedokázala nalézt právě ty emoce, kterou jsou pro knížku velmi důležité.
Kromě emocí nalezneme v knížce také mnoho filozofických pasáží. Hlavní hrdinové jsou inteligentní a na svůj věk o věcech dost přemýšlí. Normal People není jednoduchá četba, ale je to kniha, která toho má hodně co předat. A já jsem si jí z celého srdce zamilovala.
Zajímavé pasáže a hezky stroze napsané. Celkově mě kniha ale nezaujala a v tom jejich světě jsem se necítila úplně dobře.
Normal People (čteno v originále v 6/2018, rereading 11/2020)
"Life is the thing you bring with you inside your own head." (210)
I gave this one a second reading. Still much more pretentious than tolerable, but I liked the emphasis on 'what would people think'. One would suppose that the new generation would be free from this and it seems that it is still an issue.
(SPOILER)
Normální lidé je velice čtivá knížka. Ačkoliv se spíše zaměřuji na klasické a již dobou ověřené autory a díla, pustil jsem se na doporučení do čtení toho krátkého příběhu. Příběh sleduje vývoj mladé, nerozhodné, vzdělané dvojice, kluka a dívky z Irského venkova od středoškolských let po téměř dokončení vysoké školy. Každý pochází z jiné společenské vrstvy, přesto je k sobě po celou dobu příběhu něco nesmírně táhne. Zde snad můžeme vidět často zmiňovanou paralelu s romány Jane Austenové. Většinu knihy tvoří dialogy mezi postavami či vnitřní rozhovory. Jsou napsané velice důvěryhodným jazykem současného světa, popisy a vyprávění se nacházejí v knize minimálně. Děj se posouvá skoky mezi jednotlivými daty (někdy v řádu dní, jindy v řádu měsíců). O událostech se dozvídáme retrospektivně či se přímo odehrávají v současnosti. Po dočtení díla jsem měl pocit, že nejasně definovaný vztah ústředních postav v knize byl komplikovaný, na jednu stranu toxický (skýtal úkryt a útěk od vlastních nevyřešených problémů), na druhou pro oba přínosný (byli si blízcí ve své odlišnosti od zbytku vrstevníků). Název knihy si vykládám jako definici krize, kterou si prochází mnoho mladých lidí v této době (možná vlastně v jakékoliv době), o hledání vlastní identity, vymezení se vůči světu, hledání vlastních hranic a především smíření se se sebou samým (dnes se zdá být společnost více a více různorodá). Ve výsledku mě kniha doslova nenadchla, ale přečtení nelituji a doporučuji lidem, které zajímá náhled do světa lidí vyrůstajících v době sociálních médií a době nepřeberného množství informací (jak se s nimi naučíme pracovat...?).
Chystám se zhlédnout i stejnojmenný seriál, jehož realizace se účastnila i sama autorka (scénář).
Cekala jsem vetsi mazec. Skoda, ale precteni nelituji. Snad se priste trefim lepe.
No, takové milé čtení pro ženy, chlap by to nekousl. Pulitzera asi nedostane, ale takle na dva dny do vany neurazí, pobaví, chytne, toho kluka máte rádi, tu holku taky vlastně, někdy vás štvou, ale to už je samo o sobě dobře když vás postavy štvou, pak je to dobře napsané.. takže na lehký víkend doporučuju, ale nečekejte knihu roku....
Ať už se příběh zalíbil, či nikoliv; ať už tito normálně nenormální persony iritovaly až na hranu možností; ať už někomu připadal román spíše jako laciný příběh do mládežnického seriálu z devadesátek... vyznění a podtext naservírovaný Sally Rooney byl jednoduše brilantní. Vzájemná (ne)důvěra, pochopení, jakási odtažitá blízkost a snaha zalíbit se těm "správným", oblíbeným a zkrátka "normálním" lidem mi připadaly až žalostně blízké a neustále aktuální. To poselství, že nezáleží, kolik času s blízkou duší strávíme, nýbrž na tom, kolik porozumění a důvěry nám dal a zákonitě také vzal; že jakékoli drobné rozhodnutí dokáže obrátit nejeden život naruby a nemá sebemenší smysl analyzovat hloubku šrámů na srdci. To poselství mi bude v hlavně ještě dlouho rezonovat... Aby byl tento titul doceněn, nelze jej dle mého názoru chápat jako zamilovaný young adult románek. Navíc mi vyhovovala forma přímých řečí, která stírá rozdíly mezi nahlas mluvenou a sdílenou myšlenkou a vytváří dojem melancholického snění.
Asi nejsem cílová skupina. ale mě to vůbec nechytlo. Všechny postavy mě štvaly, název knihy bych přejmenovala na Nenormální lidi.
Irsko 2011, střední škola
On: hráč fotbalu, oblíbený introvert, svázaný tím, co si o něm spolužáci myslí
Ona: komplikovaná osobnost bez přátel s provokativním vystupováním, postrádá vřelost
"Marianne žije volně jako pták, vnímal to. To on se zachytává v různých pastech."
Začíná to jejich pusou a pokračuje nepředvídatelně dál, každá strana tě překvapí. Střídají se jejich pohledy.
Kniha nemá pevné schéma, či lehce popsatelnou chronologickou linku a strašně těžce se uchopuje, natož pak zařazuje do žánrové škatulky.
Sleduješ mladé lidi v Irsku (2011-2015), kteří se plácají životem a neví, co od něho chtít.
Když už si myslíš, že ukotví (ať už ve vztahu nebo názorově) nastane zvrat a ty vypluješ s hrdiny úplně jiným směrem.
Řeší se tu život a touha zapadnout. Co je konvenční nebo společensky přijatelné? Když nejedeš v zajetých kolejích,
je těžké hledat vlastní cestu. Jak je obtížné nepřetvařovat se a snažit se zavděčit společnosti.
Výsledný dojem jednoznačně pozitivní. Až se divím. V průběhu totiž převládala chaotičnost. Hodně se skáče v
časových blocích, chybí uvozovky, je tu HODNĚ filozofických (existenciálních) monologů.
Velké plus za pouhé nakousnutí věcí a ponechání prostoru pro fantasii čtenáře.
Otevřeným koncům neholduju ale tady to pasovalo.
Možná, kdybych byla "very young adult", líbilo by se mi to, a možná taky ne. Seriál jsem neviděla, ale atmosférou mi kniha připomíná seriál mého mládí Beverly Hills 90210 a ty nejhorší hlášky odtamtud. Pořád někdo krčí plecami, dialogy ve stylu: "Pamätáš, ako sme včera tancovali?".
To už byl lepší dialog z natáčení z Básníků a jemný pátek s hořčicí.
Za co dostal román tolik ocenění, to jsem nepochopila.
Nevím, připadá mi to o ničem. Možná, kdybych to četla v originále, procvičila bych si alespoň angličtinu.
Poučení pro mě zní: nenechat si doporučovat knihy od lidí, které neznám nebo alespoň nevím, že se nám líbí podobné knihy.
Knížka mě naprosto pohltila svojí jednoduchostí a příběhem ze života, se kterým se určitě velká většina z nás dokáže ztotožnit a vzpomeneme si na toho jednoho člověka, se kterým máme nebo jsme měli takové to nevysvětlitelné pouto. Knížka byla hrozně krásná, ale zároveň smutná a celkově ani nevím jak ji popsat. Některé věci hold prostě popsat nejdou.
Normálny život normálnych ľudí napísaný s ľahkosťou a jemnosťou. Žiadne veľké myšlienky, ktoré by vám zmenili život ale krása tejto knihy je ukrytá medzi riadkami. Táto mladá autorka je proste moja krvná skupina.
Ruku na srdce, kdo se někdy necítil jako jediný člověk na světě, osamělý, odtržený od všeho a hlavně všech, hledající cosi...
Příběh 2 lidí, kteří se snaží vyrovnat sami se sebou, mezi sebou navzájem i se svým okolím, poznávat život a existovat.
Štítky knihy
přátelství láska irská literatura Dublin střední škola mladí lidé vysoká škola zfilmováno – TV seriál
Autorovy další knížky
| 2020 |  Normální lidi |
| 2019 | Rozhovory s přáteli |
| 2022 | Kdepak jsi, krásný světe |
| 2024 |  Intermezzo |
O této knize není moc co povídat.
Zkrátka: do dospělé literatury se propašovala young adultovka.
Hlavním problémem příběhu je to, že Marianne nechodí k psychologovi a všeobecně se tam všechny postavy chovají dost náhodně. Často i vypadají náhodně. Marianne je ošklivka, pak je najednou kjut (Funguje zde přímá úměra: Čím je hubenější, tím více po ní touží pan Odpadek - čtěte Connell).
Kdyby se to místo normální lidé jmenovalo dementní lidé, tak tomu dám hvězdičky 3 (možná).
Mým nepopulárním názorem je, že to dospěláci milují jen proto, že mají projednou možnost si přečíst něco odpočinkového, i když se to ofiko tváří jako literatura mimo brakovou kategorii.